Matka a dcera

Dcera

„ Mami?“ Projedu si rukou své dlouhé blonďaté vlasy s modrými melíry. Když jsem si je nechala udělat, máma zuřila. Měla jsem domácí vězení, zákaz počítače a já nevím co ještě. Ale ta barva se po čase vymyje. Kdyby věděla o tom tetování na rameni, zbláznila by se. A tak chráním její zdraví a raději mlčím.

„ Ano?“ Ani nevzhlédne od svých nehtů. Dál si je lakuje rudým lakem a mně nevěnuje jediný pohled. Asi jí za to nestojím.

„ Víš, jak jsem ti říkala o Martině?...“ Odmlčím se. Tuším, co mi na to matka řekne.

„ O té holce, co kouří marihuanu, bere drogy a má samé průšvihy?“ Nejlepší obrana je ignorace. Proto dělám, jako kdybych její charakteristiku Martiny neslyšela.

„ V sobotu je u ní taková malá oslava…“

„ Ne.“

„ Ale mami…žádnej alkohol, cigarety, drogy…nic.“

„ Ne.“

„ Prosím…“

„ Ne“ Tak…tohle teda přehnala!

„ Proč mi pořád ničíš život? Nemůžu nic. Pořád musím být doma. I za ty pitomý vlasy jsi mě seřvala! Sakra, už je mi šestnáct! Chovej se podle toho.“

Vzhlédne od svých nehtů. Povedlo se mi nemožné. Upoutala jsem její pozornost.

„ Jsi pořád ještě dítě.“ Zavřeští tónem, o kterém jsem si až do dneška myslela, že neexistuje.

„ Dítě?“ Tak…tímhle mě tedy fakt naštvala. Co si o sobě vůbec myslí? Nemůžu nic! Chvíli váhám, ale pak se rozhodnu. Sundám si tričko a předvedu jí svůj znak vytetovaný na rameni. Oněměla. Jen mlčky zírá na moje rameno a asi po deseti minutách konečně vykoktá souvislou větu.

„ Nepůjdeš nikam. A zítra nastoupíš na brigádu k Janě. Našetříš si na odstranění tohohle…“ Zhnuseně se na můj znáček podívá „ …obrázku.“

„ Nejsem dítě. A to tetování mi zůstane!“ Syknu na ní a odkráčím do svého pokoje. Na tu párty hodlám jít. Klidně i přes mámin zákaz.

Proč je tak strašně nudná? Copak nikdy nebyla mladá? Nikdy se nebavila? Proč mě prostě jednou nemůže dovolit jít na Martinu oslavu? Proč to není ta skvělá máma, která mi četla pohádky na dobrou noc? Proč se z ní stal četník, který hlídá každý můj pohyb?

Matka

 „ Mami?“ Už zase si rukou pročesává vlasy s modrými proužky. Ví, že mě to štve. Naschvál mě provokuje. Když si je jednoho dne donesla domů, úplně mě ohromila. Její krásné dlouhé blonďaté lokny byly pryč. Vypadala jak z pouti…

„Ano?“ Neodvažuji se jí podívat do očí. Určitě bych v nich zase uviděla výsměch a pohrdání. Raději se soustředěně dívám na své nehty.

 „ Víš, jak jsem ti říkala o Martině?...“ A je to tady. Ta problémová holka určitě pořádá nějakou oslavu. Bude tam alkohol, drogy a to pro mou malou dcerku vůbec není vhodné.

„ O té holce, co kouří marihuanu, bere drogy a má samé průšvihy?“  Naschvál tuhle definici ignoruje. To je jí tak podobné. Občas ignoruje i mně samotnou.

„ V sobotu je u ní taková malá oslava…“ Pochopte, nemůžu ji tam pustit.

„ Ne.“

„ Ale mami…žádnej alkohol, cigarety, drogy…nic.“

„ Ne.“

„ Prosím…“

„ Ne“

„ Proč mi pořád ničíš život? Nemůžu nic. Pořád musím být doma. I za ty pitomý vlasy jsi mě seřvala! Sakra, už je mi šestnáct! Chovej se podle toho.“

Já abych se chovala podle jejího věku? To spíš ona by si měla konečně uvědomit, že tu nebudu pořád. Už je skoro dospělá. Měla by převzít zodpovědnost za svůj život.

„ Jsi pořád ještě dítě.“ Zařvu a na mé dceři je vidět překvapení. Pak se ale oklepe.

„ Dítě?“ Proč si začíná sundávat tričko? A co to má na rameni?! Nevěřícně zírám na nějaký japonský znak. Její opálená kůže…hyzdí jí tenhle znak! To si musí nechat sundat. Nemůže přece mít tetování. Je jí teprve šestnáct…

„ Nepůjdeš nikam. A zítra nastoupíš na brigádu k Janě. Našetříš si na odstranění tohohle…“ Ještě jednou se podívám na barevné rameno mé dcery.    „ …obrázku.“

„ Nejsem dítě. A to tetování mi zůstane!“ Sykne na mně tyhle slova a odkráčí do svého pokoje. Zabouchne za sebou dveře a já vím, co bude následovat. Uteče…jako vždycky, když jí něco zakážu. Ale já to přeci dělám pro její dobro! Kde je ta malá holčička, co mi seděla na klíně a odříkávala básničku? Proč teď místo ní mám doma cvoka, který kouří, barví si vlasy a už má tetování? Proč vyrostla?