dědova školka

Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Fulghuma jsem nečetl. No a co? Naučil jsem se toho snad míň? Nevím. Nevím, protože jsem si nepřečetl, co se naučil on. Když tak o tom uvažuju, rapidně odlišit nás může socialistický systém který vládl v té mojí školce. Ale co si pamatuju? Jenom to, že jsem kousnul do tváře, jistě právem, nějakou holčičku. Stala se z ní moje spolužačka na základce. Tady by bylo jistě poetické pokračovat tím, jak se z ní stala ... ale nestala, tím to končí. Ba ani vliv soudružky vychovatelky na sobě nepozoruju. Možná to až taková soudružka nebyla. A nebo jsem vůči soudružkám imunní. Ten kdo mně v té době učil životu, příliš brzy na můj věk, příliš pozdě na jeho věk, byl můj děda. Otetřepaná životní moudra od něj zněla tajemně a zapamatováníhodně. Neprochlastej všechno, nech si něco na pivo. Možná není nejkrásnější, ale taky to má ráda. A hodně mi zpíval, na řece Nilu žilo pět krokodýlů, lodníci jdou do pajzlu, loď svou pošlou do hajzlu na lodi sám je kapitán. A tak jsem se naučil, že to co člověk opravdu potřebuje znát, je umět se opít, dobře si zasouložit a sem tam si zaspívat smutně i vesele.

---