Místo

Seděl v kanceláři. Hleděl na spodní šuplík stolu. Byla tam. Ráže pětačtyřicet. Přiložil dlaně na spánky. Znovu se podíval na šuplík. Velká ručička na hodinách dosáhla dvanáctky. Šel do koupelny. Asi minutu si zvlažoval obličej vodou. Pak odešel na oddělení. Odemčel dvoje dveře. V rozlehlé jídelně sedělo v křeslech kolem tuctu žen. Některé pospávaly, jiné sledovaly televizi. Přistoupil k jedné z nich. Chvíli na ni mluvil. Když  vstala, odvedl ji do návštěvní místnosti. Do půl druhé s ní hovořil o tom, proč žít. Pak se vrátil do kanceláře. *** Neobědval. Ležel na gauči, hlavou proti stolu. Díval se na spodní šuplík. Zavřel oči a zůstal nehybně ležet. Před druhou vstal. Seběhl schody a ušel asi sto metrů k bráně. Odemčel ji. Pak ještě dvoje dveře. Na sesterně si pročítal dekurzy. Pozorně si prohlédl nástěnku. V pravém dolním rohu byla zasunuta kartička se jménem Rataj. Poprosil sestru, aby ho zavolala. Zapnula mikrofon, promluvila. Po chvíli přišel mladík, v ruce igelitovou tašku. Šli spolu chodbou. Na konci seběhli do návštěvní místnosti. Posadili se do křesel. Zeptal se, jak by mu mohl pomoci. Mladík mluvil o svých telepatických schopnostech. Chtěl si je ověřit. Souhlasil. Mladík mu vyslal myslí obrazec. Ptal se ho, jestli jej vidí. Neviděl nic. Po té chtěl, aby na nějaký obrazec myslel. Snažil se jej uhádnout. Netrefil se. Byl znepokojen, ale stačilo mu to. Domluvili se, že se v následujících dnech opět sejdou. Vrátil se do kanceláře. Cítil se unaven. Vysprchoval se, oblékl do civilu. Vyrazil k autu. Minul zahradu s pacienty. Nasadil si černé brýle. Na parkovišti letmo pohlédl na prsty pravé ruky. Spatřil na nich stopy červené barvy. Rozevřel před obličejem levačku. Byla celá rudá. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Vytáhl z brašny bílé rukavice a nervózně si je nasadil. Pak sedl do auta a jel domů.

---