Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePusa od zmrzliny
Autor
Kami
Zase! Zase stála uprostřed kruhového sálu a měla pocit, že ji sledují tisíce párů očí. Místnost osvětlovaly louče a všude kolem byl chlad, který ani ty pochodně nedokázaly zaplašit. Byla malá a ještě menší, jakoby klečela – za něco prosila. Škemrala za sebe, za svůj život.
Chci pryč z toho zlého snu, vždyť vím, že se mi to jenom zdá, tak proč se nedokážu probudit... Otáčela se kolem vlastní osy a se strachem koukala do výklenků. Věděla, že za chvíli to zase...
“Ááá, už je tady. No čekali jsme tě. Tak se nám ukaž,” ozvalo se několika hlasy zároveň.
Co po mně ty hlasy chtějí, jsou tu pořád a melou a melou... Zakryla si uši dlaněmi, ale hlasy nezmizely, spíš zesílily.
“Jsi dobrá dcera?,” začal kolotoč, který tak dobře znala, “a co manžel? Je s tebou spokojen,” přidal se další hlas, “tvoje holčička - Júlinka? Dáváš jí opravdu všechno, co můžeš,” zasyčely další hlasy. Pořád dokola a společně a každý zvlášť a potichu a nahlas a ...
Dost!!! Dost už ... prosím. Úplně se sesypala. Seděla stočená v klubíčku, po tvářích jí stékaly slzy. Chci odtud pryč. Pusťte mě ven ... prosím.
“Ona prosí,” smály se hlasy, “a koho prosíš?”
Nechte mě být. Co po mně chcete. Křičela – chtěla křičet.
“My tě máme nechat? To ty sem stále chodíš.”
Ale vy mi dáváte ty hrozné otázky!
“Opravdu?,” smály se hlasy.
Zvedla hlavu. Slzy oschly větrem, který provanul celým sálem. Louče zhasly. Otevřely se dveře... Co se děje, ty dveře tu nikdy předtím nebyly. Ve dveřích stála malá postavička v načechraných šatičkách – Júlinka, její holčička. Rozběhla se k ní a vzala její hlavu do dlaní a dala jí ulepenou pusu na tvář. S dychtivostí se k té malé postavičce přimkla. Júlinka jí vzala za ruku a odvedla ven do zahrady. V její mysli se rozhostil klid, jaký necítila už dlouhé měsíce...
... Seděla na lavičce před letohrádkem královny Anny, měla pevně zavřené oči a pocit, že se probouzí z noční můry.
“Tatí, maminka spí?,” slyšela dětský hlásek.
“Asi ano. Je jako Šípková Růženka, tak dej mamince pusu a ona se určitě probudí,” zašeptal mužský hlas.
Ucítila na rtech sladce ulepený polibek a do dlaně jí vklouzla stejně ulepená ručka. Otevřela oči a viděla rozesmátou Júlinku s ústy od zmrzliny a svého milovaného muže, který na ni upíral láskyplný pohled. Jak jen mohla kdy pochybovat?! O sobě, o nich. Tak nějak cítila nebo alespoň chtěla doufat, že už se do sálu mezi hlasy nikdy nevrátí.