Zlodějka snů - Lístek z dovolené

*Prolog*

Budeš-li písek

proklouzneš mi dlaní

Budeš-li voda

nebudeš mít stání?

Svíráš mě strachem

jsem-li na cestách

Sypeš mi v noci

do snů hvězdný prach

Svítíš mi z očí

když se probouzím

Jsi pro mě vzduch

...a já nevím co s tím

Myšákovi od moře Lenka <3

***

Nechápal, držel telefonní sluchátko u ucha  a jakoby zkameněl.

Když se konečně dokázal pohnout z místa, rozběhl se k domovním dveřím.

Neslyšel matčino :,,Kam zas letíš, bude večeře!“

Vyběhl na ulici a zamířil obvyklou trasou k lesu. Kdyby mu měřili čas, překonal by určitě rekord v běhu.

Na kraji lesa konečně zvolnil a po chvíli se zastavil. Přes slzy neviděl na cestu. Tápal jako slepec ke skupině keřů.  Tam se sesunul do hebké trávy zaryl prsty do hlíny.

Jeho tělo se začalo třást v přívalu vzlyků.  V hrdle mu uvízlo  jediné slovo :,,Ne!“

Opakoval je stále dokola :,,Ne, ne, ne!!!!“

Pak zvedl hlavu a podíval se na nebe. Ve výhledu mu bránily koruny smrků. ,,Proč?! Proč jsi to dovolil?!“ křičel do nebe, ale věděl, že odpovědi se nedočká.

Čas utíkal a proplétal se mezi stromy se soumrakem.

On stále ležel v trávě pod keři a jeho chlapecké tělo se chvělo mezi přidušovanými  vzlyky.

Na nebi se objevily první  hvězdy…pak se  teprve dokázal zase postavit na nohy a otočit směrem k domovu.

Když ho matka uviděla mezi dveřmi, rozevřela náruč a rozplakala se.

Objala ho, přitiskla k sobě a potichu řekla:  ,,Petr znova volal. Je to hrozné. Bojíme se o tebe.“

Z pokoje vyšel otec a objal syna i ženu. Chvíli tak stáli nehybně, mlčky…

,,Nechápu to! Jak se to mohlo stát?! Vždyť už měly být doma! Myslel jsem, že volá Lenka.Byli jsme domluvení, že se ozve. To nebyly ony! To nemohly být ony!“

Otec ho sevřel kolem ramen a vedl do pokojíku.

,,Jsou to ony.  Jely celou noc. Možná spěchaly.  Předjížděly . Smetl je kamion. Obě byly na místě mrtvé. Nic ji nebolelo, bylo to rychlé.“

,,A co já, táto?“  zašeptal a svezl se na rozestlanou postel.

Po chvíli sáhl do rohu pod matraci a sevřel v dlani skleničku. Dotkl se jí rty: ,,Umřelko…“ Už dávno nebyla cítit peprmintkou...