Krásná...

Plavala si jen tak pustou tmavou krajinou. Řeku osvětloval měsíc a kolem ní byla nekonečná pustina. Vlastně ani nevěděla co je okolo, celý život znala jen řeku a hvězdy nad ní, a taky samotu – neurčitý pocit, že něco nebo někoho potřebuje, aby tomu všemu dal smysl. Někoho, kdo by ji chránil, vzal do své náruče když by jí byla zima nebo se bála…

Víla často tiše plakala a s tázavou tváří se celé hodiny dívala do hvězd. Byla krásná, moc krásná, dlouhé světlé vlasy volně splývaly podél nahého štíhlého těla a snad jen hvězdy nebo měsíc si její krásu uvědomovali. Chyběl však někdo, kdo by ji objal, díval se jí zblízka do očí, a našel v nich lásku…

Plavala pustou krajinou, osvětlovaná stříbrným měsícem a hvězdami, když najednou z dálky zaslechla cosi nového, zastavila se a zaposlouchala: Byla to hudba, prodírala se z dálky tmou až k ní. Nejdřív dostala strach, ale zároveň cítila obrovskou touhu zjistit odkud se tajuplné zvuky berou. Zrychlila tempo, odvážila se plout za hudbou a zanedlouho se vedle řeky před ní objevila vysoká skála. Měla hrozný strach, takhle daleko ještě nikdy nebyla. Ve strmé výšce nahoře v tmách, jakoby skoro těsně pod hvězdami, seděl hoch a hrál na flétnu. Zvuk se nesl do tmavé krajiny, seděl vysoko na skalnaté římse, kmital nohama a jako vždy se zasněně díval do širého okolí, které jako padající hvězda protínala stříbrná struna měsíční řeky. Kluk znal celý život jen tuto vysokou skálu, hrál na flétnu a čekal na něco nebo na někoho, kdo by se na něj usmál, cítil jeho dotek a dal smysl všemu co se kolem něj dělo...

Najednou se dole pod skálou cosi pohlo, přestal hrát, zbytek melodie se nesl ozvěnou do kraje, a pozorně se zadíval: Byla tam dívka, nádherná dívka, bylo to to nejkrásnější co kdy viděl… Se zatajeným dechem pozoroval měsíčním stříbrem osvětlované tělo čarokrásné dívky, dlouhé vlasy splývaly podél těla až na hladinu řeky a pod nimi krásná lehce vystrašená tvář… Dívala se nahoru na něj svýma velkýma očima a když se střetly s jeho, čas se na chvíli zastavil, protože oběma bylo jasné, že celý život čekali jen na sebe a konečně našli to, co celá léta hledali. Dívali se na sebe celou věčnost a ve svých tvářích si sdělovali tolik pocitů, kolik jen zažili chvil o samotě. Víla se konečně začala usmívat a byla snad ještě krásnější, dívala se nahoru na chlapce a slzy štěstí jí stékaly po tváři. Chlapec zažíval to samé, smál se a nemohl se vynadívat na krásnou dívku dole v řece.

Jenže potom jim to došlo. Chlapec na skále se přece nemohl dostat dolů do závratné hloubky a víla nemohla z řeky šplhat kolmou skalní stěnou za ním. Byli tak blízko sebe a přitom tak daleko. Právě teď by se nejradši objali, sami dva v pusté krajině…, ale nebyla žádná možnost dostat se blíž. Víla se několikrát pokoušela šplhat po skále vzhůru, ale vždy zase padala zpátky do vody, chlapec na skále chodil ze strany na stranu, díval se bezradně dolů a nevěděl co má dělat. Po chvíli se jejich pohledy zase střetly a oba smutně sklonili hlavy…

A pak se chlapec rozhodnul – rázně a odhodlaně se postavil, udělal pár kroků vzad, rozeběhl se… a skočil ze skály dolů. Víla zvedla vyděšeně hlavu a oči se jí zalily horkými slzami, cítila takový strach jako ještě nikdy v životě. Hoch padal dolů z obrovské výšky, dopadl na hladinu řeky a zmizel pod ní. Voda se nad ním zavřela a on nevyplouval. Víla vyděšeně plavala z jedné strany řeky na druhou, potápěla se až ke dnu a zase vynořovala, dělala to několikrát, dál po proudu a zase zpátky a byla stále vyděšenější a bezradnější… Hlava jí těžkla pod náporem slz a chlapec se nevynořoval…

Náhle v dálce měsíc osvětlil něco co řeka vyplavila na pustý břeh. Víla se tam rozeběhla jak nejrychleji uměla. Byl to on, ležel vedle řeky a nejevil známky života. Její slzy na něj stékaly, tiskla svou tvář k jeho a zoufale prosila hvězdy ať se probudí.

Najednou ucítila na tváři slabý záchvěv vzduchu, pak silnější…, chlapec začal dýchat a po chvíli otevřel oči.

Skláněla se nad ním jeho víla, přes uplakanou tvář splývaly její dlouhé vlasy, dívala se na něj velikýma šťastnýma očima a nejradši by ho láskou snědla. Objal ji, pevně stiskl, a vydržel tak hodně dlouho protože na tohle objetí čekali celý svůj život. Potom ho něžně políbila a odevzdaně položila hlavu na jeho rameno…

Vedle nich stále tiše tekla řeka. Řeku osvětloval měsíc a kolem ní byla nekonečná pustina…