Domov

Malá postava seděla na pokraji strmého útesu a v ruce třímala svítilnu.Byla schoulená do slabé deky, jež ji chránila před nočním chladem. Sotva osmiletý chlapec vymanil jednu ruku z příjemného a hřejivého objetí deky a pocuchal si kštici blonďatých, podle hrnce stříhaných vlasů. Se zájmem pozoroval hvězdy a mimoděk kýval svítilnou ze strany na stranu. Paprskem světla ze svítilny jen těžko zaháněl inkoustovou temnotu prostírající se pod jeho nohama. Světlo mu pomáhalo oprostit se od děsivých myšlenek, které v něm probouzela prázdnota pod ním. Sedává tu každé ráno a doposud ho třpytivá nádhera hvězd nad jeho hlavou neomrzela, stejně jako ho nikdy neodradil všudypřítomný pocit strachu rozkládající se někde v oblasti žaludku. To, čeho se nejvíce bál, pramenilo z pověstí o andělech padajících z nebe, které mu vyprávěl jeho otec. Andělé, kteří přišli o své místo v nebi, byli vrhnuti do teskné budoucnosti nekončícího pádu. Chlapec se otřásl ve snaze zapudit temné myšlenky a přitáhl si deku blíže k tělu. Snažil se zabránit nepříjemnému chladu v útoku na jeho dětskou kůži. Drásavé pařáty nepříjemného ranního mrazíku se do něj pomalu zarývaly, až se roztřásl.
Vtom chlapec konečně ucítil na zátylku jemné polechtání příjemným slunečním světlem. Hřejivý svit přinášel naději, jako melodie ukolébavky, kterou slýchával každou noc. Strach se rozplynul spolu s noční tmou a jemné šimrání deky bylo hned příjemnější. Chlad ustoupil a na rtech dítěte se rozlil uvolněný úsměv. Chlapcova ruka pomalu přejížděla po kamenitém povrchu skály a vnímala jeho ohřívání. Jeho oči se zavřely a sluch plně vnímal šumění zrnek písku hnaných ranním vánkem. Na mysl mu přišla dětsky naivní představa stáda malých zvířátek poskakujících po skalnatém podkladu. Jemně se pousmál ve chvíli, když ho na ruce polechtalo par poskakujících zrnek písku. Bylo by krásné mít malou farmu plnou ještě menších poskakujících tvorečků. Ze snění jej probralo náhlé zavrzání. Děsivý zvuk připomínal spíše zavití nějaké krvelačné bestie z nejhorších nočních můr, ale chlapec se nebál. Věděl, že to jeho otec právě otevřel dveře jejich starého domu stojícího nedaleko. Také věděl, že jde spolu s chlapcovým dospělým bratrem vydobýt z podzemí nějaké zemní plody. Jediné jídlo, které jim jejich země ještě dokáže dát. Šuměním větru se rozléhalo řinčení nářadí, které jako by nemělo soudnost a neustále hlučně padalo na zem. Znovu ticho. Vzdálený hovor a kroky. Chlapec také začal vnímat vzdálené prozpěvování. Dívčí hlásek pravidelně přestával znít v rytmu dopadajících nohou a s každým dalším odrazem doplnil další část líbezné melodie. Přesto, že přes oslnivou sluneční záři neviděl nic než zvětšující se obrys poskakující postavy, věděl jistě o koho jde. Jeho sestra to nebyla, přestože ji tak bral. Kdysi dávno přišel starý muž a v náručí nesl malou holčičku. Rodina je přijala mezi sebe s otevřenou náručí. A když starý muž zemřel, výchova holčičky se přenesla na chlapcovi rodiče. Bylo to opravdu dávno. To se ještě země rozkládala, kam jen oko dohlédlo a všude byly stromy, keře i tráva. To si ani jedno z dětí nepamatovalo. V té době byly příliš malé. Do pleskání bosých dětských nohou a stále hlasitějšího dívčího zpěvu se začaly ozývat monotónní údery krumpáče, snažícího se vydolovat ze skalnaté země dnešní snídani. Rána za ránou, jako vteřinová ručička monstrózně velkých hodin.

Bum.

Vítr se pozvolna začal zvedat a jemná zrníčka prachu začala chlapce štípat do očí.

Bum.

Jemně si promnul slzející oči, když se ozvalo: „Víš, že ti táta zakázal sedět na okraji.“

Bum.

Chlapec se na dívku pomalu otočil a nečekaně jí posvítil baterkou do očí, aby jí trošku poškádlil. Dala si ruku před obličej, aby se ochránila před náporem bílého umělého světla. Z úst jí vyšel podrážděný povzdech a volnou rukou máchla směrem ke zdroji oslňujícího světla. Chlapec sledoval svítilnu, jak opouští jeho ruku a míří dolu za okraj skály. Chlapci se ten pohyb v návalu strachu zdál nekonečně dlouhý, přestože mohl trvat jen pár setin sekundy. Drobná ruka se ke svítilně blížila neskutečně pomalu. Strach, že ji nechytne, byl tak intenzivní jako by ho mohl pohladit. Šlo o jejich poslední svítilnu. Navíc tváří v tvář tomu, že by ji ztratil při sezení na okraji, které mu otec výslovně zakázal, mu po zádech přeběhl mráz s takovou intenzitou, až se otřásl. Nakloněný nad nebezpečnou a nekonečnou prázdnotou, kterou neprosvětlilo ani vycházející slunce. Padlí andělé. Ta myšlenka se mu objevila před očima stejně, jako byla ilustrovaná na obraze, jež jim visí nad dávno nepoužívaným krbem. Před očima se mu začal komíhat obraz jeho samého, jak padá do nekonečné prázdnoty a nikdy nedopadne. Když v tom se mu drobné prsty obtočily kolem padající svítilny. To ho už ale sila jeho pohybu nekompromisně vrhla vstříc letu přes okraj. V poslední snaze něčeho se zachytit napřáhnul svojí ruku za sebe. Pocítil sice ne silný, ale zato pevný stisk ruky, který mu nedovolil pokračovat v cestě do zapomnění. Jana sama měla oči plné strachu, ale nepouštěla ho. Nikdy by ho nepustila. Ona ho jako bratra nikdy nebrala. Když nabral jistotu, tak se pomalu zvednul. Se svítilnou v jedné a dekou v druhé ruce Janu pevně objal. Pak oba chvíli stáli a navzájem se pozorovali.

„Neříkej to tátovi, prosím,“ pronesl chlapec a poslední slovo náležitě protáhnul, aby Jana věděla jak moc je to pro něj důležité.
„Měla bych mu to říct, Davide,“ pronesla a zatvářila se přísně.
Až teď si ji mohl pořadně prohlédnout. Měla na sobě barevné šaty s květinovým vzorem. Byly její nejoblíbenější, určené jen pro zvláštní příležitosti. Na chvilku se zamyslel, pročpak si je asi oblékla, ale hned na to přestal myslet.
Usmál se a rychle ji políbil na tvář, až sklopila oči a tvář ji zalila červeň. Poté ji vzal za ruku a společně se rozběhli vstříc jejich domovu. Společně pozorovali dům utápějící se v moři zlatavého světla. Ale co už děti neviděli, byl kus skály, na kterém předtím David seděl, který se nehlučně odlomil a odplul vstříc nekonečné temnotě.
Obě děti už seděly u jídelního stolu v kuchyni. Hráli spolu nějakou dětskou hru. Matka stojící u dřezu pomalu připravovala vše potřebné ke stolování. Nebylo kam spěchat, dokud jednotvárný zvuk dopadajících krumpáčů neutichne. Začala si broukat polohlasně nějakou melodii a nechala pravidelné údery ozývající se z venku, aby se staly jejím metronomem. Otevřeným oknem zavanul poryv větru, který odhrnul tlustý hnědý závěs. Paprsek slunce dopadl matce na ruce. Nechala ruku položenou a užívala si jeho hřejivý dotek. Když konečně ustaly nárazy kovu na kámen a oba muži se pomalu vraceli k domu, matka uchopila předem připravené nádobí a s úsměvem je ladně začala stavět na čistý stůl. S láskou pohladila děti po vlasech, když okolo nich prošla. Další poryv větru odhrnul okenní závěs a místnost zaplnilo světlo. Všichni v místnosti směřovali své pohledy ven. Otec přicházel jako první a na zádech nesl hrubý pytel plný jídla. Syn šel za ním a jeden z krumpáčů nesl položený na rameni a druhý táhnul s cinkavým zvukem po zemi. Jejich siluety se vlnily v rytmu ohřátého vzduchu stoupajícího z rozpálené skály. Už bylo zřetelně slyšet i otcovo námahou prohloupené oddechování. V očekávání hostiny se děti na židlích netrpělivě napřímily. David už skoro cítil vůni a chuť jediného pokrmu, který kdy jedl. Jejich každodenního chlebu. To už se otevřely dveře a otec vešel s pytlem v rukou do kuchyně. Bylo slyšet, že syn ještě odešel uklidit nářadí do kůlny. Otec mezitím odložil sluneční brýle a ke každému talíři postavil jednu plodinu. Hnědá slupka barvy země připomínala skálu, ze které vzešla. Kulovitý tvar se nahoře zužuje do malého výstupku, na kterém raší několik nitkovitých kořínků. Když se ve dveřích objevil i syn a vydal se ke svému místu, se otec opřel o opěradlo své židle.

„Tak se nám to dnes s Jonášem podařilo úplně beze ztrát,“ promluvil s radostí v hlase. To znamenalo, že se při vykopávání neodlomil ani jediný kousek skály, na kterém žili. Kus skály, který pluje jako kra ledu v nekonečném prostoru. Davidovi nikdy nepřišlo divné, že po skále mohou chodit jen po „vršku“ a neodletí při tom do prázdna, ale když přepadnou přes okraj, tak začnou pomalu odplouvat pryč do neznáma. Ani on, ani Jana si nedovedou představit, že by to bylo kdy jinak. Představa obrovské kulaté Země s odlišnými fyzikálními zákony jim připadala stejně neskutečná, jako by tehdejším lidem připadala skutečnost, ve které teď David a jeho rodina žije. Nikdo z nich nevěděl proč se tak děje.

„Tak se pustíme do jídla, ne?“ Nadhodil Jonáš netrpělivě.
„Jo, už mám taky hlad!“ Přitknul mu David a Jana se chopila nože. Všichni se pustili do krájení a nechali nůž vnikat do tmavě rudé dužniny. Všichni, až na otce, který dál tajemně stál opřený o židli. Průhledná šťáva prýštící z ran plodů jako krev, stékala na hluboké talíře a plnila je skoro po okraj. David už se chystal šťávu slít do jeho sklenice a jako správný gentleman postupně dolévat do té Janiny, když se nebude dívat. Stejně, jako to dělal každý den. Tentokrát ho ale otec zastavil. David mu překvapeně pohlížel přímo do očí. Otec se ještě chvíli tvářil tajemně a následně pomalu odešel do ložnice. Víc a víc Davida napínal. Ten slyšel jen otevírání skříně a hlasitý lomoz a šustění. Rychle se podíval nechápavě okolo sebe. Všem přítomným se na tváři objevil ten stejně tajemný úsměv jako jeho otci.
„Pamatujete, když nám tu přistál ten kus domu před půl rokem?“ ozvalo se z ložnice.
Matka pohladila po hlavě Janu, která samým nadšením poskakovala na židli. Starší z bratrů si podložil rukou bradu a začal věnovat pozornost obrazu padlých andělů. Občas k nim z prázdnoty připlul nějaký kus smetí. Jediný důkaz toho, že v pustém nekonečnu okolo nich existuje ještě něco jiného.
„Jak jsem říkal, že v něm nic kromě oblečení nebylo?“ ozval se znovu tajemný hlas z ložnice. To už David taky skoro poskakoval napětím.
„Tak to jsem trošku lhal,“ prohlásil a vracel se do kuchyně s balením plechovek limonády.Všichni užasle sledovali poklad v otcových rukou a nikdo se nezmohl ani na slovo.
„Chtěl jsem to nechat na zvláštní příležitost jako je tahle,“ dodal a jemně, jako by byly z porcelánu, plechovky položil doprostřed stolu. Vtom Davidovi došlo, proč ty tajnosti. Proč ty Janiny šaty. On měl dnes narozeniny. Vůbec by si na to nevzpomněl. Navíc jediný kalendář, který byl jedno desetiletí starý, visel v ložnici rodičů a tam děti nechodily.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zazněly mohutně hlasy všech přítomných. David se usmíval tak úpěnlivě, až ho začali svaly na tvářích bolet.
„Tak, jedna plechovka pro každého, až na našeho oslavence, ten dostane dvě,“ znovu promluvil otec a každému přidělil plechovku zteplalé limonády. Nikdo si nestěžoval. Všichni brali jedinou plechovku limonády jako dar z nebes a David měl dvě. Byl šťastný, přestože se stejně rozdělí o jednu plechovku s Janou. To už ale nečekal a načal limonádu jako první, aby se i ostatní mohli přidat. Za starých časů by nakrojil dort, ale dort viděly za celý svůj krátký život děti jen jednou. Tehdy to byly Janiny druhé narozeniny a to bylo opravdu dávno. David sledoval šumící limonádu plnící prázdnou sklenici. Tekutina zářila v proudu slunečních paprsků. Jemná smršť kapiček poskakujících nad nápojem jej začala šimrat do nosu. Ale to už limonádu ochutnal. Byl to nápoj bohů. Ambrósie. Pil pomalu a vychutnával si každý samostatný doušek. Vtom s ním někdo neurvale zacloumal, až se pobryndal. Rozkašlal se a překvapeně se rozhlížel ve snaze zjistit co se děje. Jako v transu otočil hlavu ve směru, kam ukazovala ruka jeho staršího bratra. Tak jako celý zbytek rodiny skončil v němém úžasu, umocněném neskonalou hrůzou ze scenerie, která se rozprostírala za oknem. Ze tmy na obloze vyplul kus skály tvarem připomínající příď lodi z dávných časů. Neustále se přibližoval směrem jejich domovu. Blíž a blíž. Nezvratně se blížící masa kamene byla monumentální a naháněla strach. Nikdo se nezmohl na slovo. I vítr ustal, aby znásobil vážnost celé situace. Neodvažovali se ani dýchat, natož odtrhnout zrak od své „Nemesis“. Doba, než skála narazila, se zdála být neskutečně dlouhou. Ticho před bouří. A pak to začalo. Celý jejich svět se začal mohutně otřásat pod náporem obrovské hmoty. Do prostoru bylo vrhnuto vše, co nebylo připevněné a teprve to Davida probralo. Vzal hrůzou strnulou Janu okolo pasu a pomalu ji odvedl ke stěně. Otec ho vždy upozorňoval, že nejbezpečnější místo, když se země začne třást, je rám dveří. Jediné útočiště, kterému mohl důvěřovat. Opatrně posadil vyděšenou dívku do rámu dveří a objal jí. Ona se k němu přivinula a cítila se o něco bezpečněji. David tím myslel spíše poletující předměty, které by ji mohly ošklivě poranit, než psychickou podporu. Když vtom strach dostihnul i Davida. Vyděšeně sledoval spáru, která se jako nebezpečný had začala klikatit na podlaze. Had zajel pod stůl a nezastavil se ani u krbu. Vše se nesnesitelně třáslo a nikdo nebyl schopen se pohnout. David dokázal už jen pozorovat obraz na stěně. Rám se odpoutal od rozpadající se stěny a propadnul nově utvořenou spárou v zemi. V tu chvíli David pochopil plný význam slova „ironie.“ Obraz s motivem padlých andělů, mizející na věčnost spárou v podlaze se mu zaryl navždy do paměti. Ještě dlouho ho bude tahle vzpomínka budit ze spaní. A jak náhle peklo začalo, tak náhle i skončilo. Zemětřesení vystřídal naprostý klid. Oba dva se pomalu postavili a ani jeden z nich se nedokázal toho druhého pustit. Naprosto paralyzování strachem a beznadějí upínali pohledy na skalní kru odplouvající do prázdného nekonečna, jež na sobě nesla druhou polovinou jejich domu i druhou polovinou jejich rodiny. Takhle na okraji vítr foukal o něco víc a tak jim rozčechral vlasy. Vzdalující se otec držel matku v náručí a ta mu slzami máčela košili. Ani jedno z dětí sice ten detail nevidělo, ale cítily se stejně. Zmenšující se Jonáš zamával. Prakticky ihned mávali všichni, jako by to bylo naposled. David si uvědomil smutnou realitu toho, že to opravdu naposled je. Mávali dlouho. Trvalo to jen hodiny, přesto to všem připadalo jako dny. Plné utrpení a smutku děti staly, dokud jejich rodina nezmizela z dohledu. David si rukávem utřel oči. Hrubá tkanina ho dřela na zarudlé pokožce oči. Poprvé po pár hodinách se podíval na Janu. Tvář měla také zmáčenou slzami a už nějakou dobu ho pozorovala. Její výraz mu prozradil vše.

„Co budeme dělat?“ říkal ten výraz.
Utřel jí oči a povzbudivě se na ni usmál. Musel se k tomu neskutečně přemáhat, ale snaha se vyplatila. Přestože se zmohla jen na krátké pousmání, byla v něm naděje. To bylo vše co potřeboval.
„My to zvládneme,“ řekl naprosto klidně a vážně. Věřila mu. Rozhlédl se po tom kusu země, který jim zbyl. Je to přece jejich domov. Prohlížel si zrnka prachu hnaná větrem kolem jejich nohou. Představa stáda zvířátek poskakujících po kameni mu přišla nesmírně dětinská. Nedospělá. V tu chvíli David dospěl. Musel. A tak se dál řítili nekonečnou prázdnotou na kousku země, kterému říkali domov.