Poslední přání

Poslední přání

Dveře nemocničního pokoje se rozlétnou a dovnitř vtrhne zřízenec, vezoucí malátného a pod již vyprchávajícími účinky narkózy polo spícího pacienta.

Pokoj je zcela zahalen do tmy a jen velmi slabé světlo kulaté, nemocniční svítilny dává tomuto místu jistou naději. Do pokoje ovšem v tuto chvíli dopadají i žluté paprsky světla, které sem směřují z chodby.

Zřízenec přemisťuje odoperovaného pacienta z pojízdného vozíku na nemocniční postel a připomíná tak řezníka, házecího pořádný flák masa na váhu. Zřízenec odvedl svou práci a mizí v pootevřených dveřích. Pokoj se ocitá v naprosté tmě.

Je slyšet těžké kroky a zvuk na zem dopadajících dámských podpatků. Kdosi bere za kliku ode dveří a pomalu je otevírá.

Dosud tenká škvíra světla se neustále prohlubuje.

Neznámá postava rozsvěcí naplno pokojové světlo a žlutá rázem střídá černou.

Do pokoje důležitě vchází žena okolo šedesátky v sesterském stejnokroji a v obou rukách svírá kovový tác s léky a injekcemi.

Na pokoji leží dva pacienti. Vpravo u okna zesláblý a umírající stařec. Vedle něj jakýsi mladík, který byl přivezen teprve před chvílí. Sestra jde k chlapci a vytahuje velkou injekci s tlustou, nebezpečně vyhlížející jehlou. Namíří ji proti přímému světlu a několikrát do ní klepne a stříkne do vzduchu.  Vrchní sestra, dáma v letech, maskující vrásky stáří silnou vrstvou make-upu, vyhrne mladíkovi rukáv nemocničního pyžama a chystá se aplikovat obsah injekce do žíly. Zesláblý po následcích rajského plynu se chlapec začne probouzet a rozeznávat skutečnosti. Bleskově rentgenuje okolí, v němž se nachází: Nemocniční pokoj, on je v něm, vedle leží nějaký stařec, sestra mu právě chce píchnout injekci do ruky. Do levé ruky. Vždycky si injekci píchal do pravé, nikdy ne do levé. Proč najednou levá? Aha, pravá ruka chybí!

,,Jen klid, tohle je na bolest i na uklidnění. Musíš být po tom všem přeci jen dost v šoku. Tahle injekce ti dodá do žil trochu toho života, aby ses z tý velký ztráty hned nezbláznil. Budeš se po ní cítit líp, uvidíš,“ zadeklamuje sladce sestra, pohladí chlapce po vlasech a přejde k vedlejší posteli.

Mladík chce křičet, ale nejde mu to. Snaží se ze sebe dostat všechen ten vztek, zlost a hlavně smutek, jenomže z úst se mu dere jen slabé sípání a skřehotání.

Sestra se sklání nad starcem a z povzdálí je slyšet chlapcovo slabé vzlykání a sténání, které ale ubývá na intenzitě a zmizí zcela poté, co se chlapec zakusuje do pokrývky, aby své nářky utlumil. Starcův zrak, dosud upínající se ke stropu, švenkne za roboticky pomalého otáčení hlavy směrem ke svým lékům, které na něho již netrpělivě čekají. Stařec vyplázne intuitivně, s automatickou přesností bolavý, boláky, vředy a těžkou, smrtelnou nemocí zkrvavený a zhnisaný jazyk. Pilulka přistane na starcově jazyku. Skoro to až vypadá, jako by se měla v té nechutné bažině, držící se na povrchu utopit.

Sestra přiloží ke starcovým ústům šálek zvětralého čaje, na jehož vrcholku se formuje čajová skvrna.

Stařec ochotně polkne. Z jeho jazyka se již zcela vytratila chuť.

Po polknutí následuje spokojené zamlaskání bezzubých úst.

Vrchní sestře se na buclatém obličeji objeví drobné vrásky úsměvu a soucitně chytne starce za žilnatou ruku. Ke starcově úplné spokojenosti sestra ještě několikrát proklepe peřinu.

Nadále se na staříka usmívá a máchá přitom peřinou ve vzduchu. Když ale vidí, že zem je po vyklepání pokrývky kompletně poseta cigaretami i se zapalovačem, úsměv z její tváře okamžitě zmizí a střídá ho nikterak nehraný vztek. Na starcově obličeji se pro změnu objeví bolestná, útrpná grimasa, symbolizující právě prohranou bitvu.

,,Dědku bláznivej, teď už vás i jedna blbá cigareta může stát život!“ vyštěkne sestra a bleskově sesbírá cigarety z linolea, nastrká si je do kapes kabátu a svižným krokem si to odkráčí ke dveřím. Zastaví se na chvíli u vypínače, přísně se podívá po obou pacientech a ještě než zhasne a odejde, nesmlouvavě zavelí: ,,Lehnout a ticho!“

Nemocniční pokoj opět přepadne černočerná tma, které dělá společnost vražedné ticho, doplněné pouze o tlumené zvuky přilehlých útrob nemocnice.

Stařec najednou zničehonic tichou hodinku prolomí:

,,Hele, mladej,“ namáhavě ze sebe souká stařec a pomalu natahuje ruku k nočnímu stolku.

Nic není slyšet. Chlapec usnul. Injekce začala působit téměř okamžitě.

,,Tak mladej, slyšíš?“ nadále naléhá stařec a je znát jak citelně mu při mluvení chybějí zuby.

V tom chlapec otevře oči.  Obraz kolem něj je zpočátku rozostřený a vlní se jak mořská hladina. Všechno kolem něj je rázem jiné. Je v nemocnici, chybí mu jedna horní končetina, právě na něj mluví nějaký stařec, ale všechno je jinak. Jako by tu teď byl a zároveň nebyl. Něco tu nehraje.

,,Jo,“ ozve se náhle ze tmy.

,,S čim seš tady?“ zašišlá stařec z druhého konce pokoje.

,,Píchal  sem si drogy. Dlouho. Takhle sem dopad…,“ s námahou pozvedne pahýl čerstvě amputované ruky, aby mohl stařec lépe vidět.

,,Kurva,“ netají stařec zděšení.

,,Jo, kurva. Ale můžu si za to sám. Aspoň že žiju,“ odpoví smířlivě mladík.

,,Stejně to ale musí bejt na hovno. Jedna ruka netleská, co?“

Chlapec vyprskne smíchy a celá postel se při tom třese.

,,To máte asi pravdu. Já už si nějak poradim. A s čim ste tady vy? Musí vám bejt tak sto let, ne?“

,,Tos trefil.“

,,Fakt?“ podiví se mladík.

,,Houby, je mi dvaaosmdesát,“ přizná barvu stařík.

,,A sem tu s rakovinou tlustýho střeva,“ dodá na úplnou.

,,To víte, dědo, to se nesmíte divit, halt ste ho měl asi moc tlustý, to se nedá nic dělat.“

Teď se pro změnu zase začne chichotat stařec.

,,Ty seš blbej,“ směje se svým dědečkovským stylem.

,,Nakonec to tady nebude tak hrozný. Je s váma docela prdel. Koukám, nejste na tom zrovna nejlíp tak…kdybyste něco potřeboval…někdy, stačí říct,“ s ochotou se nabídne chlapec.

,,Rád bych poděkoval a řekl ne, ale skutečně bych od tebe něco potřeboval…“

,,Co?“ vyzvídá mladík.

,,Sám cejtim, že už tady dlouho nebudu a ta prokletá sestra mi ještě k tomu všemu vzala moje poslední cigára. Získej pro mě zpátky ty cigarety,“ polo prosí, polo velí.

,,Dědo, rád bych, ale víte, co řekla sestra. Může vás to zabít,“ varuje chlapec starce.

,,Už dávno nejsem na živu, chlapče. Udělej to pro mě. Ber to jako moje poslední přání.“

Chlapec starcovu nabídku v duchu zvažuje, pak se na to dokonce posadí na posteli a nakonec přeci jen souhlasí.

,,Dobře,“ odhodlaně pronese chlapec a chystá se vstát ze svého lůžka.

,,Počkej ještě,“ zarazí stařec chlapce. ,,Ty cigarety má u sebe vrchní sestra. Sesterna je o dvě patra níž. Všude je plno sestřiček a hlavně doktorů. Nebudeš to mít lehký. Nesměj tě chytit!“ udílí stařík cenné rady.

,,Nebojte, já už to nějak zvládnu,“ ubezpečuje chlapec, vstává z postele a zasunuje obě nohy do nemocničních gumáků.

U dveří se krátce zarazí a cituje: ,,Já se vrátím!“

Zavře za sebou dveře a nechává tak starce v pokoji na pospas samotě.

Chodba zdá se býti prázdná. Schody jsou ale už úplně na konci, a tak je třeba mít se na pozoru. Zatím vše probíhá hladce.

Všude panuje klid. Skoro z toho jde až strach. Chlapec se náhle zastaví u pootevřených dveří. Opatrně nakoukne dovnitř, kromě kostlivce na podstavci tam ale zdá se nikdo není. Vchází tedy potichu dovnitř.

Z vedlejší místnosti je slyšet sprcha. Mladík za sebou zavře dveře a pro jistotu otočí klíčem v zámku, kdyby se tu náhodou někdo objevil.

Zamíří ke kostlivci, dlouze si ho prohlíží a nakonec mu utrhne jeho kostnatou ruku. Z přilehlého stolu sebere tejpu a během chvíle má ruku zpátky na svém místě. Konečně.

Ještě než zmizí, prohlédne si své dílo v zrcadle a vítězně se na sebe zakření.

O patro níž stojí vedle schodiště dva doktoři a horlivě mezi sebou o čemsi diskutují.

Mladík si mužů v plášti všimne na poslední chvíli a honem se přitiskne ke zdi, aby nevzbudil pozornost a skryl se. Srdce mu rozčílením buší a dech má těžký, přesto musí vymyslet nějaký plán.

,,Stejně to nevidim moc nadějně. Prohráli sme si to ale sami, hele. Museli bysme teď vyhrát o tři góly, abysme se tam dostali. To je málo pravděpodobný,“ postěžoval si doktor druhému.

,,Nevzdávej to. Třeba to ještě vyjde,“ povzbuzoval druhý, dobře vykrmený doktor.

Chlapec se šibalsky usměje.

V jeho hlavě právě dozrál šílený, o to však dobrodružnější plán.

,,Hele, nevim, to by se ten kopyťák Baroš musel taky někdy už konečně trefit!“  

Odborné lékařské pindy náhle přerušuje hlas sportovního komentátora Míry Bosáka, komentující budoucí gólovou situaci českého národního týmu. Pak už je slyšet jen křik nadšeného komentátora, oslavující střelce postupového gólu, kterým není nikdo jiný než český expres Milan Baroš.

Doktoři náhle zbystří: ,,Cože, von to dokázal? Já to řikal, že je dobrej. Já řikal, že se trefí.“ Raduje se doktor a šťouchne do svého obtloustlého kolegy: ,,Pojď, to musíme vidět, ten slepák počká do rána, von už to ňák přezije…“

A doktoři konečně mizí pryč a uvolňují tak schodiště. Chlapec se válí u zdi smíchy a plácá se rukama do kolen. Tou pravou, vlastní i tou umělou, vypůjčenou. Hra na Míru Bosáka mu prošla na výbornou.

Mladý hrdina sbíhá po schodech a stále se nepřestává smát. Bohužel si nestačí všimnout dvou mladých doktorů, kteří s rukama za zády bílého pláště nebezpečně hlídkují na chodbě, na jejímž konci se nachází cílová stanice: sesterna.

,,Kampak, kampak, paciente? To nevíte, že v noci se má spát?“ pokárá mladý, uhrovatý lékař chlapce.

Chlapec je krajně nervózní a zmocňuje se ho panika. Naštěstí to navenek není skoro vůbec poznat. A jako právě před chvílí, i teď ho náhle napadá riskantní, ale o to drzejší nápad.

,,Jak to se mnou mluvíte? Víte vůbec, kdo já sem?“ hrozí chlapec zatnutou pěstí zdravé ruky.

,,Chlap, co má bejt dávno v posteli,“ uzemní mladého pacienta druhý doktor.

,,Humor? Přejde! Jsem syn ministerstva zdravotnictví a budu si na vás stěžovat!“ soptí nadále chlapec.

,,Skutečně a na co?“ hýká mladý uhrovitý lékař, jehož právě přepadla zastydlá puberta.

Mladík přestane skrývat svou umělou ruku a se vší grácií ji teď naplno ukáže přítomným lékařům.

Ti vytřeští oči, div že jim nevypadnou ven z důlků.

,,Tohle se mi stalo po použití nemocničního mýdla! Prý požírač bakterií! Ještě že sem se v tom mejdle nevykoupal celej. Dovedete si představit, jak bych potom vypadal?!“ vřeští chlapec.

Lékaři si důkladně prohlédnou chlapce a skutečně si snaží v duchu představit chlapcovu podobu po úplné aplikaci onoho mýdla. Nakonec si mezi sebou vymění nechápavé, zmatené pohledy.

,,To není možné. To je z lékařského hlediska nemožné,“ mutuje uhrovatý lékař a nadále civí na chlapcovo předloktí.

,,Hele, já ti nevim, mám pocit, že to bylo tudle ve zprávách,“ přidá se druhý, patrně ještě pitomější lékař.

,,No, leda tak na Nově, ne?“ snaží se vykřesat naději mutující lékař.

,,To jo,“ uznale přitaká kolega.

,,Tak vidíš, je to blbost,“ s nadějí přeskočí doktorovi hlas.

,,No jo, jenže na Jedničce to pak říkali taky.“

Do akné posetého doktora jako když udeří hrom.

,,Tak když to říkali i na Jedničce, tak to už něco znamená! Od toho ruce pryč!“ zarazí se při pohledu na mladíkovu ruku:

,,Ehm, pardon.“

,,Že já nešel radši k těm koním,“ přidá se druhý lékař.

,,Deme radši pryč, nebo nás eště udá. Pojď!“ navrhuje jeho kumpán.

A po doktorech jako by se slehla zem. Vzduch je opět čistý. Chlapec se triumfálně zahihňá a mne si ruce. Jde mu to však přeci jen poněkud ztuha. Po chvíli však se vší vážností upne zrak na konec chodby, kde už začíná rozeznávat dveře sesterny. Zhluboka se nadechne a vyráží vpřed. Zářivky nad jeho hlavou bzučí jak roj divokých včel. S každým jeho krokem jedna ze zářivek praská a zhasíná nadobro. Levá střídá pravou, krok sune krok a ke dveřím sesterny je to už jenom kousíček. Za ním černočerná tma, před ním však jasné světlo. Když dorazí až ke dveřím, praskne i poslední žárovka na chodbě. Před úplnou tmou chrání malé, kulaté světlo, podobné tomu na pokoji. Jde za tím světlem a zastaví se před skříňkou s požární hadicí. Je otočen zády a není proto dobře vidět, co dělá. Ozývá se zvuk odmotávající se tejpy, a přestože se chlapec snaží být co nejvíc potichu, tak i šramot s požární hadicí. Nakonec ještě zuby utrhne konec tejpy a dílo budiž dokončeno.

V sesterně je pouze vrchní sestra a zrovna si dopřává chléb se šunkou. Nožku přes nožku a slabě puštěné tranzistorové rádio částečně tlumí značné mlaskání, které sestra při jídle vydává. Vedle ní stojí věšák, na němž je pověšen sesterský plášť. Sestru z idylky vyruší zaskřípění prahu ode dveří a mimoděk zvedne hlavu tím směrem. Zničehonic polekaně vytřeští oči a sousto chleba jí uvízne v krku. Zakucká se.

Ve dveřích stojí chlapec a míří na sestru požární hadicí. Ta se zvedá a instinktivně šátrá po telefonu. Marně. Chlapec sevře oči do tenké přímky, ztěžka polkne a přesněji zamíří na cíl:,,Lehnout a ticho!“

Otočí proudnicí a na sestru se vylije ohromný proud vody, jejíž tlak ji okamžitě prudce posadí zpátky do židle, načež je toho na ní moc a omdlí. Chlapec popadne plášť, visící na věšáku a sprintuje z místa činu pryč.

Dveře nemocničního pokoje se rozlétnou a dovnitř vtrhne uřícený chlapec.

,,Dokázal sem to! Mám ty cigarety!“ těžce vydechuje mladík, majíce za sebou dlouhý běh.

,,Tak honem, honem, než tě chytěj. Nemáme moc času. Zapal mi, sám to nedokážu.“

Chlapec bleskově zapálí dědovi cigaretu a šetrně mu ji vloží mezi ztuhlé rty. Ten si všímá chlapcovi od kostlivce vypůjčené ruky: ,,A hele, ty máš novou ruku,“ směje se stařík.

Jeho mladý přítel samozřejmě odsekne: ,,Říkal sem, že už si nějak poradim.“

 Stařec dlouze a spokojeně potáhne a vyfoukne mohutný oblak dýmu.

,,Takhle chutná svoboda. Děkuju ti, chlapče!“

Mladík se dívá na starce a koutky úst se mu rozšiřují úsměvem.

Chlapce probudí otravné starcovo hekaní, které nelze ignorovat a které nemá konce. Mžourá očima a rozhlíží se po pokoji, až se jeho pohled zastaví na starci, co namáhavě natahuje ruku k nočnímu stolku a cosi nesrozumitelně žvatlá směrem k němu.

Pak chlapec konečně pochopí a chystá se vstát, aby starci podal hrnek s čajem. Opře se o amputovanou část ruky, která ho nemůže udržet, načež se prudce svalí zpátky do postele. Po těle se mu rozlije obrovská bolest. Injekce přestala účinkovat a on si teď plně uvědomuje, co se děje. Zmocňuje se ho panika, nemůže popadnout dech, má pocit, jako by mu srdce mělo vyskočit z těla. Snaží se na tu hrůzu nedívat, ale nejde to. Když pak přeci jen odvrátí zrak, převrátí se mu žaludek na ruby a do přichystaného bažanta vymaluje nažloutlý, šťavnatý ornament. 

Dveře nemocničního pokoje se rozlétnou a dovnitř vtrhne konvoj felčarů, nadržených na ranní vizitu.