Realita místo vzdušných zámků

Ze vteřiny na vteřinu se z tebe stal můj úhlavní nepřítel. Vpíjíš se mi svým gepardím pohledem do každého centimetru kůže. Nespouštíš ze mě oči, podrobně si prohlížíš mé roztržité pohyby. Připadám si, jako kdybys zaplňoval celý náš byt, všude kam se podívám, jsi ty. Není před tebou úniku. Co tě to sakra popadlo? Takhle z ničeho nic zaútočit, házet z rukávů esa, hrát si na soudce ve chvíli, kdy jsem tak bezmocná. Do této chvíle jsem byla v bezpečí, s tebou v tvém náručí. Teď bytostně pociťuji tvůj chladný přístup, podobáš se obrovské kře, která rozdrtí všechny překážky stojící v cestě. Tvoje vnitřní já na mě křičí:

 „Tak ukaž co je v tobě děvko, ukaž svoje slzy, ať se můžu do sytosti nabažit. Chci vidět tvůj strach a respekt. Co děvko? Mám tě tam, kde jsem tě chtěl mít.“

Kocháš se svým spermatem, které mi stéká po levém stehně, a spokojeně se šklebíš. Mám z tebe strach, v životě jsem tě takového nezažila. Líbí se ti moje rudé nateklé tváře, moje slzy, snažím se je zadržet, ale nejde to. Jakoby jsi na mě zase křičel:

„No tak, děvko nepřemáhej se, tolikrát jsem tě viděl plakat a teprve teď si to můžu vychutnat, jsi přece jen kus masa pro obsloužení mého libida.“

Jsem tak bezbranná a zneuctěná. V hlavě mám hrozný zmatek a velké kladivo, které na sebe neustále upozorňuje, abych náhodou nezapomněla, že mi dneska bude dělat celý večer společnost. Ani sama netuším, jak bych se k tobě měla v téhle situaci zachovat. Díky slzám si připadám tak odhalená. Skoro jako v horečce, cítím každý záchvěv svého těla. Každá slza mě pálí na tváři, nepřemýšlím nad tím, jestli představují bolest nebo ponížení. Zeptáš se mě s ledovým klidem:

„Miluješ mě?“

Měla jsem tě ráda, možná milovala v minulém životě, ale momentálně k tobě cítím takový odpor, že je mi z toho na zvracení. Když slyším tvůj hlas, vnitřnosti se ve mně bouří. Držím si od tebe odstup a utírám si ten hnus ze stehna, zmateně kývám.

„Miluješ mě?“ ptám se rozechvělým hlasem, asi to ani nechci slyšet, ale musela jsem to ze sebe dostat.

„Ne, nikdy jsem tě nemiloval.“ vystřelilo z tebe jako z napnuté tětivy luku. Užíváš si můj nový příval slz – tohle už nejde jen tak zastavit, je to jako na  centrifuze. Nic necítíš, není ti to líto. Vlastně je ti jedno, že mi tak ubližuješ, chceš to skončit. Za chvilku jedeš zapíjet s kluky a tohle bys chtěl mít už za sebou.

„Proč se mnou tedy trávíš čas, proč se mnou bydlíš, proč mě necháváš usínat na tvém rameni, když mě nemiluješ“ zpražím tě pevným pohledem, narovnám se a zaujmu arogantní pózu. Pousměješ se, konečně jsem začala hrát tvoji hru - na kočku a psa. Ale kdo má vytažené drápy a komu patří odhalené tesáky?

„Jsi přitažlivá, inteligentní a krásná.“ to je krize, jak jsem proboha mohla žít s tak povrchním člověkem? Jediná jasná odpověď měla být: „Protože tě mám rád.“ a až poté výčet věcí, které se ti na mě líbí, popřípadě na mně obdivuješ. Vše jen kvůli sexu. Sex k snídani, sex k obědu, k večeři. Svačiny radši vynechávám. Taky kvůli postavení, vedle mě jsi byl přeci něčím. Tvým kamarádům jsem se líbila, prý jsem na tebe měla dobrý vliv. Některé slečny mě obdivovaly. Škoda, že jsem si dřív nevšimla jejich shovívavého pohledu, který říkal – však ty na to časem přijdeš holka…

Rozhodně vstávám a oblíkám se, dnešní večer prostě doma nezůstanu, asi bych se z toho zbláznila. Koukám na tebe, jak ses z postele přesunul k počítači a děláš, že mě nevidíš. Dooblíknu se.

„Proč si mi to sakra neřekl dřív? Užíváš si to aspoň? Po tomhle si s tebou nemám co říct, uvědomuješ si to?“ rozhodně se postavím doprostřed místnosti a rozčileně si tě přeměřuji pohledem. Tenhle přístup se ti nelíbí, najednou nemáš navrch. Už to pro tebe není zábavné, vzpírám se a to přeci nemáš rád.

„Tak si vezmu všechny potřebný věci a zmizím, tady to už stejně nemá cenu.“ začal ses sbírat. Pomalu, nikam jsi nespěchal, abys mi dal najevo, že jsi tady pořád pán. Nad věcí jako vždy. Ale tentokrát se pleteš!

„Kolikrát jsi mě podvedl?“ zaútočím ještě než se vydáš ke dveřím. Zasekneš se uprostřed pohybu a nespouštíš ze mě svůj vyděšený pohled. Že bych se trefila do černého?

„Co to prosím tě kecáš za blbosti, jak jako podváděl? Si spadla z Marsu ne?“ vyveden z míry pobíháš po celém bytě a něco hledáš, nebo aspoň děláš, že hledáš.

„Nevykrucuj se a řekni mi to po pravdě. Nemám náladu na tvoje vytáčky, chci to vědět. Někdo koho znám, nebo sis vytipoval nějakou kurvičku na jednu noc?“

Zmateně se ke mně posadíš zády na postel a prohrabáváš si vlasy, jsi rozcuchaný. Tvůj pot je cítit až na druhém konci našeho bytu. Ten sex sis opravdu vychutnával, jako kdyby byl poslední. Hajzle!

Zase ke mně promlouvá tvůj vnitřní hlas:

„Jak tě to ty krávo napadlo, sakra. Nic ti do toho není, jestli jsem spal s pěti nebo s šesti, to ti může bejt úplně volný, je to jenom moje věc. Co si o sobě k sakru myslíš, co?“

„Doufám, že jsi použil aspoň kondom, když už se ti povedlo mě takhle ponížit. Nebo sis kovboji hrál na nezadaného samce?“ už pociťuji jenom vztek, trhá mi vnitřnosti kousíček po kousíčku. Po zmatku není ani památky, v hlavě mám jasno. Momentálně necítím vůbec nic, jsem jako prázdná nádoba. Jdu si sednout naproti tobě, abych ti viděla do té tvé prolhané tváře. Tvoje slzy mě nedojímají, je ubohé se přede mnou takhle ponižovat, prosit o odpuštění. Z ničeho nic takhle obrátit, nechápu.

„Jenom jednou jsem nepoužil ochranu, zvrtlo se to, byli jsme oba opilý, já..“

„To mi stačí, zvedni se, vezmi si svoje věci a vypadni z mého života. Zítra si půjdu udělat testy, abych od tvé pochybné kurvičky nic nedostala. Přísahám, jestli budu pozitivní, zničím tě!“

To co viděla, jí vyrazilo dech. Seděla s knížkou u stolu a sledovala, jak k ní přichází a líbá ji na tvář. Odehrává se znova to, co už jednou viděla. Celý večer by pokračoval v poklidném duchu a pak by se s ní chtěl rozejít. Zase ty vzdálené obrazy v její mysli, někdy přemýšlí, jestli je to prokletí, nebo dar. Nevědomost by byla někdy lepší. Jak se na něj teď má podívat, jak tuhle situaci vlastně vyřeší? Dnes mu chtěla říct, že je těhotná. Že spolu budou vychovávat další generaci. Ale po tomhle?

Neohrozil jenom její život, ale i jejich dítěte. Uronila pár slz, ale tak, aby to neviděl. Byly mu její city jedno? Proboha. Jak to, že nic nepoznala? Jediná věc, která ji nejvíc mrzí, je ta, že ho vlastně vůbec nezná. Přišel jako cizinec a asi brzo odejde jako cizinec. Člověk by řekl, že po roce a půl by snad měl, ale opak je bohužel pravdou. Realita ji bouchla svou nemilosrdnou pěstí přímo do obličeje. Zase jí je na zvracení. Z jeho voňavky se jí dělá pokaždé špatně, to si toho snad nevšiml? Nedělá jí to naschvál? Kdyby aspoň viděla, jak bude zvládat život bez něj, ovšem to už její empatická stránka neprozradila…

Někdy by za tyhle předtuchy vraždila. Sedí přimražená ke křeslu a hypnotizuje knížku. Snad kdyby tam měly být nějaké odpovědi? Nechá si to vzít? Postaví se mu jako první? Vytasí drápy a zasadí mu pár ošklivých ran? Vždyť ji vlastně nemiluje, nezajímá se o ni, co má dělat. Vrátit se k rodičům by byl velký krok zpět, ale asi jí nic jiného nezbude. Momentálně jsou ti praví na to, aby se o ni postarali a pomohli jí. Až to bude zvládat, tohle společné hnízdo hrůzy prodá a najde si vlastní byt.

„Vláďo, asi bychom si měli promluvit…“