Výročí

V den výročí svého nástupu do práce jsem spatřil ptáka kálet na sochu. Hodil jsem po něm kamenem, abych sochu ochránil před následky jeho pohoršlivého chování a ten kámen ustřelil soše nos. Raději jsem se otočil a ponořil svůj prozatím nepoškozený nos do kapesníku. Rychle pryč. Nikdo si naštěstí mojí snahy nevšiml, nebyl jsem první, kdo tu sochu trefil. Bylo navečer a slunce se jen z posledních sil drželo na obloze přitahováno neodvratně obzorem. Komíny svým vydechováním působily červánkům clonu směrem k mým očím a první pouliční lampy se probudily k životu. Než jsem došel k zastávce, byla tma a oranžová světélka jen dosvědčovala, co si lidé o nařízení myslí.

„Neznáte vyhlášku? Mě to obtěžuje, všichni byste měli dostat pokutu,“ řekl jsem ke světélkům a nenávistně vyhlížel autobus.

„Aby ses neposral,“ zaznělo. Přešel jsem to taktním mlčením. Slušnost už dneska není, to ne. Autobus stále nejel, tak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky. Procházel jsem kolem heren, kde někteří ubožáci promrhávali jmění. Kroutil jsem hlavou a pokračoval dál. Zrovna jsem míjel hospodu Pod věží, když z ní vyšel nějaký chlap. Zadíval se na mě.

„Ty vole Jirko, jak se daří?“ řekl mi ten chlap a z chlapa se vyklubal spolužák Milan.

„Nazdar Milane, jde to, no, jdu z práce dom.“

„Tak z práce, to budeš mít čas na jedno, ne? Takovejch let, člověče, sme se neviděli,“ řekl Milan a už mě táhnul tam, odkud sám právě vyšel. Nebránil jsem se, doma by mě stejně čekala jen studená postel a pivo jsem už dlouho nepil.

Seděli jsme u třetího půllitru a vyprávěli si, co se nám v životě povedlo, ale hlavně nepovedlo. Smáli jsme se nebo jen smutně pokyvovali hlavou. Jó svět se změnil. Nekouřil jsem deset let, ale co, třinácté výročí práce se musí oslavit, a koupil jsem si sparty. Čárek přibývalo a já cítil, že budu mít brzo dost. „Ale co,“ řekl jsem si toho večera už poněkolikáté a objednal rundu. Naše společnost se mezitím rozrostla. Začal jsem být bezprostřední a uvolněný jako už dlouho ne. Pohoda. Kafe mě nakoplo.

Po zavíračce jsme vyšli na ulici, ale chtělo se nám dál pít. V herně bylo útulně, pár chlapů hrálo ruletu, a i když bylo pivo odporně zkyslé, svůj efekt mělo.

„Dáme si taky za pětikilo, ne?“ usmál se Milan.

„Ale jo…“ odvětil jsem opile a o chvíli později už naše bankovky putovaly do rulety. O půl hodinu později jsme tam strkali dalších pět set.

„Puč mi litra Milane, já si pak vyberu.“

„Hele, já už fakt nemám.“

„Teď ta nula pude,“ a šla. Začal jsem křičet a posílat obsluhu do všech možných i nemožných zákoutí těla. Nakonec nás vyhodili.

„Vy vyjebaný piči,“ křičel jsem, vzal kámen a hodil ho do výlohy. Pak jsme radši utekli. Schovali jsme se pod sochou a najednou na mě káplo. Byla čistá obloha a já věděl, kdo to měl na svědomí.

„Ty jedna svině z Husi,“ řval jsem a mrštil kamenem. Reformátorovi se zkřivil úsměv.

„Trefil ses,“ řekl uznale Milanův kamarád, který vytáhl z batohu krabičák. Zuřivě jsme pili, a když už nebylo co, vydal se každý po svých, značně již vratkých nohou, domů.

Stál jsem na zastávce a nervózně kouřil. Jízdní řád nedával šanci na brzký odjezd, ale pěšky to nemělo cenu.

„Neznáte vyhlášku? Mě to obtěžuje, abych na vás nezavolala strážníky,“ křikla po mě nějaká ženská.

„Aby ses neposrala, krávo…“