NAIRA -úvod -sci-fi ,,románu\

    Na kopci, lehce ozářeném pozdně odpoledním svitem unaveného slunce, se na kusu skaliska mihla postava. Vzápětí ji pohltilo blízké křovisko. Jako by nespustilo oči z vyběleného kamene, po kterém se marně plazil mech. U země ještě zelený, výš vysychal.

A nejen on. I rostliny kolem odložily svou dobu květů.

    Po kusu skály přelétl stín. Obrovský stín, jako od mraků z nebe. Ale příliš rychle, aby jimi mohl být. Pak další a další. Lehký do uší vtíravý šum se nesl ztichlou krajinou

.

    Životodárné ukládalo svou ohnivou tvář do šedivobílých cárů za temný obzor, jehož stíny byly rozplizlé do všudypřítomného mrtva.

   Posléze se tvor se odhodlal opustit úkryt a usadil se na své vyhlídce. Komíhavým postojem opíral prsty a hřbety rukou, či se to tak dá nazvat a podobně i ostatní končetiny, nemluvě o ramenech a záklonech hlavy…

    Kdyby se mu dalo pohlédnout do tváře, v níž se zračila bezradnost a smutek, dalo by se ho i politovat. Hleděl do nebes. Možná vzpomínal na dobu téměř bez nepřátel, aspoň na jejich území, sice nevelkém, ale o tom neměl tušení, myslel na to, kde vládli ONI, doposud jen oni…

    Vydal ze sebe jakýsi chraptivý vzdech, udeřil pěstí do kamene pod sebou, až odlétal drobný štěrk a rozběhl se nastávající nocí ke svým druhům. Do úkrytu to stihl s posledním paprskem. Pak nastala úplná tma. Úplná všepožírající tma.

    Narušil ji jen krátký, strašně vzdálený skřek, shora, nesoucí se z té výšky naprostou temnotou, utichajíc za obrysy blízkých vrcholků zalesněných hor, s vyčnívajícími skalisky. Svou bělostí a majestátností zářili do dalekého okolí. Ale bylo z nich cítit i něco jiného…

                                             ……………………………………………

    Mezitím, tam v podzemí, se nic netušící většina lidí ukládala ke spánku. Kromě nočních směn. Sice neviděli slunce, či sluneční svit, někteří nikdy, ale stále dodržovali režim přiřknutý na zemi žijícím už od pradávna… A mnozí neměli ani potuchu, co se tam odehrává dnes.   

    A možná by to ani nechtěli vědět…