Domov

Jsem tu doma. Věta, kterou říkají milióny lidí na celém světě, v různých kulturách, v různých jazycích ... ale málokdo si uvědomuje, jak je domov důležitý, dokud ho neztratí. Já to naštěstí nikdy nezažila, ale dokážu se vcítit do role lidí, kteří to prožili a prožívají. Nemít domov znamená nemít nic, vlastní postel, jídlo, rodinu ... ne nadarmo se říká: KOUZLO DOMOVA. Můj názor je, že kouzlo domova spočívá v tom, že si ho skoro neuvědomujeme. Ale když se někdy cítím sama a opuštěná, stačí si vzpomenout, jaké štěstí mám ve své rodině a domově, a hned je mi aspoň trošku líp. Ale abych sem napsala něco smysluplného.

Když jsem byla malá a ještě neměla sourozence, moji rodiče se měli hrozně rádi. Narodil se bráška, na jejich vztahu se nic nezměnilo. Ale jednou v noci, když už jsem spala, mě probudil křik. Zaposlouchala jsem se ...

"Co s ním máš?"

"Nic s ním nemám! Věř mi!"

"Nevěřím ti ani slovo! Snad jsem dneska viděl, jak ses k němu měla..!"

"Ale ty mi nerozumíš, je to kamarád z dětství!"

"Pěknej kamarád, když si tě odvede do vedlejšího pokoje, z mého dosahu!"

"No a, tak si se mnou chtěl promluvit o samotě...má problémy se svojí ženou."

"Jo tak! Takže si jí nahrazuje tebou jo?"

"To není pravda! Ale jestli si to nehodláš připustit, tak se můžu sbalit a vypadnout odsud!"

"Fajn, sbal si věci a vypadni!"

.... prásknutí dvěří a ticho. Rozbrečela jsem se. Mamka odešla! Nevím, jak dlouho potom jsem byla vzhůru, ale ráno jsem se probudila s pocitem, že se můj domov rozpadá. S vypětím všech sil jsem vstala, došla do kuchyně, a co nevidím! Mamka s taťkou ve vřelém objetí, něco si šeptali. Na tváři se mi objevil ten nejzářivější úsměv, který jsem v té době mohla vykouzlit. Přece se mají rádi! V klidu jsem se nasnídala a den probíhal jako obyčejně. To byla první a zatím poslední hádka mých rodičů. Teda možná jich bylo víc, ale tohle je jediná, o které vím.