Písmák Proč javorům na podzim červená listí
Kdysi dávno, v časech starších, než je lidská řeč, měl každý strom a každý kámen svého ducha,který v něm bydlel a staral se o něj. Byli duchové vody, kteří žili v potocích, jezerech a tůních a duchové větru, jejichž dech chladil, nebo hřál, to podle potřeby země a jejích praobyvatel. V hlubokém lese, na kraji země, tak daleko, že ještě dál už nebylo nic, žil Rin, krásně rezavý veveřák v nejlepších letech. Celé léto skákal z větve na větev a ze stromu na strom, rozmlouval s duchy všech stromů, kamenů, skal a vod, co jich v lese bylo a rozmlouval i se všemi zvířaty.
Mezihra je hra na mezi 4 - Souhvězdí lovce
Je divná chvíle mezi nocí a dnem, ještě nepřišlo ráno, ale už zlehka ťuká na oblohu. Pomalu stoupám Modřanskou roklí, zkouším nasát to ticho kolem a snažím se nerušit, tlumit kroky, co to jde. Vypadá to, že by konečně mohl být hezčí den, než včerejšek a předvčerejšek, že by se dneska mohla na nebi ukázat modrá. Ptáci jsou buď všichni někde na jihu, nebo zaspali, je ticho, na začátku je vždycky ticho.
Mezihra je hra na mezi 3 - O zabitých snech
„Dělej, neni čas. “ Vtom hlase bylo něco, co mě vytrhlo zpřemejšlení. No samozřejmě, zase jenom panikaří, nic se neděje, chvátat dneska není kam a ani proč. Od břehu řeky, no řeky, takovej větší potok to je, sem zaznívá její překvapenej smích, když se jí konečně povedlo chytit pstruha do rukou a jeho nedočkavý popohánění.
Mezihra je hra na mezi 1 - Podzimní ráno
Ráno odhrnuju žaluzie sčím dál větším sebezapřením, venku je zrovna ta nejodpornější část podzimu, barvy už dávno pryč a sníh vnedohlednu, no prostě hnus a ještě jednou hnus. Co já bych teď dal za jaro. Ještě se vrátit do postele, spát… Ale doma není ani jedna cigareta, budu se muset obout a jít do trafiky, sice se mi nechce, ale budu muset, „absťák“ je horší, než ranní lenost. Uběhlo deset minut, deset zbytečných minut dalšího zbytečného dne, zapaluju si první zřady dnešních retek a dívám se přes zamlžené okno do dvora.
Mezihra je hra na mezi 2 -Nákup
Je to kvzteku…Tlačím před sebou vozík stakzvaným rodinným nákupem, poslouchám na půl ucha, co všechno je nutně potřeba, co nesmíme zapomenout, co…Přede mnou jdou dva, trošku zválení, trošku unavení, sbotama od bláta. Sakra, jak dlouho už jsem nikde nebyl. Nikde nebyl, dvojí zápor rovnáse klad, takže někde byl, i tak se to dá říct, jak dlouho už to je, co jsem naposledy někde byl, nikdebyl, někdenebyl, nikdybyl a někdynebyl…Přemílám si vhlavě nesmyslné slovní kombinace, jen abych na to nemusel myslet,ach jo. Dívám se radši kolem sebe, na lidi, kteří nakupují spousty nesmyslů, tak, jako my, jen nevidět ty dva, jen už je konečně ztratit zdohledu.
Trapný pokus o omluvu
Ach jo,tak už je zase ráno,červenejma očima koukám na ciferník na protější zdi a skoro slyším ty hodiny tikat (je to nesmysl,už jsem je právě párkrátzaslechl a zkoušel jsem to,netikají. fakt,jaká je akustická verze vidin. Slyšiny. ).