Mall - Tor

Ještěr vystoupil na vrchol a stanul u malého stavení, zespoda očím vojáků uchráněné. Dveře byly pootevřeny, neváhal tedy a vstoupil. Podíval se po chatrči. Byla to obyčejná venkovská stavba, uvnitř toho nebylo moc, a přece to zdejším horským lovcům stačilo k přežití. Několik pastí rozvěšených po stěnách, v pravém rohu byly opřené luky a oštěpy, pro tyto lovce potřebné zbraně. Používali je jak k lovu, tak k obraně před zloději a nájezdníky. V druhém rohu, blízko krbu byla bytelná postel a na ní ležela žena, držící v náručí malého, asi pětiletého chlapce. Bylo na ní vidět že je už dlouho nemocná. Tvář měla bledou a pohublou, ale v očích měla odhodlání a bylo vidět, že je hrdá a kdysi bývala silnou ženou, tou pravou pro horského lovce. Zároveň v těch očích měla lásku a cit. A smutek.

Chlapec se vymanil z matčina náručí a přešel k Alltarovi. Na malý okamžik se zadíval ještěrovi do žlutých očí. To ho uklidnilo. Odvážil se té velké ještěrky dotknout. Pohladil jeho kůži a chvíli zkoumal Alltarovu tvář. Nic se nezměnilo a tak sklopil oči a pozoroval odraz světla od ještěrových stříbřitých šupinek. Nebál se. Byl zvědavý a na jeho tvářičce tančil úsměv. Nakonec ho ale nejvíc zaujal ocas. Lépe řečeno oba ocasy, čouhající zpod rudého pláště. Začal je chytat a věšet se na ně. Ty, jako by byly živé a s vlastním rozumem, začaly na chlapce neškodně útočit. Alltar si ho dál nevšímal a otočil se na vysokého svalnatého muže. Chvíli si ho už předtím prohlížel. Byl hodně vysoký, měl širokou hruď a pod kůží mu hrály svaly při každém pohybu. Měl ostře řezané rysy, dalo by se říci až brunátné, ale v jeho očích se zračila dobrota a laskavost. Pod očima měl jemně tvarovaný nos a pod hustým plnovousem nebylo téměř vidět ústa. Byl to chlapcův otec. Alltar promluvil jako první.

„Zdravím tě lovče.“

„Jsi zde vítán generále.“ odpověděl lovec a téměř neznatelně kývl hlavou.

„Budeme muset jít.“

„Chápu,máte před sebou obtížnou cestu, ale ty asi víš kudy se dá vyšplhat na Dračí horu?!“ napůl se zeptal lovec.

„Ano vím.“ odpověděl ještěr s úsměvem.

Lovec se sehnul aby naposledy objal svého syna. Chlapec, který si ještě stále hrál s Alltarovým ocasem nyní přestal a natáhl ruce k otci. Ten ho objal krátce, ale vroucně a s láskou.

„Jsem hrdý synu!“ řekl a chytil chlapce za ramena. „Teď se ještě rozluč se svou matkou.“

Chlapec odběhl k matce a skočil jí do náruče, jako by chápal že ji dlouho, možná již nikdy neuvidí. Matka ho objala, přivinula těsně k sobě a do vlasů se mu skutálely její slzy. Šeptala mu slova plné lásky a štěstí. Slova rozloučení.

„Jsi má krev, a tak to navždy zůstane!“ řekla naposled, položila chlapce na zem a odvrátila hlavu. Alltar ho chytil kolem ramen a otočil se k odchodu. Ve dveřích ale ještě jednou obrátil hlavu a zeptal se.

„Má chlapec nějaké jméno?“

„Ano.“ řekl lovec. „Říkáme mu Mall-Tor. Víme, že nové jméno dostane od svého Patrona, ale přeci jen, je to náš syn.“

„Strážce síly.“ usmál se Alltar, pokynul na pozdrav a vystoupil ven, nyní již do naprosté tmy.

„Jak dobré máš rodiče, tak dobrý budeš člověk.“ řekl chlapci. „A ty budeš moc dobrý člověk.“  Podíval se na chlapce jak tam neohroženě stál vedle neznámého ještěra , úplně bez bázně, beze strachu. „ A budeš veliký válečník!“ dodal s již vážnější tváří.

Po několika dnech dorazili do nevelkého údolí.

„Dole v údolí dnes rozbijeme poslední tábor. Zítra touhle dobou budu u Gerdaka, nahoře u Kamenného trůnu. Ale nahoru budu stoupat sám s chlapcem. Pamidas převezme za mé nepřítomnosti velení.“ oznámil vojákům.

„Děkuji pane.“ ozval se jmenovaný. „Bude mi ctí.“

„Neděkuj mladý muži. Své postavení si zasloužíš.“ řekl Alltar a po tváři mu přelétl náznak úsměvu. „Teď vezmi pár mužů a obhlédněte okolí. Já se zbytkem mezitím postavíme tábor.“

„Ano pane!“ zaznělo s důrazem. Ihned potom si vybral dvacet mužů a vyrazil prozkoumat údolí. Alltar, jak řekl, postavil se svými muži tábor. Za tři hodiny se vrátil Pamidas. Přijel klidně k Alltarovu stanu. Malý Mall-Tor seděl u ohniště a shrabával klacíkem žhavé uhlíky zpět do plamenů. Tato zábava ho dostatečně zaměstnala. Byl v bezstarostném klidu, jako by ho vůbec netrápilo odloučení od rodičů. Snad o tom ani jeho malá hlavička neuvažovala. Bylo to tak lepší.

Z toho jak jel Pamidas klidně Alltar uznal, že je vše v pořádku.

„Okolí je čisté veliteli!“ zaznělo opět s důrazem.

„Dobře Pamidasi.“ zaznělo ze stanu. „Teď rozestav hlídky a dávejte pozor. Já jdu spát. Přeci jen jsem ještěrka a ještěrky spí hodně.“

S těmito slovy shrnul plachtu svého stanu, postaveného z několika pružných prutů, přes které bylo přehozeno plátno sešité ze silných medvědích kůží, a lehl si na rozprostřenou kůži vlčí.

Chvíli pozoroval chlapce, ale klížila se mu víčka. Jako všichni Tarlodi, ani on nemusel spát několik dní, ale musel předtím řádně nabrat síly, aby si mozek i tělo odpočinuli tak jak si to zaslouží. A Alltar potřeboval nabrat síly. Příštích několik dní se již nevyspí. Na dračí horu bude stoupat minimálně tři dny, jen s malými odpočinky na jídlo. To byla veliká výhoda Tarlodů na bojišti. Pokud nestrádali, vydrželi dlouho beze spánku. A přece byla tato silná a houževnatá rasa téměř vyhubena.