O Prázdninách

Otevřeme-li koncem června dveře netrpělivému létu, spolu s ním vpadnou do dveří i prázdniny pro jedince školou povinné, nevyjímaje učitelstvo. Prázdniny, to je moc hezké slovo, že ano? Je to druhé nejoblíbenější slovo žáků a studentů (po krátkém výzkumu jsem se rozhodl, že o tom prvním se zmiňovat nebudu). Pro nás, kteří jsme posledních pár dnů, týdnů, měsíců (a let) spoléhali toliko na štěstí, je to zároveň znamení, že pro všechny budou následovat dva měsíce svobody a volnosti. Tedy samozřejmě pro všechny vyjma repetentů a recidivistů. A i když se nám příslovečná muška zlatá tentokrát vyhnula, což u někoho dělá permanentně, netřeba propadat panice. My zkušenější dobře víme, že správně hustý hovězí guláš rozlitý na patřičných místech hravě překryje známky, které jsme samozřejmě dostali neprávem.

V poslední školní den vládne mírně nostalgická nálada. Třídní profesor vydává lejstra a ve tváři má výraz člověka, který se snaží zapálit svíčku pod vodou. Nejkrásnější holka ze třídy obdaří rozpačitým úsměvem mírně se potícího studenta, který zrovna zjišťuje počet čtyřek na vysvědčení a zároveň horečně počítá, zda mu regulované kapesné postačí na guláš. Ředitel školy pomalu otvírá dveře trezoru, v němž se ukrýval po zveřejnění prospěchů tříd a změn v prémiích pedagogů, učitelé na příští dva měsíce uloží do stolů antidepresiva a jedlou sodu. Dveře školy se otevřou a žactvo se vrhá vstříc prázdninám s křikem paviánů vypouštěných do přírody. Nu což, buďte k nám shovívaví, vždyť je to jen jednou za rok.

Po opuštění klece – pardon – školy se naskýtá tato otázka: čímpak nás asi zase léto obdaří? Odpověď je nasnadě, využijeme-li zkušenosti z let minulých. Kromě nás, zvlčilých studentů, čeká svět ještě mnoho dalších katastrof: Balkán, Irák, teroristé, tenoristé, Jágr Team, ministr zdravotnictví a disputace našich velevážených politických hlav pomazaných s Evropskou unií, jejíž kardinál Richelieu v otázkách rozšiřování (těžko říci čeho), užívající občanské jméno Günter Verheugen, dal letos našemu doslova drahému jubilantovi Klausovi nádherný dárek. “Venouši, jsi populista!” To je ovšem dar vpravdě kardinální. Ale nevadí. Nazítří přijde vše vyžehlit Telička prohlášením, že jsme uzavřeli další kapitolu a do Unie vstoupíme co nevidět. Ehm... Chceme tam vůbec? Jaký to dotaz! Samozřejmě že ano. Sice se nás nikdo neptal, ale když tam chtějí naše politické špičky, my, jakožto správní voliči, od nichž politik očekává pouze přitroublé přikyvování, musíme chtít též.

Další položka ve výčtu letních pohrom začíná na “T” a končí na “n”. Spolu se zbytkem písmen nám v hlavě vyvstane obrázek chladících věží a našich jižních sousedů, kteří sedí na hranicích s transparenty v rukou a bojovým pokřikem Apačů na rtech. Za časů Švejka Rakušan tvrdil “Sie sind ein simulant!”, dnes huláká “Stop Temelin!” a píská tak dobře, že naše první dáma bledne závistí. To vše v obavách, že snad z naší elektrárny unikne něco nepatřičného, ale tím asi není míněna paní Drábová nebo pan Nebesář. A tak se to vlastně týká jen řidičů, kteří se vydali na jih a teď zoufale potlačují touhu šlápnout na plyn a zapnout stěrače. Co na to máme my Češi říct? “Na Bělehrad!”

Skoro to vypadá, že bychom se měli těšit na podzim. Nebude tak horko, hlavy trochu vychladnou. No a my studenti se vrátíme do škol. Z léta nám zbudou mnohé zážitky, dojmy, zlomené končetiny a narušené sebevědomí po přednášce rodičů na téma Příštích deset měsíců, ale v zásadě se nic nezmění. Ředitel za sebou zabouchne dveře trezoru, učitelé navštíví lékárny. Nejkrásnější holka ze třídy bude pořád nejkrásnější holka ze třídy a guláš bude nejlepší oběd během studování žákovských knížek po zkoušení z chemie. Po horkém létě to bude samo o sobě zajímavá změna.