Propojení

Draci nerušeně podřimovali. V obrovské jeskyni, která jistě nebyla vytvořena žádnou pozemskou silou, jich leželo několik desítek. I při své velikosti, nezaplňovali ani jednu její třetinu. Mladý princ Fixius netrpělivě přešlapoval. Chtěl vidět toho lidem vysněného válečníka. Fixiovi bylo dvanáct let a byl to ještě malý dráček. Ale musíte počítat s tím, že jako malý dráček měřil přes čtyři metry na délku a asi dva a půl na výšku. Křídla měl ovšem stále slabá na to, aby ho mohly nést do oblak. A měl je stále složená, dával si na to pozor, aby byla úhledně připjata u těla. Tělo i  hlavu měl tvarovanou po otci. Hladké a pevné tvary, pevná postava však vlastnila i více ladnosti, což zdědil patrně po matce. Jeho kůže nebyla stříbrná jako jeho otce, ale měl obyčejnou hnědou barvu. Ničím zajímavou, a velice ostře kontrastující se světlou modří jeho očí. Byl to jeden z mála draků takovéto barvy to ano. Ale každý na Dračí hoře věděl jaké tajemství skrývá jeho kůže.  

Teď stál kraji té obrovské jeskyně, zasedací síně, a koukal do dálky. V tom je spatřil. Byli již nedaleko. Nervózně začal pobíhat po jeskyni, párkrát šťouchl hlavou do mohutného zeleného draka.

„Strýčku, strýčku podívej už letí!“ oznámil mu a hnal se zase zpátky k okraji jeskyně.

Drak si odfrkl a pozvedl hlavu směrem v východu.

Dračí smysly jsou velice citlivé. Mají tak jemný sluch, že slyší máchání křídel kolibříka na dvě míle a zrakem dokáží rozeznat myš na poli čtyřnásob vzdálenému.

A tak i zelený drak spatřil asi deset mil daleko navracejícího se vůdce.

Za malou chvíli už Gerdak přistál mezi ostatními draky. Došel až k trůnu, kde Alltar seskočil držíce malého Mall-Tora v náručí. Ten se tvářil ještě méně odvážně když spatřil tu spoustu dračích očí upřených na něj. Alltar ho pustil na zem a poodstoupil.

Teď měla přijít velká chvíle, musel si vybrat patrona.

 Chlapec tam stál. Rty měl pevně sevřené, prsty na rukou propletené a nervózně se ohlížel po Alltarovi, jako by u něj hledal pomoc.

Pak se zpoza Gerdaka pomalu vynořila Fixiova hlava, za ní krk a to už se malý drak šinul se skloněnou hlavou k chlapci.

Fixius se přibližoval pomalu, metr po metru, jako by nevěděl, co od toho dvounohého stvoření očekávat. Jeho otec ho pobaveně pozoroval. Ještě kousek, už jen pár centimetrů.

Chlapec couvl a chytl se Alltarovi nohy. To dráčka neodradilo a zase se o kousek posunul. Chlapec instinktivně natáhl ruku. Stejně jako natahujeme ruku ke zvířeti, které neznáme. Ruka se třásla strachem, ale zvědavost ho přemohla a pomalu se s ní přibližoval k hnědému ještěru.

„Nechci ti nic udělat,“ řekl Fixius, „ jen si mě pohlaď.“

Ruka se zastavila několik centimetrů od něj. Chlapec se díval malému drakovi zpříma do očí. Jejich pohledy se nedokázaly odtrhnout. Vtahovaly se navzájem do sebe.

 Fixius se natáhl blíž a dotkl se čumákem chlapcovi ruky. V tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Chlapci začal zářit znak na hrudi. Světlo nabíralo na intenzitě a rychle se měnilo ve světlejší, jako když nahříváte kus kovu. Ze spirály již sršely jiskry, když Fixius zařval bolestí. Na jeho hrudi se začal tento znak vypalovat,stejně jako železem do kůže. Neznámá obrovská síla ho cejchovala jako kus dobytka. Chlapcův znak vrhal silné oslnivé světlo,  které ozařovalo celou jeskyni. Na zdech tančily stíny bolestivou hru. Všichni přítomní nezvládli víc, než němě přihlížet té kráse. To světlo se rozlévalo všude. Na stříbřité Alltarově kůži se měnilo v diamanty, v dračích očích se měnilo v rubíny a smaragdy. A z Gerdakova stříbrného brnění se stala největší podívaná. Vypadal jako sám Měsíc. Zářil jako hvězdy před tím, než spadnou na zem. A jako by to nestačilo, Fixius v bolesti roztáhl křídla. Úchvatné je slabé slovo pro to, co nastalo. Po jeho dračím brnění se rozlila zlatá barva, oslnivě zářící ve světle vycházejícím z chlapcovi hrudi. Zlaté žíly mu nyní vyplňovaly  létací blány, a rozšiřovaly se na hruď a krk. Protkaly ho jako plátno na vyšívání. Zlaté žíly jasně zářily a i v ostrém světle bylo znát, jak pulsují. Byl jedním slovem nádherný.  Celá ta scenérie byla úchvatná. Chlapec i dračí mládě v obrovských bolestech křičeli o pomoc. Ale nikdo se nedokázal ani pohnout. Draci byli zalití v silném magickém světle a nemohli se od něj odtrhnout. Fixiův znak se již kompletně vypálil do kůže, i přes šupinu, která měla odolat jakémukoli plamenu na světě, jakékoli zbrani, kromě dračí. I ten nyní začal zářit, stejně jako znak chlapcův. Záře se stávala silnější a silnější, až se nakonec propojila s chlapcovým světlem. A najednou vše pohaslo, záře zmizela a nastalo naprosté ticho.

Chlapec i dračí mládě stáli proti sobě se zavřenýma očima.

Draci napjatě očekávali, co se bude dít dále. Nikdo se ani nepohnul, když najednou chlapec a drak současně otevřeli oční víčka. Místo očí jim zářily v důlcích dva ohnivé plameny. Zářily velice silně. Hleděli na sebe ohnivýma očima a zřejmě jeden druhému viděli do duše. V jednu chvíli plameny v očích zářily, a v příští náhle zhasly a oba dva, jak drak tak chlapec upadli do bezvědomí a zhroutili se na podlahu jeskyně.

 „Co se to stalo?“ zeptal se Alltar s udiveným výrazem, jako by stále nemohl uvěřit tomu co viděl.

„Chlapec si vybral.“ odpověděl mu klidně Gerdak.

„Ale měl si vybrat dospělého draka. Tvůj syn je ještě mládě, nemůže být jeho Patronem!“

„To také není.“ usmál se Gerdak. „Je to jeho bratr. Vyměnili si srdce, jsou sbratřeni, ani kapka krve neskanula na zem. Jsou předurčeni k velkým činům.“

  „Sbratřeni?!“ napůl se zeptal Alltar. „ Pak se proroctví naplňuje.“

„Ano.“ řekl s hrdou tváří. „Můj syn a ten chlapec jsou ti, kteří mají vyčistit náš svět od teroru a temnoty!“

„V proroctví se praví, že syn člověka a drak jedinečné barvy, můžou být sbratřeni svými srdci, pokud jsou čisté a neposkvrněné duše.“

„Cožpak jsi neviděl kůži mého syna?“ otázal se drak. „ Navenek vypadá jako obyčejný hnědý, ač je i hnědá u draka neobyčejná. Ale nikoli výjimečná. Vypadá, jako by patřil do lesů a hor, ale stačí aby roztáhl křídla a jeho štít se zalije tou nejčistší zlatou barvou, jakou lze spatřit.“

„Ano, viděl jsem.“ odpověděl mu ještěr a pohladil chlapce po tváři.

Za tohoto rozhovoru šetrně přenesli chlapce i draka do zahrad, které byly po celý rok plné květin a nikdy tam nedosáhla zima svými drápy. Uložili je doprostřed malého paloučku. Chlapce opřeli o malého draka, sami se posadili a čekali, až se spící probudí.