Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Chandler & Durrell : krása & jazyk

01. 10. 2009

1674

Autor

sasqwer

Raymond Chandler :

(…) „Pane Chandlere, mohu se zeptat, proč nosíte tmavé brýle?“
- „Samozřejmě. Protože mám oči podlité krví od chlastu."
„ Ach opravdu? Kolik toho za den průměrně vypijete?
- „Nic hrozného. Láhev skotské, osm či devět koktejlů(samozřejmě dvojitých) a nějaké to víno k obědu a k večeři."
„Vždycky jste nadměrně pil, pane Chandlere?“
- „Nebuďte bláhový, stále se dokážu obout."
„Měl bych vás považovat za člověka se sklonem k alkoholismu,“ řekl mrzutě.
- „Dobrá, ale je to jen malý příjemný skloneček“.
(rozhovor s lékařem, Chandlerův životopis str. 220)

Ne příliš lichotivý úvod pro spisovatele, o němž Evelyn Waugh (anglický spisovatel) v roce 1949 napsal, že je „ nejlepším žijícím americkým spisovatelem“. Ale mně se takovýto úvod hodí pro pozdější sebereflexi spisovatele v knize. Co dalšího stojí za to zmínit: Chandler se narodil v Nebrasce 1888 a zemřel 1959 v Kalifornii. Dožil se tedy poměrně úctyhodného věku vzhledem k jeho alkoholismu. Měl irské rodiče, studoval v Londýně. Svou první knihu vydal až ve svých padesáti letech. Další charakteristika přímo z knihy: Rok před smrtí objížděl Ameriku na propagačním turné (pro film), po celé turné se opíjel, jak to ostatně dělal skoro nepřetržitě… „ Mohli jste ho mít rádi, když jste mu nemuseli být nablízku.“ (Phil Carey) ..byl popisován jako směs naivity a brilantnosti, jako nejlepší společník na světě, jako cynik, důvěřivý naivka, šlechetný samotář, člověk trpící depresemi, hrdý paranoidní romantik. V životě ho stabilisovaly dva faktory: alkohol a Philip Marlowe.

(jeho životopis.. další informace v této kapitole jsou víceméně parafrase odtud)

Dále víme, že byl velmi slavný a velmi velmi bohatý již za svého života. Trpěl tedy různými psychickými problémy, měl sklony k sebevraždě hodně kouřil a pil. Byl také básníkem. Jak ucítíme z jeho knih, je velmi poznamenán mafiánským Chicagem. Měnil často jak bydliště, tak vztah k nim. Mnohým přišel víc než výstřední, měl potíže vycházet s lidmi. Jeho manželství přesto trvalo třicet let. V roce 1988 Time usoudil, že Chandler inspiroval víc literárních napodobenin a parodií než kterýkoliv jiný autor století, kromě Hemingwaye.

Jeho působení podtrhla jeho práce v Hollywoodu, kde za pět let působení vyrostl v nejlépe placeného a nejvlivnějšího scénáristu v dějinách kinematografie. Ovlivnil podání zločinu i násilí ve filmu a stál za zrodem žánru film noir.

Na mě působí Raymond Chandler přes všechny jeho problémy jako nesmírně talentovaný detailista, velmi činný, který si dokáže prosadit své za každou cenu. Jeho vliv a odkaz žijí dodnes a ještě dlouho žít budou.

Philip Marlowe :

„ Vy jste Marlowe?“

Přikývl jsem.

„ Jsem trochu zklamaný,“ řekl, „ čekal jsem spíš kohosi se špínou za nehty.“

„Pojďte dál,“ řekl jsem, „ a můžete si zavtipkovat i vsedě.“ (Vysoké okno)

Philip Marlowe, fenomén, zbožňovaný i parodisovaný- v Chandlerově životopise je mu věnováno bezmála sto stran. Je to velmi odlišný archetyp detektiva než třeba takový Doylův Sherlock Holmes. Povahově, ani svým instinktem zas natolik odlišný není, ale jde především o jeho vystupování a modernější prostředí, do něhož je vržen. Dostáváme tedy mužného týpka okolo třicítky, co nosí klobouk a kvalitní saka. Působí dostatečně uvolněně- ovšem i drsně zároveň, jako někdo, kdo se vyzná. Je to ten typ, co mu dost žen rádo podlehne. .. „Šel jsem do kuchyně a vypil dva šálky černé kávy…kocovinu nemusíte mít jen z alkoholu. Měl jsem kocovinu ze ženských. Ze ženských je mi zle.“

Pokračuji s charakteristikou: Marlowe působí neomaleně, drze, nemá strach a stará se o svůj vlastní kejhák, má dost dobrý odhad na lidi, bystrý úsudek i uvažování- což by se nám tedy krylo se zažitým archetypem detektiva. Důležité je, že působí reálně, přesto má kouzlo ne zrovna kladného hrdiny. Vyznačuje se mnohdy ne zcela férovými postupy, je to v zásadě alkoholik, je jak stvořený pro nebezpečné situace, z nichž se umí vymotat. Umí se ocitnout ve správnou chvíli na správném místě, má notnou dávku štěstí, a dalo by se říct, že se spoléhá na náhodu, kterou si však nenechá ujít a je schopen být jí nablízku. Což by sedělo na správného detektiva. Co bezpochyby také sedí jsou jeho stinné stránky a jistá psychická rozpolcenost, jež je překvapivě hluboce propracována. Marlowe není žádná černobílá triviální postava, jak by tomu u okrajových žánrů mělo být, což je dost podstatné. Svým jednáním nás překvapuje, zaráží- někdy se čtenář chytá za hlavu, jindy klobouk smeká. Marlowe má svůj nezaměnitelný humor, drsný humor. Pár příkladů jednotlivých slovních spojení udám v části zabývající se jazykem. Důležité je zdůraznit, že Marlowe mnohdy neví, co sám chce, zapírá se, dělá skutky, jichž později lituje a přinášejí mu problémy. Umí se pohybovat jak v prostředí luzy, tak ve vysoké společnosti. Co mě dostatečně zaujalo bylo, jak nakládá s pravdou a s informacemi vůbec. Dejme tomu, že je někým najatý na určitý “kšeft“. K tomuto “kšeftu“ potřebuje informace od lidí, za nimiž se na svou pěst vydává. Marlowe se vždycky dozví pravdu a dostane co chce, jeho instinkt mu navíc ukáže na lháře. Sám Marlowe mluví až překvapivě často pravdu, již doslova přehání, aby se zdála neuvěřitelná. Druhou osobu zahrne informacemi, jež nejsou potřeba, ale on je zmíní a zmíní je svým klidným a přesvědčivým hlasem. Je to osoba, z níž charisma přímo teče, tudíž mu přesvědčování nedělá zrovna potíž. Když se mu někdo nelíbí, dá mu to patřičně najevo, i když je to zrovna jeho klient. Navíc je kniha psána z jeho pohledu, takže je naším průvodcem a zároveň promlouvá skrze řeč postav k sobě i k nám. Nese jakési břímě vrozené moudrosti a působí velmi důvěryhodně a pravdivě promlouvá-li jí.

Příklad:

Co na tom záleží, kde ležíte, jakmile jste po smrti? V kalném bahně nebo v mramorové hrobce na důstojném návrší? Člověk je mrtvý a spí věčným spánkem… Cestou do centra jsem zastavil u výčepu a dal si pár dvojitých skotských. Moc mě nepovzbudily. (Hluboký spánek)

Co bych zmínil k sledu jednotlivých scén a k táhnutí děje je jistá filmovost, obrazovost. Snadno nasáváme atmosféru, pocity, napětí. Díky různým malým indiciím vycítíme, kdy se bude něco dít, kdy jde do tuhého. Nevžíváme se do charakteru Marlowa částečně, ale vžíváme se do něj zcela. Ani bych nechtěl vědět, kolikrát jsem si za poslední měsíc ve snu hrál na Marlowa. Představa jak sedím u stolu své kanceláře a lámu do sebe jednu whisky za druhou, přičemž čekám na další kšeft, je svým způsobem přitahující. Stejně jako zahrát si šachy jen tak se sebou. Samotná doba práce na případu je velmi krátká, Marlowe se s tím moc netáhne, děj odbíhá jen to frčí.

Všeobecně se tedy přímá fakt, že Chandler vypisuje sám sebe v osobě Marlowa. Zobrazuje nejen svoje slabosti jako sklony k pití, jistou neurvalost a skeptický pohled na svět, ale taky své ideály, jež s prací detektiva souvisí. Být soukromé očko, hrát sám za sebe, to by souviselo s Chandlerovým samotářstvím. Slídění po detailech se v podstatě kryje se spisovatelovým stylem zakládajícím se na drobných popiskách, maličkostech. To by bylo stručné shrnutí výjimečné literární postavy, o níž by se daly napsat mnohé sáhodlouhé práce. Musím uznat, že se mi tato postava velmi zalíbila, ač jsem nejdřív nevěděl, nakolik je myšlená ironicky jako odkaz na “klasické“ detektivy a nakolik vážně. Líbí se mi volba jména Marlowe, jež zní melodicky, dobře se vyslovuje i pamatuje a dodává své postavě podstatný šmrnc- zkrátka něco na způsob James Bond.

Lawrence Durrell :

Velmi krátce také něco k tomuto britskému spisovateli, jenž mne naprosto uchvátil. Narozen 1912 v Indii, zemřel 1990 ve Francii. Stěžejní je, že není jen proslulý romanopisec ale též básník. Což se pochopitelně odráží také v jeho Temném labyrintu. Má velmi mystický a poeticky procítěný vztah ke krajině. Je to experimentátor, v jeho díle nalezneme doslova kouzelnické triky s vypravěčskou technikou. (slovník spisovatelů)

Hraje si s časoprostorem i situacemi, zároveň využívá poznatky ze svých pobytů ve Středomoří a dává nám překrásné evokace krajiny. Pocházel z vyšší společnosti, dělal velvyslance v několika zemích- kupříkladu v Káhiře (Egypt). Žil několik let na Korfu, kde se odehrává právě Temný labyrint. Durrell hojně využívá symbolů, mnohé čtenář při četbě snadno přehlédne, jelikož kompletují působivost popisovaného a jsou vnímány takřka nevědomky/přirozeně. Dnes je řazen mezi nejslavnější anglické prosaiky.

Motivy:

„V detektivkách není vyššího řádu, nýbrž jen lidská spravedlnost; a vítězí-li nakonec, je to jen mocí inteligence a metody řádu zcela lidského.“ (Marsyas -Karel Čapek)

Karel Čapek vůbec bravurně pojal svou kapitolu o detektivkách, ale není to něco, čeho bych se držel, či čím bych se inspiroval, i když by to pravděpodobně vedlo k hezkým a příjemným výsledkům. Co se citátu týče, přiměl mě k otázce, zda Philip Marlowe věří v Boha. Bohužel jsem nenašel nic, co by mi to potvrdilo, či vyvrátilo, pravdou je, že do děje nezasahuje žádná boží moc, ale máme tu definitivně motiv náhody. U Durrellova díla věřím, že vyšší síly zasahují, ať jsou již vyjádřeny přírodními silami, či právě jakýmsi předurčením osudu, jenž se vzdáleně jeví jako motiv náhody. To by byl rozdíl k motivu náhoda. Uvedu-li příklad z děje. Marlow náhodně vyslechne informaci, jež naprosto změní chod děje a je v zásadě doznáním, takovýchto momentů je tam víc, nejdůležitějším, řekněme, bude nalezení fotografií v obraze v domě mrtvého vyděrače a vraha. V Temném labyrintu už to tak snadné není, udejme neštěstí v labyrintu, kdy na skupinku našich hlavních charakterů spadne část jeskyně a rozdělí je.

„Záhada má být jen jedna.

Vzpomeň si na Poeův ukradený dopis.

Vzpomeň si na Zanguillův uzamčený pokoj.“

- „Nebo jich má být mnoho.

Vzpomeň si na Vesmír.“ (Borges, Zrcadlo a Maska)

Dále tu máme Čapkův motiv záhady. Což je nejhlubší a nejpodstatnější motiv detektivky. To bychom tedy měli další prvek, v němž Chandlerovo Vysoké okno překonává zásady detektivky, přestože hlavní záhada tam je. Nevstupuje však tolik do popředí a čtenáři je její rozluštění časem v podstatě ukradené a zaměří se na zajímavější počiny, jež se vyjeví právě s nevinným luštěním záhady, načež to pak do sebe zapadá, ale ne zas tak snadno. Ani není nabídnuto plné vysvětlení ke komplexnímu pochopení všech objevujících se “záležitostí“. Oproti tomu Temný labyrint je dílo záhadné samo o sobě, jak napovídá název; plné neuvěřitelných věcí, o nichž si místy myslíme, že jsou pravdivé. Také tu není jen jedna záhada, a pokud ano, je zodpovězena na první stránce, a až poté se o ní bloumá, což patří k nekonvenční komposici Durrellově.

Rozhodující je absence dalšího základního motivu, jímž je motiv justiční. Ten se pak neobjevuje ani v jednom z děl- a u Chandlera je to doslova do očí bijící. Dokonce na to sám poukazuje ( Marlowe prostě řekne, že nemá rád viníka, ni jeho rodinu, ale že se zrovna moc nemusí s policií, že to nedělá dobrý jméno a jde si koupit půllitr whisky- ač morální zásady by vedly člověka mravně slušného na policii.). S Temným labyrintem se to má asi tak, že sám netuším, co je podstatou knihy a přítomnost justičního motivu, pokud tam vůbec je, tíhne k tomu, být okázale přehlížena. Výhodou tohoto díla je, že si v něm každý najde to své, tak jako to najde v postmoderních románech, jímž byl Durrell spolu s Joycem důležitou inspirací.

Zatím jsem se vyjádřil k motivům všeobecným. Rád bych našel nějaké společné motivy, jimiž bych díla alespoň naoko přiblížil, ač budou fungovat v obou knihách zcela odlišně a nebudu je hlouběji rozvádět. Zaprvé uvedu peníze, ať už jsou symbolisovány honorářem za vykonanou práci, či právě symbolem- jako je zlatý dublon ve Vysokém okně či nalezený a ztracený “poklad“ v labyrintu. Dále přítomnost smrti- ať už vražd, či blížící se smrti v Temném labyrintu. Poslední společný motiv je žena (poslední motiv, jejž jsem já určil a vypointoval), o čemž se zmíním v krátké interpretaci obou děl.

Interpretace:

V této části práce se zaměřím na několik symbolů, jejich výklad a význam. A samozřejmě také na to, jak na mě díla působila, a jak vyzněla. Nejdříve pár slov k Chandlerově knize Vysoké okno. Musím se přiznat, že jsem si ji nejdříve pořídil naivně v angličtině, abych zjistil, že představa o jednoduchém žánru nemusí být podržena jednoduchým jazykem. K autentičnosti totiž přispívá drsný slang a například hantýrka- policajtská hantýrka, řeči v klubech, nebo mezi děvkama, díky čemuž je bohužel překlad místy krkolomný (za což pochopitelně neviním překladatele, ni češtinu, tak to prostě je). Navíc kniha nevznikla zrovna nedávno. Rád bych tu převyprávěl obsah, jelikož mi přijde vcelku povedený. Je to celkově velmi zapletené, komplikované, s velkým množstvím postav. Na podvod se přijde přes zubařské náčiní, což řeší ústřední záhadu ukradené, nalezené a padělané vzácné mince. Nejméně sympatická postava, jež vystupuje pouze okrajově je nejbídnější zloduch- tzn.: dvojnásobný vrah, vyděrač i padělatel, k tomu spí s ženou hlavního mafiána a má slizký knírek. Kouření lulky, cigaret i cigár a s tím související popíjení alkoholu ve velkém se objevuje takřka v každé scéně a neodmyslitelně patří k prostředí i postavám, jímž přidává na charakteru i zajímavosti. Zajímavé je, že se tam objevuje jakási příhoda ve vedlejším bytě, přičemž Marlowe o tom chlapovi prohlásí něco ve smyslu, že je alkoholik na takovém stupni, že ho chlast udržuje střízlivého, jinak se propadá do pekla (tudíž zase jedna z prorockých pravdivě vyznívajících promluv). Poměrně mě pobavilo, když jeden alkoholik vzdá druhému obdobnou poctu. Co se humoru týče, je v knize přítomen, není mi jasné nakolik má sloužit jako pobavení pro čtenáře- spíš než dokreslení situace v knize. Je podáván po přiměřených dávkách velmi drsným způsobem, tak jak to mají hollywoodské filmy té doby nakázány. Kniha se celkově musí dát velmi pohodlně zfilmovat. To by bylo ke knize z této stránky, nyní k vyznění (jež se pokusím v další části potvrdit výběrem ukázek, na nichž budu ukazovat jak jazyk tak právě možnosti krásy).

Začnu posledním zmíněným motivem/symbolem, jímž je žena. Na výklad Vysokého okna naprosto ideální. Důležité ženské postavy tu máme čtyři. Pokusím se v pár slovech vystihnout jejich charakteristiku.

paní Murdocková : starší žena, klientka, zákeřná, chladná, hamižná, zvláštně miluje svého syna a chce ho mít pod svou mocí jako všechny okolo sebe, bohatá, zabila prvního manžela ze žárlivosti a kvůli penězům- shodila jej z vysokého okna, pije- symbolicky ztělesnění toho zlého elementu- Marlowe jí pohrdá, nic jí v knize neudělá, ale má proti ní usvědčující důkaz, jehož část naoko zničí, zbytek si ponechá, co kdyby..
Mornyho žena : žena hlavního mafiána, nevěrná, krásná, něco kuje s milencem, nevíme co, obětní beránek, ponižovaná, mlácená, slouží jen jako reklama, ona si to navíc uvědomuje- symbolicky podobna ženě z viktoriánské Anglie, jež slouží jen jako nástroj, je nečistá, ale dělá se horší než je, pohrdána/milována ale bez přiznání, pácháno na ní násilí, milenec jako symbol jakéhosi odporu, jenž má být později potrestán- pak tedy obětní funkce, nemáme ji rádi, nestaráme se, neznáme- přesto ji Marlowe vysvobodí- jedno z jeho poslání
Linda Belinda : bývalá tanečnice, vzala si za muže L. Murdocka (který znázorňuje hlupáka), pro peníze, problémy s tchýní, uteče, v ději jde o ni, ale vyskytuje se tam málo, obviněna Murdockovou z ukradení dublonu, což není pravda, blondýna, slepě milována svým manželem, lásku však nesdílí- jako symbol bych ji klidně chápal jako vzmáhající se emancipaci žen, dále pak takové ty motivy jako manžel pro peníze, nevěření v lásku, z té nízké společnosti- těch v podstatě děvek se dostane do bohaté rodiny, s níž není schopná vyjít- úkaz nesourodosti nízkého a vysokého, slepost lásky, na druhou stranu falešné obvinění a uvalování vinny na “předem podezřelé typy“ ze zášti, je jakýmsi varováním společnosti- Marlowe ji najde, vyslechne a tím to hasne
nejdůležitější postava Merle : sekretářka p. Murdockové, komplex z pokusu o znásilnění od bývalého manžela, jehož p. Murdocková shodila z okna, vinnu svedla na ni, braní vinny na sebe ze všeho, zvrhlá vděčnost i láska, odpor k mužům, spousta dalších aspektů, vrací se z odloučení k rodičům- symbolicky v podstatě zajatkyně(jak svých představ, tak své paní), oběť, otázka vinny a svědomí, ukazuje východisko, že to s ní může díky pomoci dopadnout dobře, Chandler se skrze ní doslova naváží do katolické církve a jejího úzkého rozhledu a jakémusi zotročování ( s čímž rozhodně nesouhlasím, jen zmiňuji)- Marlowe ji má rád, dává ji jak rytíř svobodu (je na to přímo odkaz v textu), je to jeho cíl-pomoci jí, rádoby “happy end“

Myslím, že díky vyložení role ženy, jsem v podstatě vystihl svůj záměr o interpretaci. Zmíním tedy ještě jistou mravoučnost a ctění hluboce zakořeněných morálních zásad. Parodisace klasických detektivek, ale i kritika společnosti viděna očima postav, či ukázána jejich chováním. Poslední dvě věci: mám pocit, že v jednu chvíli upadá náš “neomylný hrdina“ do nejistoty a podstupuje jistou katarsi, kdy propadá šílenství, vzdává se a nechce pokračovat. Je to tehdy, kdy mu kdosi pošle falešnou minci, zruší se jeho zakázka na její hledání, nic nedává smysl a nikdo mu vyhrožuje zabitím. A posledním symbolem je malý černoušek, jenž vždy stojí před residencí rodiny Murdockových, nemluví- je totiž pouze jakási soška, v ruce drží bič a u nohou má přivázán železný kruh na uvazování koní, Marlowe na něj vlídně hovoří, hladí jej po hlavě a srovnává se s ním.

Je tam cítit odkaz na otrokářství i postavení černochů v USA, kdy ten chlapeček je tam v zásadě jako nástroj a vzpomínka na staré časy, kdy tam stál obdobný- živý.

Interpretace druhé knihy se jeví již jako mnohem složitější. Máme tu především několik postav, jež předem označím za výjimečné a podivné lidi. A na těch děj stojí. To znamená, že tu nemáme jednotný děj, ani jednotného vypravěče, jen se všechno místy prolíná, místy vysvětluje. Vyznění knihy bych sám chápal jako hledání nové jistoty v sobě samém, nové já- ať už tedy v labyrintu, či v cizině, v přírodě, v poesii, v rituálu, v ostatních lidech, ve smrti... Ukazuje se tam autorův strach a vzpomínky z války. Nové otázky, jež se otevírají, různé sny a možnosti, jež se jeví na dosah, avšak ve skutečnosti jsou nedosažitelné/nereálné. Máme tedy celou škálu propracovaných postav se svými pohnutými osudy a psychickými problémy. Tyto postavy se setkají na parníku a vydají se spolu do bájného labyrintu na Krétě.

Abych přeci jen zmínil postavy, je tu: malíř Campion- slavný, velmi obdařený malíř, věčně nespokojený, „Není to gentleman v původním smyslu slova“. Dále tu je lord, básník Graecen a jeho poetické vyžití, křehké verše a ruměnec, jenž je jeho věčným společníkem. Dále Hogarth jako novotářský psycholog a psychoanalytik, symbol pokroku, lpící na konservativních zvyklostech. Fearmax, kouzelník se svými touhami po médiu, jež pro něj představuje milovaná žena- Francouzka Marie. Další je kapitán Baird s komplikovanými vztahy k Řecku, rituálním pohřbením zabitého spolubojovníka a neklidem v duši. Bohatý lord Axelos a jeho neskonale labužnický život, villa v Cefalu, krásná manželka- tajená a sloužící- a objevení “pokladu“- ztraceného město v labyrintu. Nakonec jsou tam manželé Turmanovi, energetičtí, chudí, najdou konec na “Střeše světa“, což je jeden z východů z labyrintu, kde spolu s nesmrtelnou Američankou ovládnou své štěstí. Poznáme tu chování postav v krizových situacích, ironii osudu či smíření se smrtí- jež nepřichází. Symbol labyrintu, v němž se setkávají i s mythologickým Minotaurem, o němž netuší, zda je skutečný (jen slyší, později najdou krávu, není to tam dořešeno), míří také ke komplikovanosti a nepochopitelnosti- jak světa, tak nás samotných. Každý se může částečně najít v některém z charakterů a pokusit se překonat svá trápení- třeba inspirován v knize. Jedna z nejkrásnějších knih, s nimiž jsem se kdy setkal- především svým elegantně lehkým, poetickým jazykem, čímž se konečně dostávám k úvaze nad krásou, nad jazykem a formou jejich působení a použití na čtenáře, což se vynasnažím podepřít ukázkami z knih, případně si pomohu některými definicemi z Dějin krásy.

„Kdybychom mohli porozumět jedné jediné květině,

zvěděli bychom, kdo jsme

a co je svět.“ (Borges- Zrcadlo a maska)

Jazyk a krása :

„Slovem „krásný“ a obdobnými výrazy- většinou označujeme něco, co se nám líbí. Zdá se, že v tomto smyslu pro nás „krásný“ znamená totéž co „dobrý“.

„Jestliže některé moderní estetické teorie uznávají pouze krásu v umění, a přehlížejí krásu přírody, v jiných historických obdobích tomu bylo naopak: krása byla kvalitou, jíž se mohly vyznačovat pouze věci pocházející z přírody“.

(Umberto Eco- Dějiny krásy)

Budu-li se držet těchto citátů, jak zodpovím na otázky: Může být jazyk krásný sám o sobě? Může jazyk být umění? Může jazyk vyjadřovat krásu a umění? V čem ta krása poté spočívá, je to v umění popisu, či lpí pouze na popisovaném aktu? Je-li tento akt vymyšlený, může být myšlenka krásná? Na další otázky už si snad každý zodpoví sám.

Takovéto otázky jsou poměrně záludné a dalekosáhlé, jak totiž definujeme jazyk? Jako písmo? Podle zvuku? Či jako soubor symbolů odkazujících na všeobecně představitelné jevy a věci? Dle prvního citátu jej můžeme v takovém případě označit za krásný. Ať už je to krásný druh písma, či nám jazyk krásně zní, či nám takovýto popis přijde krásný. Jak je to tedy s tím uměním? Každý by pochopitelně souhlasil, že s pomocí jazyka vytváříme umění- tedy buďto popisem něčeho, z čeho vznikne umění, nebo vytvořením písma, jež shledáme uměleckým. Jazyk tedy nepochybně nese určité estetické znaky, podle nichž lze posoudit, zda se nám líbí nebo nelíbí- případně je-li krásný. V čem by tedy pak spočívala krása umění vyjádřena jazykem? Musela by být spojená s určitými vjemy a asociacemi. Jak ale spojíme vjemy s myšlenkou, již vyjádříme jazykem? Dle mě těžko. Leda bychom je spojili s pocity, jež v nás daná myšlenka- transformována jazykem do určité nám pochopitelné podoby- vyvolává. Ale sám za sebe bych myšlenku za umění rozhodně neoznačil, přesto si dovedu vybavit situaci, kdy bych myšlenku shledal krásnou. To by tedy byl takový úvod ke krásnu. Já bych krásno aplikoval právě na jazyk ve smyslu popisu. Vypíšu několik slovník spojení, metafor a popisků, jež mi připadají na první přečtení krásná/dobrá a jaksi povznáší a posunují za pomoci různých příjemných asociací/vzpomínek/tužeb mé cítění ohledně textu. Vypíšu však také spojení zvláštní, odlišně působící, divná, která by však mohla být považována za krásná (v jiném duchu, jiným způsobem). Nakonec zkusím tyto dvě knihy shrnout pod dvě určení krásy v metaforách souvisejících se samotným autory. K druhému a i prvnímu citátu ještě poznámka: Pokud vím, v manýrismu se za krásné považovalo něco, co vzniklo ve fantasii člověka a bylo jím vytvořeno, v tomto případě perfektně jazyk zapadá- jako nástroj, jímž popisujeme záhady a fantasie poetických labyrintů našich myslí.

(K ukázkám nebudu uvádět zdroje, jelikož všechny budou z oněch dvou srovnávaných knih, pouze naznačím jméno autora)

Ukázky :

- Na otáčející židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavém šedém obleku s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řídké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy. (Chandler, Marlowe popis člověka)

- Bunker Hill, to je staré město, ztracené město, zpustlé město, město šejdířů. Kdysi, dávno dávno tomu, to byla vybraně elegantní čtvrť a dosud tam stojí několik složitě členěných gotických sídel se zdmi, které jsou obloženy do kulata seříznutými šindely, a spoustou rohových arkýřových oken s vřetenovitými vížkami. (…) široká vznosná schodiště potemněla časem a laciným nátěrem, který překryl celé generace špíny. V prostorných pokojích se kolozubé bytné handrkují s potměšilými nájemníky. Na širokých chladných verandách vysedávají starci s tvářemi jako prohrané bitvy, vystrkují rozpraskané boty na sluníčko a zírají do prázdna.

(Chandler, Marlowe, popis čtvrti, nepotřeba dalšího komentáře)

- „Vo těch vašich pět vočí nemám zájem,“ řekl

„ To je prima, mne taky ani nenapadlo, abych vám je dával.“

„Helemese chytráka,“ řekl. „Vo co kráčí?Tohle je spořádaném slušném bárák,. Na žádný podrazy tu nejsme zařízený.“ (…)

Měl takový pěkný široký úsměv, zvící přibližně dvou centimetrů, „Mě hned tak něco nepobaví,“ řekl.

„Zrovna jako královnu Viktorii“, řekl jsem.

„Nechápu, co ta s tím má společnýho.“

„Takový zázrak jsem ani nečekal“. Ty nesmyslné tlachy mě jaksi uklidňovaly a vzpružovaly, dodávaly mému vzrušení tvrdé, břitké ostří.

(Chandler, ukázka zajímavě použité absurdity v rozhovoru, jež má svůj vjemový účel)

- Podíval jsem se zase na Breeze. Ten byl asi tak rozčilený jako díra ve zdi. (následuje všudypřítomný popis rituálu zapalování doutníku, který se mi nechce opisovat, jen pro představu a tu jistotu, že tam je)

(Chandler, velmi zvláštní přirovnání)

-Mladá šatnářka v broskvově růžovém čínském pyžamu ke mně přistoupila, aby mi odebrala klobouk, a vrhla zdrcující pohled na můj oblek. Měla oči jako neznámé hříchy.(..) Vysoký, ztepilý muž v šedém obleku, který mu šil nejspíš nějaký anděl.

(…)

Doktor Carl Moss byl veliký hřmotný žid s hitlerovským knírkem a vyboulenýma očima, chladnokrevný jako ledovec.

(…)

„Načerveňte si trochu tváře, vypadáte jako Sněhurka po flámu s celou rybářskou flotilou.“

(musím přiznat, že mi není jasné, zda některé ty věci myslel vážně, drsná krása zvláštních vět)

Nyní pro konfrontaci něco málo z Durrella na odlišení stylů.:

-Nemohl se zbavit stísněnosti vyvolané dětinskou důstojností lorda Graecena i jeho hřmotným přítelem Apelem, který seděl u slunečních hodin na trávníku před svou krásnou vilou, pokuřoval….

(…)

Mladý Američan spočinul pohledem na zasněžených vrcholcích Bílých hor, jichž se dotýkalo zapadající slince. Povzdechl si.

Ohlédl se ještě jednou na Cefalu a zatajil dech. Byla to fantastická scenérie: obrovitá různorodá homole prorážela do výše tří set metrů modrý krétský vzduch.

-„ Smrt vrhá stíny jak sluneční hodiny.“

- Smrt je ovšem prohlubeň podstatně prostornější a znepokojivější.

- Plachetnice stála v zátoce jak velký bílý motýl připravený k spánku.

Celé dílo Temný labyrint provází lehký, elegantní, krásný jazyk, který nepůsobí nikdy vulgárně- natož kýčovitě. V textu jsou zakomponovány také verše, jelikož jedna z postav je básník. Dechberoucí slovní spojení najdeme na každém listu. Myslím, že ukázky na vytvoření představy postačí. U Chandlera se také setkáváme s velmi obrazovým popisem, přesto působení je dosti odlišné. Chandler nás svým způsobem nakopává, provokuje, zatímco Durrell nám podává svůj lehounký líbezný jazyk, jako by vám šeptal do ouška. Popisuje více pocity, prožitky, venkovní detaily- narozdíl od Chandlera- nejsou důležité. Chander jimi dosahuje zase svého- nemá ambice, jež s naprostou jistotou- vyrovnaně po celou tvorbu-podává Lawrence Durrell. Forma tedy slouží účelu u obou.

Vyznění :

Abych dovršil sdělení, jež má tato práce nést, vrátím se nejdřív k obhajobě detektivky a Chandlera samotného především. Mám pocit, že ho tu nepříliš férově představuji jako bohatého alkoholika, jenž si vymyslel svůj zidealisovaný odraz v podobě Marlowa a dosáhl přílišného úspěchu spíše omylem. A oproti němu stavím svůj jazykový idol: Lawrence Durrella se vší hodnotností a poetikou. Aby to tak nebylo, uvedu svá tvrzení na pravou míru. Vysoké okno mi - oproti představám o běžných detektivkách, jež zhltneme během dlouhých nocí, dychtivě očekávajíce napínavý konec- zrovna rychle neutíkalo. Což by mohlo být dost možná i dobré znamení. Navíc mi připadá jako velmi těžké a mistrné podobné dílko sepsat a přiznávám, že sám bych si na to se všemi svými literárními ambicemi netroufl, nebylo by to jednoduše tak dobré. Tudíž prohlašuji, že jsem potřebné literární hodnoty u Chandlera našel a byl pro mě novým poznáním. Myslím, že nejsem první- ani zdaleka poslední- koho Chandler fascinoval. Ukázka mluví za vše.

: Britští kritikové a intelektuálové na druhé straně chválili Chandlera až příliš. Jeho práci nepovažovali za ohrožování umění, ale za umění samo. W.H. Auden prohlásil, že by se jeho romány měly považovat za umělecká díla. (životopis)

Na úplný závěr zkusím postihnout zmíněné metafory. Myslím, že dnes se již obecně uznává popření představy- že co je krásné/je dobré- hrůzy a bolest vyjevené „krásně“ v umění nás o tom snad přesvědčily dostatečně. Krása tedy může být i drsná, může bolet, může nás děsit, ale nikdy nás nepřestane fascinovat. Stejně jako fascinace abstraktním obrazem spočívá v tom, že bezmyšlenkovitě hledíme na plátno, nevnímaje, co se děje, uneseni do zapeklitého světa barev a tvarů. Krása je naší potřebou, snem a vždycky si někde nalezneme tu svoji.

Dvě knihy, dva spisovatelé, dva různé světy- jeden sedí na louce, píše básně, pozoruje nepoznané záhady obzoru, kochá se vznešenou krásou krajiny a uvažuje o nesmrtelnosti; druhý evokuje představu zpitého vočka, stojícího na prahu pekla v limbu své kanceláře, čekaje na další kšeft, pochybujícím o spravedlnosti, když v tom něco přijde….