POŠŤÁK MICHAL-2

Michal vstoupil do vchodu pošty a zadíval se na vrátnici, ve které seděla dvojice mužů v uniformách. Jeden koukal do malé televize a druhý seděl skloněný nad velkou křížovkou.

„Dobrý den,“ oslovil je a oba se na něho rozmrzele zadívali.

„Dobrý den. Co si přejete?“ zeptal se otráveně ten, co luštil křížovku.

„Já tady dneska nastupuju,“ odvětil mu pohotově.

„A kam?“

„Na doručování balíků.“
„Aha. Tak to vo vás budou vědět, že.“
„Určitě ano. Pan Miclík mne očekává.“
„Hm. Já mu zavolám,“ pronesl zívavě muž a začal ťukat číslice na telefonu.

„Von to tam nikdo nebere. Trefíte nahoru?“ zeptal se znechuceně.

„Samozřejmě. Už jsem tam byl.“
„Tak běžte,“ řekl mu muž a sklopil zrak ke křížovce. Michal poté došel ke schodišti, po němž vyběhl do prvního patra. Pak došel k otevřeným dveřím a současně uslyšel pestrou směsici hluku, ve které ke svému překvapení zaslechl i štěkot. Opatrně otevřenými dveřmi nahlédl a spatřil dlouhou chodbu, v níž bylo otevřeno několik dveří. Z jedněch vzápětí vyběhla rozkřičená postava, která vběhla na halu. Za okamžik ze dveří, co byly naproti těm, z nichž před chvíli kdosi vyběhl, rychle vyšla nadávající postava. A ta rázně vkročila do oněch dveří na opačné straně chodby.

„Já na to Roberte ser…!“ zaslechl Michal, načež stále nadávající muž rázně vkročil na chodbu a vstoupil na halu. A po několika vteřinách ze stejných dveří vyběhla postava, která vzápětí rovněž vběhla na halu.

„Tady je teda po ránu pěkně živo,“ pomyslel si Michal a vkročil na chodbu. Tou pomalu došel až ke dveřím, o kterých věděl, že jsou kanceláří vedoucích. Zároveň poslouchal hluk přicházející z haly, ve kterém rozeznával jednotlivé výkřiky i to, co ti dotyční křičeli. Poté nakoukl do místnosti, v níž k jeho překvapení nikdo nebyl. Chvíli bezradně stál před prahem a střídavě se díval na oba konce chodby. Poté postřehl, jak se v kanceláři otevřelo špatně dovřené okno, načež poryv větru vnikl do místnosti. To mělo za následek, že mnoho papírů na stolech vzlétlo a vzápětí za plachtění začalo dopadat na podlahu. Okno se mezitím otevřelo zcela dokořán a silné proudění vzduchu do kanceláře pokračovalo. Místností záhy poletovalo velké množství papírů, na což Michal užasle hleděl. Neměl odvahu vstoupit do místnosti a okno zavřít, a tak od prahu ustoupil a zůstal stát u zdi. Současně uviděl, jak do chodby vběhla postava, ve které poznal vedoucího pošty. Za ním za štěkotu běžela velká strakatá doga, která na něho skákala, přičemž on vyděšeně křičel.

„Neboj se, Roberte! Vona ti nic neudělá! Vona si chce hrát!“ uslyšel hlas, který patřil muži, jenž za okamžik vběhl na chodbu.

„Ten pes tady vůbec nemá co dělat!“ vykřikl vedoucí.

„Je tady výjimečně. Já ho dneska nemůžu mít doma. V bytě mám řemeslníky a souseda, co mi na ně dohlíží, neposlouchá,“ řekl muž a i s dogou odkráčel zpět na halu.

„A vy jste kdo? A kdo vás sem pustil!?“ vyhrkl tázavě vedoucí na Michala.

„Já jsem Vaněk a dneska sem nastupuji,“ odpověděl mu Michal, přičemž z kanceláře na chodbu vylétlo několik papírů.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI