Ve zpětném zrcadle

Bylo to před půl rokem, kdy shledal pohled do zrcadla za odporný: stál tam čtyřicetiletý barman beze snů, bez ženy, bez dětí, zájmů, cílů či koníčků. Muž, jenž celé noci nalévá, a když se pak před polednem vzbudí, jen prachobyčejně bloudí vlastním bytem, bez zájmu, v apatii. Až do čtyř dýchá aby neumřel, a potom, když odbijí hodiny čtvrtou, stojí zas za barem. Všechno pořád dokola. V kruhu. Dokola.

Ovšem dnes ráno tomu bylo jinak, žádné spaní; stál v domovním vchodu a čekal. Lidé na ulici o něj nejevili zájem, byl sochou opřenou o plato zvonků. Prošel jich už pěkný tucet, když to vše vyrušil pohyb: Jiří přešel silnici a vydal se v šlépějích menšího chlapce.

Teď stál přímo za ním, jen ho chytit! Dva rychlejší kroky a už je přímo vedle něj, pokládá mu ruku na rameno a čeká, co se bude dít.

Vylekaný chlapec se k němu zprudka otočil, přímo sebou škubnul. „Neboj se Alexi, chtěl jsem tě jenom překvapit.“ Chvíli na sebe zírali, zatímco z malých modrých očí mizel strach. Ztuhlý krk nakonec povolil a vydal nějakou hlásku: „Dobrý den, pane učiteli. Já,“ zaváhal Alex, „já jsem si vás vůbec nevšimnul, ani vás neslyšel.“ Jiří mu svou ruku vrátil na rameno a lehce zatlačil, aby tu tak nápadně nestáli. „Jaký byl víkend?“ „Šlo to.“ „A chce se ti do školy, nebo by jsi šel radši někam jinam?“ Alexova tvář se nepatrně pohnula, byl to jeho podivný výraz, když váhal mezi něčím důležitým. A Jiří to moc dobře věděl, on ho moc dobře znal...

Celé dětství, celý tvůj život ti do hlavy vtloukají, že učení je tím nejdůležitějším, co můžeš dělat. Že všechno utrpení a únava se jednou, v dáli budoucnosti, promění ve sladké plody. Ach nevinný Alexi, rozhodni se správně, záleží na tom vše. První krok. Do dvou ve škole a potom ve svém pokoji další hodiny s domácími učiteli. A když pak skončíš před večeří, jen se najíš a už zase až do usnutí plníš domácí úkoly. Druhý krok. Jaké je vysvobození z té tíhy, kterou ti na záda nakládají? Dny bez odpočinku či zábavy, bez přátel a vypuštění. Celé dny nad poučkami a daty, po večerech hrát na klavír, ach jak jsem mohl být tak krutý. Třetí krok. A víkendy? Další a další učitelé jazyku, literatury či hudby. V kruhu bez odpočnutí se stále učíš, jak ve vězení. Ale abys neskončil jako rybka v kulatém akváriu, zbláznit se z toho všeho, a nakonec v delíriu promarnit vše. Čtvrtý krok. Aby ses pak neprobudil ve dvaceti, bez škol a bez nadějí. Myslí to dobře, Alexi, tví rodiče to myslí dobře, ale pravdu nevidí. Těžko to vše vydržíš. Ne nemůžeš to vydržet. Musíš se zbavit jejich myšlenek, věř mi.

„Nechce se mi, ale musím no.“ Udělali dalších pár kroků, než Jiří znovu promluvil: „Víš Alexi, já jsem tu na tebe vlastně čekal.“ „Proč?“ „Tví rodiče se mnou domluvili, že bys dnes nemusel do školy, protože si potřebuješ odpočinout. A já měl nápad, že by bylo nejlepší, ti to říct dnes ráno a trochu tě překvapit.“ „To je skvělý!,“ zvolal nadšeně Alex, „to jakože dnes vážně nejdu do školy?“ „No, vlastně potom ani nemusíš na hodiny u tebe doma, máš úplně volný den...“

Na dalším rohu zahnuli doprava, z obvyklé cesty kluka.

*

Dostat se nenápadně na druhý konec města, to zabralo pěkné dopoledne. Obě postavy teď pomalu stoupají schodištěm činžovního domu. Čtvrté patro, tady má Jiří pronajmut svůj druhý byt. „Tady, Alexi,“ oddechuje Jiří, „jen najdu klíče.“

Z bytu se však ozývají kroky. Prostupují vším, jsou temné a nevýrazné, snad by se dalo pochybovat o tom, jestli jsou zvukem nebo jen tušením. Jiří pohlédnul do kukátka. Dva modromodří policajti postupují jeho vlastní předsíní!

Na chvíli zaváhal, ale pak už klíče zaletěly do zámku. To je trochu zbrzdí, pomyslel si a odtrhnul pohled. Dole zahučely kliky. Musíme nahoru, jsou všude. Ale kde se tu vzali? Tak rychle? „Alexi,“ popadl jej za ruku, „půjdem ještě na střechu, je tu moc pěkný výhled,“ doříkal v dalším patře.

Kroky, to jak běží po schodech, jsou výš a výš, blíží se a neustanou. Bušení do bytovních dveří, které za chvíli odemknou. Zvuky, ty zvuky se nesly schodištěm, pronásledovaly Jiřího a nedaly mu odpočinout. Až v osmém patře za tím vším sklaply dveře. A za dveřmi závora. Výhled na město teď neměl chyby, ten klid a bezpečí uklidňoval. Jiří došel k okraji střechy, zhluboka se nadechl a rozhlédl se po okolí. „Není tu krásně, Alexi?“ „Mě je z výšek špatně,“ odpověděl chlapec opřený o zajištěné dveře. „Obloha je taky krásná. A nemusíš ani chodit k okraji,“ pronesl smířlivě Jiří.

Chvíli tam stáli očarováni klidem, když bušení došlo až sem. „Policie! Otevřete dveře, nebo je vyrazíme!“ a bušili do nich dál, jakoby nedávali na vybranou.

Překvapený Jiří stále nebyl schopný uvěřit. Naprosto nepočítal s tím, že by jej snad chytli, že by mu překazili jeho plán na záchranu kluka a natož takhle rychle. Nervózně chodil ze strany na stranu a přemýšlel. Jeho prsty se mu třásly, dlaně máčely potem. Pak se konečně zastavil, jakoby měl mistrovský plán. Bylo to však pouhé vzdání se, kapitulace poraženého: „Za chvíli by se sem dostali, Alexi, odklop tu závoru a řekni jim, ať sem nechodí,“ pronesl Jiří a odešel na druhou stranu střechy. Chlapec bez názoru po chvíli váhání poslechl, dveře se rozletěly a on byl snesen dolů, do policejního auta.

„Vzdejte se, nedělejte hlouposti, není to tak zlé!“ Že není? Je. Nedokázal jsem ho osvobodit, skončí jako já, nevydrží to a zhroutí se. Takové nadání pro nic. Zhrzeno tisícemi hodin domácích učitelů jako já. Slepí, copak jsou všichni slepí a nevidí jeho břímě? „Vzdejte se.“

Sakra, vždyť já nemám pro co. Ta prázdnota a zklamání z mého života, ta mi znechutila vše. Celé ty roky v baru pro nic, jen abych přežil. Ale teď? Vězení nebo... Skočit. Skončit to, mít pokoj, pokoj jako tady, ticho, světlá mlha a vánek.

Jen bych v spadnul dolů a skončil na dláždění. Ne, to nejde, tolik lidí, dětí a mezi nimi třeba i Alex, ti všichni by mě mohli vidět. Nesmím poskvrnit jejich oči svojí krví, to nejde.

*

„Podívej se na něj Františku, tady mi v zrcátku nevypadá vůbec živě.“

„Nic mu není, kluci od zásahovky říkali, že si hrál na nepřítomnýho už cestou dolů.“

„Aha.“

„Docela normální blbec, pronajmul si byt na černo a myslel si, že se na něj nepřijde. A přitom ty byty pronajímá náš člověk.“

„To nebyl špatnej nápad, koho to napadlo u nás.“

„Nebyl no,“ pověděl spolujezdec, zatímco zapínal rádio. „A když nahlásili zmizení toho kluka a popis, jenž seděl na jeho učitele klavíru, tak si pro něj přijeli až sem.“

„A fakt mu nic není? Vypadá opravdu divně, ani se nepohnul,“ mířil zrcátkem, „vážně divně, zastavíme a kouknem na něj. Přece není možný, aby nás tu nechal takhle bavit se o tom, jakej je idiot a nenadával nám. To přece dělaj všichni, Františku.“

„Ti říkám, nic mu není, jen si s nám hraje a blbě čumí. Vždyť on je úplně blbej.“ A zesílil rádio.