Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBáječný sapík
09. 11. 2009
1
5
630
Autor
J.Tomas
Probudil se přesně v sedm hodin. Jako každý den. Nevěděl proč, budík neměl, ale vždycky, když se velká ručička potkala se vteřinovou na dvanáctce, otevřel oči. Zvenku přes zavřená okna hlučelo neexistující velkoměsto, hukot rychle jedoucích aut, skřípění brzd, občas zvuk letadla… dříve mu to lezlo na nervy, ale teď už to nevnímal. Chvíli jen tak zíral na strop a pak se protáhl a vstal. Postavil se čelem k oknu, kde celý den zářilo slunce, a začal se uklánět a hopsat v parodii na jógínský pozdrav. Pískání na sebe nedalo dlouho čekat. Uvažoval, co vyjadřuje. Spokojenost? Údiv?
Docvičil a šel do koupelny. Od té doby, co mu řekla, že je všude sledují, neměl z vyprazdňování žádný požitek. Přestal rozsvěcet, ale vysmála se mu, prosím tě, oni světlo nepotřebují. Pohádali se kvůli tomu, a nebylo to poprvé ani naposledy, ale nepřesvědčil ji. Umanutě tam stál potmě a představoval si žlutý čůrek, jak se rozstřikuje o mísu. Oni tě ale stejně vidí, řekla by, musela mít vždycky poslední slovo.
Spláchl a zvažoval, zda se dnes holit. Nakonec sáhl po strojku, o žiletky přišel, když se rozpárala. Díval se na sebe do zrcadla, krčil nos a špulil ústa … pískání se mu převalovalo kolem uší a rezonovalo o naleštěné obklady. Tentokrát měl pocit, že vyjadřuje spokojenost. Nebo veselí?
Vyčistil si zuby a opláchl obličej. Cestou do šatny uvažoval, co si má obléci. Nakonec zvolil růžově proužkovanou košili, modrou kravatu a šedé kalhoty. Ještě černé ponožky a naleštěné boty. Prohlédl se v zrcadle. Slušelo mu to. Seběhl po schodech dolů do jídelny, kde už čekala nachystaná snídaně. Vejce se šunkou, toast, čerstvé ovoce, káva bez kofeinu, složené noviny. Posadil se za stůl a roztřepl ubrousek. Pečlivě si ho zastrčil za límec a pustil se do jídla. Chutnalo to každý den stejně, ale nevadilo mu to, nebyl náročný jedlík. Upil kávu a sáhl po novinách. Pomalu otáčel stránky a pročítal staré články stále dokola, uklidňovalo ho to, vždycky čítával u kávy noviny.
Po snídani se vydal na obchůzku svým domem. Dveře ven byly dosud pevně zavřené, ale stejně neměl chuť bloumat prázdnými ulicemi obklopen hukotem neexistujícího velkoměsta a pískáním. Venku bylo slyšet víc. Procházel uklizenými pokoji, z tohohle šílela snad nejvíc, ty úděsné barvy a ten nevkusný nábytek, oni nemají oči, tohle je důkaz!… oni, pořád jenom oni, byla tím úplně posedlá. Zahnul doprava, vyběhl po schodech nahoru a dolů, zahnul doleva a byl zase na začátku, nahoru a dolů, sám a sám. Občas se mu po ní zastesklo. Nebyla moc hezká, na to měla příliš těžká víčka a krátké nohy, ale bylo jim spolu dobře. Jen se s ním nechtěla milovat. Ne že by ses mi nelíbil, řekla mu, strpím, když mě šmírují na záchodě, ale u milování mají být jenom dva. Propátral dům odshora dolů ve snaze najít kamery, ale nic, vůbec nic, nemají kamery, vidí skrz zeď, řekla nesmyslně a zavřela před ním dveře. Jednoho dne se něj vrhla jak smyslů zbavená a začala do něj bušit pěstí, jsem těhotná, ty grázle! Já nechci mít dítě! Moje dítě nebude vyrůstat tady! Snažil se ji uklidnit, přísahal, že s tím nemá nic společného, ale nevěřila mu. Uzavřela se do sebe a nemluvila, celé dny se choulila v křesle a dívala se z okna na neexistující město. O měsíc později se plod začal hýbat, zrovna obědvali. Něžně si pohladila břicho. Vidíš? A pak vzala nůž a jediným ladným pohybem si ho rozřízla. Když se probral, byla pryč. Po ní přišly další, ale nechtěl je tam, a tak ječel a vláčel je za vlasy po zemi …. zmizely tak rychle, že si nebyl jistý, zda to nebyly jenom přeludy.
Nakonec zůstal sám. Dostal menší dům a přišel o nože a žiletky, bylo to protivné, ale na strojek si zvykl rychle a na lžíci taky. Toužil po televizi, jenže nevěděl, jak se k ní dostat, zíral celý den do krbu, na hodiny, ale bez úspěchu, propadal už beznaději, radio se objevilo, jen si několikrát zazpíval, hrálo stále stejnou směs dechovky. První dny ladil stále dokola, než pochopil, že má jednu jedinou stanici, ale časem si zvykl. Jako na noviny. Každý den stejné číslo. Jako na snídani. Každý den totéž. Pam pampampam pam, tutu tutu, pam pampampam pam, tutu, tutu, zanotoval a začal se točit v rytmu valčíku. Člověk si zvykne na všechno.
*****
Uri nadšeně vypískl. Zvolil frekvenci, která byla podle Kodexu vymezena nejvyšší spokojenosti. „Ten sapík je báječný!!“
Iru si dal s odpovědí načas. K Uriho šoku zapískal na frekvenci, která se používala k rozhodnému nesouhlasu. „Lachtani byli lepší!“
Počínající hádku přerušila výzva učitele. „Děti, přejděte si do dalšího pavilonu.“
Docvičil a šel do koupelny. Od té doby, co mu řekla, že je všude sledují, neměl z vyprazdňování žádný požitek. Přestal rozsvěcet, ale vysmála se mu, prosím tě, oni světlo nepotřebují. Pohádali se kvůli tomu, a nebylo to poprvé ani naposledy, ale nepřesvědčil ji. Umanutě tam stál potmě a představoval si žlutý čůrek, jak se rozstřikuje o mísu. Oni tě ale stejně vidí, řekla by, musela mít vždycky poslední slovo.
Spláchl a zvažoval, zda se dnes holit. Nakonec sáhl po strojku, o žiletky přišel, když se rozpárala. Díval se na sebe do zrcadla, krčil nos a špulil ústa … pískání se mu převalovalo kolem uší a rezonovalo o naleštěné obklady. Tentokrát měl pocit, že vyjadřuje spokojenost. Nebo veselí?
Vyčistil si zuby a opláchl obličej. Cestou do šatny uvažoval, co si má obléci. Nakonec zvolil růžově proužkovanou košili, modrou kravatu a šedé kalhoty. Ještě černé ponožky a naleštěné boty. Prohlédl se v zrcadle. Slušelo mu to. Seběhl po schodech dolů do jídelny, kde už čekala nachystaná snídaně. Vejce se šunkou, toast, čerstvé ovoce, káva bez kofeinu, složené noviny. Posadil se za stůl a roztřepl ubrousek. Pečlivě si ho zastrčil za límec a pustil se do jídla. Chutnalo to každý den stejně, ale nevadilo mu to, nebyl náročný jedlík. Upil kávu a sáhl po novinách. Pomalu otáčel stránky a pročítal staré články stále dokola, uklidňovalo ho to, vždycky čítával u kávy noviny.
Po snídani se vydal na obchůzku svým domem. Dveře ven byly dosud pevně zavřené, ale stejně neměl chuť bloumat prázdnými ulicemi obklopen hukotem neexistujícího velkoměsta a pískáním. Venku bylo slyšet víc. Procházel uklizenými pokoji, z tohohle šílela snad nejvíc, ty úděsné barvy a ten nevkusný nábytek, oni nemají oči, tohle je důkaz!… oni, pořád jenom oni, byla tím úplně posedlá. Zahnul doprava, vyběhl po schodech nahoru a dolů, zahnul doleva a byl zase na začátku, nahoru a dolů, sám a sám. Občas se mu po ní zastesklo. Nebyla moc hezká, na to měla příliš těžká víčka a krátké nohy, ale bylo jim spolu dobře. Jen se s ním nechtěla milovat. Ne že by ses mi nelíbil, řekla mu, strpím, když mě šmírují na záchodě, ale u milování mají být jenom dva. Propátral dům odshora dolů ve snaze najít kamery, ale nic, vůbec nic, nemají kamery, vidí skrz zeď, řekla nesmyslně a zavřela před ním dveře. Jednoho dne se něj vrhla jak smyslů zbavená a začala do něj bušit pěstí, jsem těhotná, ty grázle! Já nechci mít dítě! Moje dítě nebude vyrůstat tady! Snažil se ji uklidnit, přísahal, že s tím nemá nic společného, ale nevěřila mu. Uzavřela se do sebe a nemluvila, celé dny se choulila v křesle a dívala se z okna na neexistující město. O měsíc později se plod začal hýbat, zrovna obědvali. Něžně si pohladila břicho. Vidíš? A pak vzala nůž a jediným ladným pohybem si ho rozřízla. Když se probral, byla pryč. Po ní přišly další, ale nechtěl je tam, a tak ječel a vláčel je za vlasy po zemi …. zmizely tak rychle, že si nebyl jistý, zda to nebyly jenom přeludy.
Nakonec zůstal sám. Dostal menší dům a přišel o nože a žiletky, bylo to protivné, ale na strojek si zvykl rychle a na lžíci taky. Toužil po televizi, jenže nevěděl, jak se k ní dostat, zíral celý den do krbu, na hodiny, ale bez úspěchu, propadal už beznaději, radio se objevilo, jen si několikrát zazpíval, hrálo stále stejnou směs dechovky. První dny ladil stále dokola, než pochopil, že má jednu jedinou stanici, ale časem si zvykl. Jako na noviny. Každý den stejné číslo. Jako na snídani. Každý den totéž. Pam pampampam pam, tutu tutu, pam pampampam pam, tutu, tutu, zanotoval a začal se točit v rytmu valčíku. Člověk si zvykne na všechno.
*****
Uri nadšeně vypískl. Zvolil frekvenci, která byla podle Kodexu vymezena nejvyšší spokojenosti. „Ten sapík je báječný!!“
Iru si dal s odpovědí načas. K Uriho šoku zapískal na frekvenci, která se používala k rozhodnému nesouhlasu. „Lachtani byli lepší!“
Počínající hádku přerušila výzva učitele. „Děti, přejděte si do dalšího pavilonu.“
5 názorů
Tohle mě napadlo, když jsem stála v zoo uprostřed školní výpravy před klecí s gepardy. Otec byl odchycen ve volné přírodě, chodil tam podél skla v imitaci buše s očima upřenýma do prázdna. Vedle byla mláďata, která se narodila po umělém oplodnění, a jejich matka po porodu uhynula. Co si asi o nás mysleli - kdyby mysleli?
Něžný_debil
02. 12. 2009Sebastiana
09. 11. 2009
Zpočátku se mi to zdálo nepřehledné. Pak mi chvíli připadalo, jako by to bylo o zvířátku ze Zoo a paralele jeho denních aktivit s lidským konáním (a začalo se mi to moc líbit). Pak mě to na chvíli vyděsilo (rozřezávání bříška) a nakonec znovu připomnělo již zmíněnou Zoo. Je to snad jakási variace na Boule(-ovu) Planetu opic? Možná taky, že tomu vůbec nerozumím. Nebo se mám ještě vrátit?