Díky, Henry

Díky, Henry

Sbalil jsem si batoh, spacák, Thoreaua a šel. Rozhodnout se netrvalo ani moc dlouho. Nejel jsem vlakem ani žádnou jinou hromadnou sračkou, prostě jsem šel a občas mi někdo zastavil. Utíkal jsem. Od lidí, od světa. Po pár dnech jsem dorazil do hor, no jo, měl jsem vařič, lžíci a tak, člověk prostě nemůže hned na začátku očisty chcípnout hladem. To místo na kraji lesa jsem si vysnil a bylo tam. Snad dost čistý a pustý na to, aby se tam dalo strávit pár dnů a nocí. Walden v lese, stejně by to časem přišlo samo, bylo to nevyhnutelný. Být, číst a sbírat dřevo na oheň. Najíst se a jít, co je sakra za tamtou horou, kam to vede? Kam to všechno vede? Pár čistých dnů a nocí z toho nakonec bylo. Vyhrabat se, srovnat se, něco najít. Zas vím, že to vede o kousek dál, ale na konec nedohlídnu. To je dobře. Na cestě zpátky už byl docela hlad, zastavilo jen pár lidí, asi jsem už nevypadal důvěryhodnej. Pak doma. Byla neděle, zítra do práce. Dočetl jsem poslední stranu a kouknul z okna. Něco mi asi muselo spadnout do očí, začaly mi slzet, a sakra pořádně. Zvláštní očista, říkám si. Padají mi víčka, usínám a v dálce se mlhavě tyčí další hora.