Zázrak zvaný láska aneb příběh jedné markytánky

Zázrak zvaný láska...

Byl předvečer prvního máje a Ateja seděla u ohně z ostatními. Stále ještě ledový vítr jí barvil tváře do červena , a toulal se pod roztrhané šaty. Bylo již docela pozdě a přesto šel slyšet odněkud dětský smích. Ateja měla hlavu plnou myšlenek. Zítra je první máj. Opět !

Vzduchem se plížilo podivné napětí. Ve známé vůni piva a pečeného masa bylo cítit něco dalšího.Do Atejiných představ se náhle vmýsil výkřik jednoho z dítek . Ostrý výkřik a dlouhý pláč. Většina sedících kolem ohně se jen ohlédla a dál se bavila , avšak Atejiny smysly , zděděné po otci jež nikdy nepoznala ji dokazovaly , že něco není v pořádku. Zvedla se od ohně , aby varovala Rumala , svého milovaného. On jediný věřil jejím smyslům. Než stačila dojít ke krčmě , město zahltil křik , vřískot , pláč. Ze strachu se Ateja schovala do nejblžšího ukrýtu a čekala. Čekala na pohromu , na bolest , na smrt. Viděla šedé stíny jak vbíhají do domů a vyvádějí již dávno spící lidi. Náčelník , jak Ateja pochopila z bohaté zbroje a masky přes obličej poručil : ,, Muže zabít , ženy odvést , děti do otroctví.“ Tato slova ji utkvěla v paměti . Slova , určující její osud.

Několik stínů vběhlo i do krčmy. Ateje se zrychloval dech i tep strachem. On tam byl. Rumul tam byl. Doufala , že se stihl také ukrýt , ale následujících pár minut ji přesvědčilo o opaku. Jeden ze stínů vyvedl postavu , kterou důvěrně znala. Rumul se snažil bránit , ale množství vypitého piva udělalo své. Dva stíny ho chytili a náčelník vytáhl z pochvy šavli. Ateje vytryskly slzy . To se nemůže stát ! On nesmí zemřít ! Vyběhla z úkrytu ale bylo pozdě. Náčelník již přeťal jeho krk. V poslední chvíli stačil vykřiknout ,,Atejo!“ a jeho oči opustilo světlo , jeho srdce cit , a jeho těloduše. Ateju opustil celý svět , padla k zemi na jeho mrtvé bezhlavé tělo. Cítila jen pár silných rukou jak ji uchopily a nějaká slova kterým nemohla rozumět a upadla v zatracení ve svém smutku , v temnotě.

Otevřela oči. Na hrudi ji píchalo , dlouhé , ebenově černé vlasy měla slepené krví. Bohužel si všechno pamatovala. Nechtěla , ale pamatovala. Sotva se rokoukala , přišla do stanu žena , krásná , avšak nesmírně málo oblečená. Ateja začínala mít jasno „...ženy odvést..“ Dosud jí to nedošlo , teď už pochopila. Ocitla se jistě mezi markytánkami. ,,Jseš v pořádku?“ promluvila ta neznámá a pokračovala : ,, Jsem Elinor , také mě sem násilím odvlekli , ale časem si zvykneš. Musíš si říkat , že bude líp a pak zvládneš všechny zákazníky.“ ,,Já jsem Ateja“ představila se stále ještě se slzami na tvářích. ,,Atejo poslala mě k tobě matka. Mám ti dát něco na sebe , umýt tě a vysvětlit ti jak to tady chodí.“ Ateja se za její pomoci vyškrabala na nohy a stále jeětě se slzami na tvářích a s krvácejícím srdcem se vydala dál do temnoty nevěstince.

Elinor ji vedla mezi rudými stany , odkud se ozývali toužebné vzdechy , při niž běhal Ateje mráz po zádech. Po chvíli muk , které musela Ateja prožít se dostaly do obrovského stanu. Byl osvětlený spoustou svíček a vybaven spoustou dek , kožešin a polštářků. Na vyměkčené podlaze ležely dívky , některé v krátkých šatech , jiné s upnutými korzety , jiné zcela nahé. Jejích vábivé křivky poutaly pohledy několika zákazníků. Ateje se tohle všecno hnusilo a snažila se vyhnout té nejhorší představě. Veděla , že se musí stát jednou z nich jinak zemře. Pohled jejích azurově modrých očí upoutala žena , krásná , ale již v letech. Jako jediná z přítomných žen měla dlouhé robustní šaty a vlasy vysoko vyčesané. ,,Hmm tak ty jseš ta nová“ zabručela hlasem ve kterém byla znát únava. ,,Elinor postarej se o naše nové holoubě , a oblékni ji něco rudého , hodí se to k jejím vlasům. Na tuhle zákazníci poletí.“

Po této výzvě ji Elinor popadla za loket a táhla opět světem jiným než znala , světem prostituce a peněz. Zanedlouho došly obě slečny do stanu , který byl plný nejrůznějšího šatstva. Její průvodkyně tímto světem vyhmátla rudý korzet s podvazky . Ateje se tento „kostým“ naprosto hnusil , ale neměla navybranou. Snažila se protestovat , avšak přes slzy které jí stékaly po tvářích , přes bolest která se jí usadila v srdci a přes smutek který ovládl její duši to nezvádala dlouho. Nasoukala se do této hrůzy , ale už jí to bylo jedno . Ztratila smysl života , ztratila radost. Úsměv se zatoulal kdesi v dáli a objetí štěstí ji opustilo. Cítila se jako padlá hvěza , jako vyhaslá pochodeň. On jí nazývával andělem , nyní se stává ďáblem .

Rudé roucho zastřelo její smutek , schoval její nevinnost . Byla jako holubice skropena krvi . Krví toho jenž ve svém srdci měla , krví toho jenž líbávala , krví toho s kýmž milovati se chtěla. Do očí jí znova vytryskly proudy slz , bolest a vzlyky nabraly na síle . Holubici opustila síla , její křídla jsou moc těžká , než aby létala . Zhroutí se k zemi.

Zdál se jí dlouhý žalostný sen. Vznášela se nad horami , pozorovala z výšky moře. Ruku v ruce s jejím milým . Jakoby ji opustila vůně nevěstince , smích markytánek a vzrušené vzdechy. Doletěli na krásné místo na pláži . Kolem nebylo živé bytosti , až na pár zpívajících ptáků. Zabořil se rukou do jejích vlasů a pomalu ji pokládal na zem . Šeptal jí něžná slova a mezitím ji líbal. A náhle jako mávnutím hůlky se ocitla zpět v nevěstinci. Jedna z markytánek ji rozčesávala vlasy. Když viděla , že se Ateja probudila , usmála se a po chvíli i promluvila : ,, Já jsem Rozelie . Spala jsi dlouho. Musela jsi být hodně unavená. Matka nakázala , ať tě požádně připravím. Dnes večer se půjdeš podívat mezi hosty.“

Při těch slovech se Ateje do očí opět vehnaly slzy. Její srdce bylo svázáno bolestí , její hrdlo smutkem. Věděla co ji zde čeká , ale myslela , že tomu nějak unikne. Nevěřila tomu , že by mohla i ona být nucena do prostituce. Myslela , že se stane jen nějakou služkou. Služkou prací , ne služkou vlastním tělem. Odebrala se proto na osamocené místo a v objetí svého žalo se trápila a plakala.

Nastal večer , doba kdy měl nevěstinec nejvíce návštěvníků , a pro ni si přišla Elinor. Ateje se oči zaslepily strachem . Nevěděla co ji čeká. Nechtěla se pouštět do této špíny , ale Elinor jí slíbíla , že dnes jeeště nemusí snikým do stanu. Alespoň něco ji uklidnilo. Cestou černočernou tmou slyšela Ateja odevšat smích a vzdechy touhy. Jak strašně se jí to hnusilo ! Jak strašně ji to bolelo ! Zatímco se trápila došly s Elinor k velkému stanu . Elinor ihned vešla , Ateja po chvilce váhání také.

Stan byl plný pohovek , barevných látek a dek. Na dekách ležely markytánky , některé v prádle , některé zcela nahé. Muži se s nimi bavili , líbali je a hrubě na ně sahali . Ateja se sažila být silná , ale tohle na ni bylo příliš. Cítila jak pomalu klesá k zemi. V poslední chvíli ji zachytly jakési ruce. Ihned poznala , že mužské. Stále neměla sílu vstát a tak se nechala unášet tajemným neznámým. Položil ji na jednu z dek a pomalu si ji prohlížel. Teprve teď uviděla Ateja onoho muže , jistě bohatého , ale přesto ve tváři škaredého , až se jí hnusil. ,,Tak co holubičko ? Už máš pro dnešní večer nápadníka?“ promluvil hlubokým hlasem. Ateja ze sebe nevydala ani hlásku . Rozhlížela se po Rozelii , po Elinor , po matce , avšak nikde ani stopy po nich. Kolem sebe měla jen spoustu jiných markytánek. Opět pohlédla do očí toho muže. Viděla v nich obrovskou touhu. Touhu po jejím bezbraném těle. Jakoby ji slyšel , vzal ji opět do náruše a vyplížil se s ní ze stanu. Ateja cítila to nejhorší. Nese si ji do toho ohavného doupěte co z něj slýchává ty ohavné zvuky. Byla rozhodnutá. Tohle nedopustí.

Do těla jí vjela spousta energie. Usmála se na muže a řekla : ,, Vím , že po mě toužíš , já po tobě také , ale chci pro tebe být ta nekrásnější. Dovol mi jít se ještě připravit. Přijdu hned za tebou.“ Byla na sebe pyšná . Tak skvělě a svůdně to zahrála. Pustil ji na zem a ona se rozeběhla směrem ke stanu se šatstvem. Jakmile zmizela z dohledu , zamířila ke kuchyni. V noci tam nikdo nebyl. Vzala si jeden z nožů , velký ostrý. V jeho pstrří se zrdcadlila její tvář a její bolest. Stála tam ve svém žalu a ohavně rudém rouchu. Neměla na výběr. Strach , který ji neustále objímal už nezvládala. Holubice kterou bývávala opustila síla. Tentokrát už ale nadobro. Vrazila si nůž z posledních sil do prsou. Bolest necítila , ale její srdce plakalo. Svět se jí zašal rozmazávat a zaslechla jeho hlas. Hlas toho , který ji miloval . Viděla ho před sebou . Podával ji ruku. Dýchání bylo čím dál těžší . Cítila jak opouští tento svět. Lesk jejích oči začal matnět . Chytla se ho za ruku , on ji políbil a naposledy vydechla. Duše opustila její tělo a odešla do výšin za svým milým.

Smrt je všudypřítomná , štěstí pomíjivé ale láska věčná....