Střípky jednoho života

STŘÍPKY ŽIVOTA

VEČERY

Naklaním se přes bar a směju se na barmana. Celkem ujde. „Dvojku bílýho, můžete?“ mrkám na něj svým nejsvůdnějším pohledem a za chvíli už si usrkávám ze skleničky. Sedím a rozhlížím se okolo. Je čas obhlídnout terén. Nic moc. Po pár dalších objednávkách už to vypadá líp. Prodírám se davem, zdravím známý, piju. Jsem ráda středem pozornosti. Koketuju, usmívám se, mhouřím oči. Alkohol je klíčem k sebedůvěře. Noc je v plném proudu, tancuju s holkama. Je nám takhle fajn, ale cítím se sama. Točí se mi hlava. Jdu si stoupnout k baru, vzpamatovat se. „Slečno, nedáte si panáka?“ Mladej, modrookej, celkem hezkej. „Hm.. třeba jo.“ Konverzace v plným proudu. Jsem děsně zábavná, když jsem opilá. Letmý dotyky, klopení očí. „Nechceš se jít projít?“ „Jasně, proč ne.“ Ztrácím se ve tmě s neznámým. Vždyť byl celkem hezkej. Proč to dělám? Sama nevím. Snad hledám útěchu.

RÁNA

Krutý rána. Rozpomínám se, co se dělo. Bolí mě hlava, v puse mám, jak v polepšovně. Kde mám kabelku? Dopotácím se do koupelny, stahuju kalhotky, usedám. Všechno mě bolí. Zvuk moči tekoucí do mísy. Marně přemýšlím. Slyším mámu, jak dole chystá snídani. Musím se dát do pořádku.

PODZIM

Bloumám šedýma ulicema. V ruce cigáro, nepřítomnej pohled. Je právě listopad, vítr fouká, mraky se honí po obloze a všichni spěchají, už aby byli v teple domova. Míjí mě párek milenců. Mladí, nezkušení. Odhaduju to na druhý rande. Kino a večeře. Ještě nezjistili, že láska neexistuje. Vlastně, to není žádný překvapivý závěr. V primitivních společnostech se nikdo nezamilovává. Lidi spolu žijí jen proto, aby spolu měli děti a tím pokračovali ve svém rodu. Jsou spolu, aby na krize života nebyli sami, aby měli někoho, kdo půjde pást krávy zatímco oni vaří ulovenýho mamuta. Nebo co. Láska se přeceňuje. Dělá tě zranitelným, víš? Když si k někomu vytvoříš cit, je pro něj snadný skopnout tě ze sladké výšky růžových obláčků. Ubližují ti maličkosti. Hrdost jde stranou. Copak to jde, být hrdý, když někoho miluješ? Člověk má mít rád sám sebe. Jakmile se přistihneš, že něčí jméno říkáš častěji než to svoje.. jsi v prdeli. Víš to?! Třeba ne. Třeba to tak vůbec není, nebudu nikomu nic vnucovat. Nemám to zapotřebí. Je podzim, listopad. Vítr fouká a mraky se honí po obloze.

LUCIE

Mám tě rád. Jak se odpovídá na takovou větu? Existuje nějaká univerzální odpověď, když nevíš, co cítíš? Neděle odpoledne. Kavárna na nábřeží. Holčičí řeči. „A co jsi mu řekla?“ „Hmm.. že je to hezký. A pak jsme šli spolu na solárko.“

SNÍLEK

Vždycky se těším až zavřu oči. Snění je přece jen jednodušší. Žádní páchnoucí  důchodci v emhádéčku, žádný šetření každé kačky, když si chceš koupit tabulku čokolády, žádný předstíraný sympatie k lidem okolo. Vytváříš si svůj vlastní svět. Svý vlastní lidi. Lásku. Utečeš. Miluješ. Vyřešíš. Každý máme nějakou závislost, tak proč mě nenechaj bejt? Ať si píchaj ty svý sračky, ať si vyhulej mozky, já chci jen klid a snít. Je to tak těžký to pochopit?

BYLA JEDNOU JEDNA HOLKA

Probouzím se. Sluneční paprsky se marně snaží prodrat přes zatažený žaluzie plný prachu. Škrábu se ve vlasech. Šmátrám vedle sebe. Nenajdu. Nemůžu. Není. Knedlík v krku, nepříjemný křeče v břiše. Lístek přilepený na zrcadle, šmouhy od rtěnky.

PROMIŇ, NEJDE TO. Zavírám oči. Hlavně usnout.

JIŘÍ

„Co na mě bylo tak špatnýho? Proč jsi mě nechtěla?“ Krčím rameny. Nevím. Neměla jsem tě v srdci. Stejně na tebe furt myslím. Proč? Já opravdu nevím, asi jsi ve mně zanechal nějakej pocit. Tu macešku mám pořád založenou v Nesnesitelné lehkosti bytí, už je tam od ní barevnej flek. Pan Kundera by mě pochválil. Chybíš mi. „Proč mi to děláš? Víš, že vedle tebe nemůžu jen tak stát. Vždycky pro mě budeš něco znamenat, víš to?“ Vím. Stejně mi chybíš. I když tě nemůžu milovat. Nebo tě možná miluju, jen o tom nevím. Jsi můj přítel. Jsi moje rozehraná hra. Další. „Já nemůžu. Promiň.“

OTMAR

Pohlednice připíchnutá na tvý nástěnce. Mezi rozvrhem na zimní semestr, starou vstupenkou na koncert, fotkou tvýho psa. Nic jinýho tu už nezbylo. Ta svíčka dávno dohořela. Vanilková? Jen ta pohlednice. Z Paříže. Není na ní nic zvláštního. Otisk rtěnky a jediný slovo. Pamatuj…

JAKUB

Potkala jsem tě v supermarketu. Mezi chladničkou s jogurty a sýry. V košíku jsi měl Coca-Colu a za zadkem ti chodila brunetka. Vypadal jsi hrozně. Hůř než dřív. Ani jsem neměla pocit, že bys to byl ty. Co tě tak změnilo? Bylo mi to jedno. Možná jsem to byla já. Možná ne. Možná to byla jedna z těch mnoha. Ale nikdy to nebylo tak vidět jako dnes. Povinná konverzace o ničem. „Dlouho jsme se neviděli.“ A co na tom? Můžem si za to sami.

„Však se zas někdy potkáme.“ Třeba. Jednou. V jiné době, v jiným světě. Znáš to. Nebyli jsme si souzení. Tak to chodí, ne? Musím jít.

Dr. PAVEL

Zkouška ze sociální komunikace. Ta mi jde docela dobře. Starej, úchylnej profák. Rád čte porno a pije božolé. Můj hlubokej výstřih, sebevědomý vystupování. Pohled zpříma do očí.

„Slečno, a co děláte ve volném čase?“ Píšu trapný básničky, dost piju a tahám se po diskotékách. Místo školy jezdím na hory. Utrácím za hadry. Tahám prachy z rodičů a jiný hrůzostrašnosti.

„Hodně čtu.“ Intelektuální odpověď.

„A co třeba? Nějaká oblíbená knížka?“ Co je ti potom, dědku?

Miluju knížky. Miluju vůni starých stránek, miluju šustění papíru při otáčení. Miluju, když jsem součástí příběhu, když žiju jinej život. Když chodím po knihovně a táhnu domů deset kilo navíc. Když se stránku po stránce probírám příběhy z jiných světů. Ale co je ti, sakra, do toho?

MICHAL

Zvonek. V noci. „Potřebuju si promluvit.“ Pil jsi. Vím to. Ne moc, ale pil jsi. Jinak bys nepřišel. Ležím vedle tebe. I tak je mi fajn. Dlouho jsme si nepovídali. Chci slyšet všechno o té zemi za oceánem. Vykládej. Budu poslouchat. Vždycky si budem blízko. Je to zvláštní. Nevyčítej mi to. Já nechtěla. Byla jsem hloupá. Vím, že jsem tě dostala do sraček. Ale byla to i tvoje chyba. Nezkoušej. Máš přece maličkou. Nech mě. Proč vždycky přijdeš zpátky do mýho života? Nemůžeme být spolu, chápeš to? Nešlo to a já do toho nechci zase spadnout. Jsi hra. Ale ta první.

TOMÁŠ

Loser. Nechápu, že to udělal. Moje spřízněná dušička. Ostatním je to jedno. Takhle to dopadlo vždycky. S každým. Ale on není každej, proč mu to dělá? Ona. Další panák. Opilecký řeči. Všichni se odebíraj konečně spát. Je zima. Venku padá sníh. Chajda v lese. Večírek se spolužákama. Jdu přiložit do kamen. „Pojď, si lehnout.“ Už jdu. Musím na to myslet. Některý duše prostě nemají být zlomený. Nechápeš to. „Od tebe bych to nečekal.“ Já vím. Byla jsem stejná. Ale ty jsi neměl být. Chtěla jsem tě chránit. Chyba. Člověk má chránit jen sám sebe. Je mi to líto.

MICHAL

Jsi zase v mým životě. Znovu a pořád. Letmý dotyky ve tmě. Proč? Nemůžem. Znáš nás. "Neřeš to." Neřeším, podléhám. Jsi něco, co tu vždycky bylo. Něco co JE. Ale já už do toho nemůžu znovu spadnout. Bráním se. Hrdost jde stranou. Zase? Chci věřit. Důvěra? Co to slovo znamená? Tolik otázek a  žádná odpověď není správná. Kdy je čas sáhnout po tlačítku restart a čekat až se na obrazovce objeví GAME OVER - začít novou hru? Někdy člověk musí natáhnout ruku a vzít do dlaní svý vlastní srdce, který visí na poslední vlásečnici. Kus masa, nějakej ten sval. Seš ochotnej kvůli tomuhle hrát?

JINDRA

„A já to vím, že si tě to.. že si tě stejně jednou vezmu, víš? Já jednou prostě přijdu ve správnej čas a správnou chvíli a ty si řekneš, že ti nakonec stojím za to, abys byla semnou,“ líčíš mi tu pohádku a trochu se mračíš a trochu usmíváš a zase se ti dělají ty chlapecký dolíčky ve tváři. „A kde budeme bydlet?“ ptám se a nemůžu se ubránit úsměvu. Blázínek.  „Pro tebe bych se odstěhoval kamkoli. Já na tebe počkám. Víš, že jsi jediná holka kvůli který bych se rozved? A že každá moje holka ví, kdo jsi? A že kdybys ses náhodou rozhodla, že jsem pro tebe dost dobrej, že bych ji nechal. Víš to?“ Nevím a úsměv mi tuhne. Blázne, já ti za to nestojím! Chceš kvůli mně zahodit svůj fajnovej život?

MARTINA

Utřu slzu a prohrábnu si vlasy. Pár mi jich zůstane ležet na dlani. Dneska to přehnal, ale já vím, že je to moje chyba. Neměla jsem ho tak moc naštvat. Jsem hloupá, hloupá, hloupá! Ještě jeden pohled na ty beznadějně zavřený dveře. Vrátím se až bude spát. A ráno? Ráno smaže všechny momenty dnešní noci. Tý krásný letní noci, kdy by se lidi měli mít rádi. Láska má různý podoby. Pár kroků a váhavý zvuk střevíčků na chodníku. Pramínek plavých vlasů zůstane ležet vedle dveří - jako důkaz jedný takový lásky.

OTMAR

Vůně oceánu a cestičky soli na Tvý kůži, ta omamná atmosféra přímořskýho života. Písečný duny a nějaká ta hitovka znějící sobotní nocí ze vzdáleného autorádia. „Jaký byly vlastně ty důvody, kvůli kterým nejsme spolu?“ Letní lásky a milenci, kteří se proplétají do podivně surrealistických obrazců při západu slunce a všechny ty kýče, který na nás chrlí filmová rychlovýroba, ty kýče, který umí zamlžit naše srdce i mysl tou růžově lesklou temnotou a před očima vytvořit hurikán štěstí. Červenají mi líčka, klopím oči. Scéna číslo 15 jako vystřižená z poslední hollywoodské romance, vložená do scénáře mýho života. Já. Ty. Naše letní láska. Klapka podruhé. Díváš se na mě těma svýma nebesky modrýma očima a já uhýbám a povídám takový ty historky, co plaší ticho. Ale tlukot mýho srdce je tak bezbožně hlasitej a má těžce postižená, nostalgická duše plápolá. Vždycky se budu vracet zpátky. Každej koho miluju ve mně zanechá kus sebe. Možná jsem nějakej zatracenej viteál, ty starý pocity jsou zase zpátky, když ten kus Tebe uvnitř mýho srdce ucítí Tvou přítomnost. Chytneš mě za ruku a já se nechám vtáhnout do toho nesmyslnýho světa, kde rozum jde svou vlastní cestou. Klapka. Kde je další část scénáře?

NEŘÍKÁ SE POPRVÉ, ŘÍKÁ SE „NA ZKOUŠKU“

Rozvrzaná stará postel s novým povlečením vzoru modré kostky. Pět ráno. Alkoholový opojení a den D. Možná nad náma i někdo spal. Bylo nám to šum a fuk. Bezbřehá vášeň a vanoucí vítr čerstvý lásky nás hnali kupředu. Nebo v nás byl nějakej skrytej kousek divnýho exhibicionismu? Možná ne. Smýkající se živočišný schránky, ty s omluvným výrazem a já kousající bolestí do polštáře – a co si pak píšou slečny do deníčku? První co mi prolítne hlavou je vize svíček ve tvaru srdíček a plátky růží a něha, NĚHA, něha. Vyobrazení příběhů z Bravíčka, jak si to má hlava pamatuje z pubertálních let plných prvních erotických představ. Je mi z toho zle. Přece jen ve mně asi něco divnýho, možná sado-masochistickýho, bude. Tvoje pro mě moc dokonalý tělo tiše oddechuje vedle mě. Pro lásku se musí trpět. A pro co trpíš ty, drahoušku?

ČLOVĚK SI NEVYBÍRÁ

Čekárna v poradně pro péči o ženská ňadra. Koušu si pramínek pocuchaných vlasů, jak to mám ve zvyku, když jsem nervózní,a jednou rukou, tak nějak majetnicky, si to svoje tisknu k srdci. Pod prsty cítím toho vetřelce, který si z mýho těla udělal přechodný bydliště a upřímně doufám, že mu brzo vyprší nájemní lhůta. Paní doktorka se na mě posledně dívala jako by očekávala, že se při pomyšlení na ostrou čepel skalpelu zhroutím z pacientský židle. Ale já se jizev nebojím. Jenom trochu tý krátký čáry, která se mi line dlaní. Life is wonderful, isn´t it? A proto se lidem, kteří uměj věštit z dlaně, tak trochu zbaběle vyhýbám.

LÁSKÁM MÝHO ŽIVOTA

Ležím tiše ve svým až moc útulným pokoji, kolena si tisknu k bradě a hlava se mi točí. Kde jsi princi na bílým oři? Tak trochu přemýšlím a trochu filozofuju a na svý roky jsem děsně senilní. Moje moc silná osobnost, která mi přináší jenom trápení, se uvnitř ve mně, někde asi tak uprostřed mýho srdce, čistě odhadem, otřásá vzlyky a nedá se utišit. Moje kouzlo je v něčem tak nelidsky neúnosný, že se s ním neumíš vypořádat. Neumíš být semnou, neumíš tu být pro mě, ale neumíš na mě zapomenout. Zůstanu jakousi střepinou ve tvý krásný hlavě a čas od času se prostě vrátíš v myšlenkách zpátky a vzpomínáš jaký to bylo, když jsi mi dal poprvý pusu, jak mi zčervenaly líčka pokaždé, když jsi mi řekl že ti chybím a že chceš být semnou. Vzpomínáš třeba i na to, jak jsem tě prosila, abys zůstal semnou? A vzpomínáš na to, když jsi mi řekl, že to dál nejde? Já na to totiž vzpomínám docela často. A i když jsem všechny svý chyby na stokrát procedila mezi prsty, nemůžu přijít na to, proč? Proč nemůžeš být semnou ale ani beze mě? A tak marně čekám v tom svým vysněným světě, kde si píšeš moje jméno na kůži, abys ho měl pořád na očích. Kde tvý pro mě otevřený srdce hlasitě tluče vedle mě. Kde jedinej důvod tvýho bytí je vůně mýho těla a kde můj úsměv je sýrem na tvý makarony. Kde jsi, ty nádhernej světe?