Překvapivé setkání

Další skok další tvrdý dopad z 20m výšky. V kostech mi zapraští, zbroj zahučí jak se snaží zjemnit dopad, ze zádových chladících průduchů stoupá pára. Nohama se zabořím na 20cm do vyprahlé hlíny. Skoro všechny kontrolky blikají červeně. Ještě že tu není kontrolka na sledování kontrolek.

         „Další skok bude poslední. Palivo 2%. Stabilizátory na kritické úrovni“ varuje mě počítač. „Pravděpodobnost nehody při dopadu 55%“ uklidňuje mě.

Přesto se pokrčím v kolenech a odrazím. Za mnou se vytvoří v průměru metrový kráter. Venkovní mikrofony přenáší svistot větru. Dopadnu dva kilometry od výskoku. Tentokrát to není tak jemné jako posledně. Instinktivně před sebe dám ruce. Můj Tanečník mě napodobí a jeho tritaniové ruce se zaboří do země. Kousnu se do jazyka jak to drcne.

         „Kritické selhání všech systému. Totální imobilita. Zbraňové systémy na nule. Stabilizátory nefunkční. Přejete si vystoupit?“ zeptá se mě melodický hlas počítače.  Potvrdím nabídku.

         „Děkujeme za použití výrobku firmy Intel-Škoda“ rozloučí se počítač.

Za mými zády to začne hrkat a za chvíli už jsem venku na čerstvém vzduchu. Teda čerstvý mohl být ještě tak před dvaceti lety. Teď bych bez bojového obleku a helmy nepřežil déle jak 5minut. Pozůstatkem použití jaderných a kde jakých jiných experimentálních zbraní je celkové zamoření Země. Stejně to na Šváby nemělo žádný vliv, vždy se podařilo zničit jen stavby nadzemí, podzemní prostory dosahují někdy hloubky čtyř kilometrů. Líhňe tvoří další a další jednotky a Země už nepatří lidem.

Otevírám nákladový prostor Tanečníka. K pasu si připnu jaderný granát, vypadá trochu jak zploštělé pštrosí vejce se žlutým znakem radiace uprostřed. Škoda, že zůstal poslední. Do prsního bandalíru zasunuji dva blastery MK2, lehké laserové pistole podobné beretám z 21 století. V ruce ponesu pulzní karabinu, hranatá asi metr dlouhá zbraň s náboji s ochuzeným uranem. Kdybych nastavil plný výkon a vystřelil, zbraň má stejný účinek jak dělostřelecký granát z Tlustý Berty. Spouštím kontrolní scan, oblek běží na 100%, vše je zatím ok. Zapínám autodestrukci Tanečníka, nastavuji pět minut. To bych měl být už dostatečně daleko. Vyrážím lehkým klusem za mým cílem.

Po jednom kilometru se zastavuji, zde končí poušť a začíná oáza Švábů. Vypínám všechny vizuální podpory a rozhlédnu se vůkol. Dohlednost kazí kouřový opar. Okolí výcvikové základny na Marsu má větší kouzlo než  scenérie přede mnou. Pozemskou faunu a flóru nahradila ta, kterou si přivezli Švábové. Modré houby, některé dosahující velikosti čtyř pater, kterým jemně světélkují klobouky a všude se ve vzduchu vznáší bílé výtrusy podobné pampeliškovému chmýří. Na zemi hnědo-oranžová mechu podobná věc. V dálce rozeznávám hnízdo Švábů. Černý, sto metrů vysoký, zanícený beďar. Zapnu vizuální podpory, s tichým pípnutím se mi na sítnici promítne celý HUD ve své kráse. Desítky informací vyhodnocované počítačem v reálnem čase. Rychlost větru, radiace, tepelné stopy, komunikační vlny, kompas. Kolem líhně se zobrazí zlatá linka se vzdáleností.

Všude je nějaký pohyb, stonožkám podobné zrůdičky po tisících proplouvají mechem a vydávají pískavý zvuk. V kloboucích hub jsem viděl pár půlmetrových komáru. Celkově na mě výjev působí nepatřičným dojmem.

Odteď to bude už jen složité. Pomalu se začínám prodírat k mému cíly. Kontroluji prostředí, aby mě nic nepřekvapilo. S prvním došlápnutím na mech mi po zádech sjede kostka ledu. Je to jako šlapat do vnitřností, ozývá se nechutný čvachtavý zvuk, ještě že helma nepřenáší i vůni. O to se mi postará moje představivost, která mi vnutí smrad hnijícího masa. Z dálky uslyším výbuch, to se aktivovala autodestrukce. Pokračuji dál a potkávám dalšího zajímavého tvora, nazval bych ho praso-žirafo-slonem. Prasečí tělo a hlava metr dlouhé nohy a na hlavě má pouze chobot až na zem, růžová barva mu dodáva skoro roztomilý vzhled. Chodí kolem a luxuje menší živočichy ze země. Jak ho chvilku sleduji, tvor dojde na okraj menší prohlubně vyplněné šedivými vlasům podobným úponkům. Najednou je zvíře úponky obaleno a rychlostí blesku vláčeno za lesík menších modráků, jenom jednou krátce zatroubí svým chobotem. Radši nepůjdu zkontrolovat, kdo nebo co to udělalo a vydávám se dál na cestu. Ještě tak dva kilometry a jsem u cíle. Ujdu dalších 500 metrů, po levé ruce mám šedivé křoví, kde každý lístek vypadá jak malé pírko, když tu mě počítač varuje, že se v mém okolí pohybuje něco většího. Kleknu si na jedno koleno, karabinu přitisknu k ramenu a zamířím zhruba směrem odkud se to blíží. Vzhledem k životu co všude kolem mě kypí se nedá stoprocentně na počítač spoléhat.

Srdci mi tluče jak techno beat, pot mi stéká do očí. Začínám střílet dřív než vidím cíl. Uslyším nelidské zařvání. Přijde mi to divné, Švábové kromě klapání a srkání žádný zvuk nedělají. Ještě chvíli kontroluji okolí a pak se pomalu vydávám k cíli. Rozhrnuji větvě bílého křoví, když tu narážím na první kapky červené krve. Zatrne mi, zbraň si posunuji na záda a začínám křoví prohledávat oběma rukama. Najednou cíl nacházím. Jedná se o bezvěkou menší brunetu, s očima černějšíma než obloha na Měsíci. Podívá se na mě a usměje, ještě naposled zachraptí a vydechne naposled. Z koutku úst jí ztéká pramínek rudé krve. Nejsem schopen se pohnout.

„Co tady dělal člověk? A bez obleku?“ ptám se sám sebe.

Hlavou mi proudí myriáda otázek. Označím lokaci a vydávám se k svému hlavnímu cíli.