NETYPICKY V MINULOSTI-8

Naší další zastávkou v minulosti byl konec 90. let 19. století. A my jsme náležitě oblečeni vkročili do ulic Prahy.

„Hlavně nezpůsobte žádný rozruch!“ řekl mi pan Pokustón.

„To ani nemám v plánu, ale občas se stává, že si ten rozruch najde mne,“ sdělil jsem mu.

„Už jsem si všiml, že přitahujete maléry!“
„Budu se snažit, aby žádný malér nenastal!“ pronesl jsem a záhy následoval náraz do čehosi, přes co jsem následně přepadl. Tím něčím byla přední část novinového stánku a dost novin se mým přičiněním ocitlo na zemi.

„Co to vyvádíte!?“ rozkřikl se muž ve stánku, z něhož vzápětí vyšel ven.

„Dobrý den. Já jsem jaksi zakopl. To mne moc mrzí!“ vyhrkl jsem lehce otřesený, což mělo za následek, že jsem jedny noviny rozevřel.

„Zbláznil jste se!? To si jako hodláte číst noviny na zemi!?“ zeptal se mě ostře prodavač.

„Já jen do nich nakouknu, abych viděl, o čem se tehdy u vás psalo. To víte, já čtu úplně jiné noviny a časopisy. To budete koukat, jestli budete žít v nějakém příštím životě, co bude vycházet za periodika.“
„Co to říkáte za bláboly!?“ vykřikl muž.

„Já se tady za pána omlouvám. On je trochu mimo. Já si hned ty noviny koupím!“ ozval se pan Pokustón a vytáhl z kapsy minci, kterou se v téhle době platilo.

„Užívejte si konce tohohle století, protože to příští bude stát dost za hov…,“ pronesl jsem a pan Pokustón mě přitom rychle táhl pryč, zatímco prodavač stál s vytřeštěnýma očima.

   Mně se vše za nějaký čas srovnalo v hlavě a zřetelně jsem slyšel, jak mi pan Pokustón nadává.

„Já už si budu dávat pozor. A určitě se už nic nestane! To vám slibuji jako, že se jmenuji tak, jak se jmenuji!“ pronesl jsem rozhodně.

„Mne z vás trefí šlak! Támhle je příjemná kavárna. Do ní zajdeme, zalezeme si někam do rohu a promyslíme, co a jak v téhle Praze podnikneme,“ řekl pan Pokustón.

„To je dobrý nápad!“

 Oba jsme zanedlouho seděli u malého stolku a vychutnávali si kávu v příjemné atmosféře kavárny. Mou pozornost však upoutal muž, který seděl o několik stolů dál.

„Támhle ten pán je mi nějak povědomý!“ řekl jsem.

„To je přeci ten slavný spisovatel,“ sdělil mi pan Pokustón.

„Tak to je skvělé! Já ho diskrétně požádám o autogram!“

„Počkejte! On ještě neví, že bude slavný!“

„Ale my to víme. O to ten autogram bude cennější, protože bude od spisovatele, co ještě nevěděl, že bude slavný,“ pronesl jsem. A za chvíli jsem došel ke stolku, u něhož budoucí spisovatel seděl.

„Dobrý den mladý muži. Vy mne neznáte, ale já vás znám a nejenom já. Tedy přesněji řečeno, to se teprve stane,“ řekl jsem muži, který vytřeštil oči a otevřel ústa dokořán.

„Já vám nerozumím!“ vyhrkl on.

„Já vás chápu. Čeká vás skvělá budoucnost, což vy ještě nevíte, ale já ano. A proto vás prosím o autogram.“
„Vy jste blázen!“ vyhrkl mladík.

„Nikoliv, i když to tak může vypadat. Okamžik, jen seženu něco na podpis,“ řekl jsem a kolem zrovna šel číšník s podnosem, na němž bylo několik hrnků s kávou. Bylo mou snahou zpod jednoho z nich obratně vytáhnout bílý ubrousek, ale to se mi nepodařilo. Číšník a mladý muž vykřikli, jelikož je oba zasáhla vylitá káva z hrnečků. V kavárně se pak ozval křik a já jsem musel z ní utíkat následován panem Pokustónem, který mi ještě přitom stačil nadávat.

KONEC OSMÉ ČÁSTI