Milenci beze zbraní

Na chvíli jsem si představil, že tě miluju. Šlo to.
Šedé zdi se vzpřímily a dostaly barvy. Spadlé kmeny obrostlé mechem se narovnaly a dostaly do sebe svěžest zdravých stromů. Motýli roztáhli křídla.
Pamatuju si, že teď někdo řekl, že máš nádherný oči. A já řekl, že se mi zdáš moc hubená. A ty ses zastyděla, viděl jsem jasně, že si se zastyděla.
Seděli bychom podél těch barevných zdí na jedné lavičce. Seděl bych vedle tebe a snad by se ve mně probudilo něco, co by mě nutilo tě chránit před celým světem, to by mi stačilo.
„Už je pozdě,“ řekla bys.
„Ještě ne. Doprovodím tě potom domu, ale ještě zůstaň,“ řekl bych zase já.
Potom by ses na mě podívala tím pohledem, který by se ptal: myslíš to vážně? Upřela bys na mě ty oči – ty oči!, které jsem jediný nepochválil, a opřela by ses mi o rameno. A já bych tě chránil.
Na krku by mě šimraly tvoje vlasy, ale já bych je sfoukl. V hlavě bych neměl místo pro jedinou nadbytečnou myšlenku. Byla by volná, vyčištěná jako při spaní.
„Už je pozdě,“ řekla bys za chvíli znovu a vstala bys, a táhla mě s sebou pryč.
Táhla mě s sebou pryč.
„Je mi krásně,“ řekla bys možná. Anebo ne – řekla bys: „Taky je ti tak krásně?“
A já bych mlčel, ale ty bys věděla, že je.
Doprovodil bych tě, ale ty bys mě nenechala odejít, protože by se rozpršelo. Není to už moc přehnané? Ne. Rozpršelo by se – silným ledovým deštěm.
„To je dobrý,“ ubezpečoval bych tě.
„Ne, pojď dovnitř, to nevadí. Máš to daleko.“
Přitáhla bys mě silou, jakou bych tvým pažím nehádal a táhla bys mě pryč.
Táhla bys mě pryč.
Seznámila bys mě se svojí mámou a sestrou a s máminým přítelem. A já bych se trochu styděl, ale nebylo by to na mě znát. Řekla bys, že venku hrozně prší a že mi půjčíš ručník a uvaříš čaj.
„Dejte si večeři,“ řekla by tvoje máma. Ale ani jeden z nás by neměl hlad.
Zavedla bys mě do pokoje. Rychle bys schovala džíny a trička, které by se válely na zemi do skříně. Potom bys mě vybídla, ať se klidně posadím, ale já bych zůstal stát a prohlížel bych si tvé zdi plné plakátů, velké piano v rohu a malé sošky Buddhy, které by byly v prachu vystavené na poličce nad psacím stolem.
„Sbírám je,“ konstatovala bys trochu nervózně.
Schválně bych tě ještě chvíli nechal samotnou a prohlížel si každý kousek tvého pokoje. Potom bych se otočil k tobě. Sušila by sis mokré vlasy a předstírala, že mě nevidíš. Já bych si sedl na židličku ke klavíru a odtud tě pozoroval. Tričko by mi každou třetí vteřinu zkropila další kapka, která by mi ztekla z neusušených vlasů.
„Ty umíš hrát?“ zeptala by ses potom, co bys přestala předstírat, že mě nevidíš a já bych tě přestal pozorovat.
„Trochu,“ odpověděl bych já, „hrával jsem hodně, ale už jsem dlouho necvičil.“
„Uměl jsi zahrát i něco těžkého?“ chtěla by si vědět a přisunula by sis ke mně židli.
„Uměl,“ řekl bych na to a stiskl bych pár kláves. Jen docela pár, abych toho moc pro začátek nezkazil.
Všechno se může zlomit. Sen se musí zlomit, dokud jeho zlomení nebude moc bolet. Rýsují se mi obrazce, ale já je raději rychle vygumuju.
Zdím se vrátila jejich šeď. Mně taky.
„Hubená? Ale jdi, vole, co se líbí tobě? Neříkej, že tlustý zadky!“
„Nech ho bejt. Mně je jedno, co si myslí.“
„Ale mně ne. Tak co? Máš rád tlustý zadky?“
„Dej mi pokoj. Dáme ještě pivo?“
…pryč.

---