Písmák Dny a noci
Jsme uvězněni šesti stěnami a nemáme kam, ani jak bychom mohli utéct. Jen chodíme po místnosti a čekáme, až naše těla spadnou v mrákotách k zemi a dají nakrátko zmizet trápení duše. Jenže to by bylo až příliš jednoduché. Něco takového se skoro nestává.
Bolesti masa
Snad to byla jen náhoda, že byly jeho nohy jen o něco málo pomalejší, než by bývalo stačilo k tomu, aby mu neujel poslední autobus, že sledujíc noční oblohu, zahýbal na rozích ulic, aniž by věděl kam, že došel až sem, že za ním kdosi vykřikl, že se otočil a spatřil, nejenže tam nikdo není, ale že tam chybí i jeden z domů, jež tam dřív stával – – A že se k němu potom vrátil.
Snad to všechno byla jen pouhá náhoda. Jenže on tu teď stejně musel stát – sledovat trosky a vidět v nich tu původní pevnou a hřejivou zeď, o niž se tehdy opřeli. A líbali, až se nakonec vzali za boky a šli dál.
Amatérské autorské čtení
Vážení Písmáci,
rád bych Vás pozval na Amatérské autorské čtení, jež se odehraje v pondělí 28. 2. 2011 vprostředí literární kavárny Café 09 v Moravské zemské knihovně v Brně, tentokrátes podtitulem -"snění". V literárním bloku a následné diskuzi se Vám od 19.
Necizistence
. myslel si, že tomu všemu může utéct, a tak otevřel ty těžké vchodové dveře a vyběhl ven do jarní mlhy. A chvíli po něm i žena, jež na něj volala: Tak počkej přeci, počkej, to se nějak spraví, věř mi, tak dlouho, dokud ji nedošel dech a jí nezbylo nic jiného, než sledovat, jak ho pomalu ztrácí v bílé tmě, před níž se ještě naposledy otočil a koukl na ni. Na ni, kterou poznal zrovna dnes
když se probudil v nemocničním pokoji, nevěděl, kde je, ani jak se tam dostal, a jen v jakémsi polo-bdělém stavu pozoroval slunce, jež prosvítalo skrze žaluzie, mezi nimiž se na chvíli objevily obličeje třech jemu nejbližších: jeho žena, dcera a syn.
Noční host
Již nedokážu pochopit, natož vyjádřit, jaká ohromná bláhovost mne musela popadnout, že jsem té noci, a vůbec kdykoliv jindy v tomto miléniu, mohl očekávat za zdmi neznámého lidského příbytku pomoc a ne jen čistý a upřímný výsměch. A snad to bylo nad síly mého chápání i tehdy, když jsem to páchal – když se klouby mých rukou poprvé a potom i podruhé dotkly starých oprýskaných dveří, z nichž se odlouplo několik malých částeček laku, a vyloudily jemné zaklepání.
Ozval se štěkot psa a po chvíli i vzdálené, temné dunění, jež se neslo z onoho domu jak z nějaké chladné hlubiny. Udělal jsem pár kroků vzad a napjatě čekal.
Mrtví v nás
Se západem slunce a příchodem tmy se zužuje svět. Každou chvílí je menší a menší, až z něj zůstanou jen malé ostrůvky pod světly lamp, dva vysílače na kopci, tisíce hvězd a jedna zářivá obrazovka televize, jež dokola bliká obývákem. To jen těchto pár věci a nic víc, zůstane k pozorování člověku, který se rozhodl překonat noc a neusnout.
Jenže ty hvězdy tam jen nehybně visí a viset budou i zítra a stejně tak i oba vysílače a noční program televize, na který se stejně nikdy nedalo dívat.
Naše monology na čas
Jediné dvě přesně dané věci jsou příjezd a odjezd, mezi nimiž je už všechno dílem jen tvé svobodné mysli - avšak i tak jakoby tiše podléhá těm dvěma číslům 10:00 a 18:00. Každou sobotu. A nic víc.
Každý nerozvedený se ničím takovým nemusí řídit, může své děti vidět, kdy chce.
20 10 BRNO - hledá autory
Co je to 20 10 BRNO.
20 10 BRNO je nově vznikající studentský projekt, jenž chce dát mladým brněnským tvůrcůmmožnost se prezentovat před širokou veřejností. A to pravidelným pořádáním kulturních večerů, na nichž se sejdou jak literáti, hudebníci, fotografové, grafici, tak i sochaři, performeři, filmaři, či divadelní spolky a postupně vystoupí.
Proč.
Plody tak vysokých topolů
Emil F. je jedním z lidí, kteří nemají rádi spánek. Důvodů k tomu mají mnoho, Emil F. má však jen jediný: spánek mu ze života, který mu už i bez toho připadá jako žalostně krátký, užírá každou nocí další a další až příliš bolestný kus.
My tady chcípnem!
Dveře těžce zaduněly.
„Tak vylezeš ven. Nebo to mám vykopnout. “ ozval se z jejich druhé strany hluboký hlas Emilova otce, „Slyšíš.
Tam
Z nebe tak krásně modrého, že by byl člověk nejradši přímo uprostřed něj a navždycky si zplna užíval jeho božské barvy, i ze zářivě bílých oblaků, co po něm pomalým klidným tempem majestátně táhly ve vší své neoblomné jistotě, ukusovaly z obou stran dvě dlouhé řady domů jako kruté neúprosné čelisti tak obrovská sousta, že z celých nebes nechaly lidským očím kráčejícím tam dole ulicí jen maličký uzoučký proužeček. Dokonce i to bájné slunce, jehož paprsky odedávna sytí svým teplem a radostnou povahou všechno živé, bylo těmi štíty zatlačeno v tak nedohlednou dáli, že mohlo dávat těmto místům, i navzdor jarnímu poledni, jen ubohý nuzný nádech večerního šera.
Jiří si tu připadal jako v nějakém zatuchlém korytě, po jehož dně se musí plahočit společně se všemi ostatními splašky, jelikož nemá kam jinam uniknout: z obou stran neprostupná řada zavřených vchodových dveří, nebe vysoko, kam nedoskočí - kam se nikdy nedostane, a pod nohama asfalt se zaschlým flekem krve – ani naskrz něj nebylo cesty pryč.
A navíc všude kolem jakýsi prach, co ubírá barvy naprosto všemu, až všemu nechá jen šeď.
Ať děláme, co děláme...
Bylo to pět minut, co ji tu tak našel: ležela na zádech s na stranu vyvrácenou hlavou, z jejích prázdných očí sršela nepřítomnost, paže měla doširoka rozpřažené a všude kolem toho se válely celé hrsti bílých prášků. Jako první zavolal záchranku. A pak ji dal napít sklenice osolené vody, aby se vyzvracela přesně tak, jak mu řekli. Avšak pouhá sůl byla pro její bezvědomé tělo málo a tak ji začal dávit svými prsty, až se konečně zadařilo a pár bílých, rozleptaných pilulek dopadlo v terči žaludečních šťáv na chladný obklad kuchyně.
Němá zpověď červeného míče
Ludvíkův pradědeček býval básník, kterému nikdy nevyšla vlastní sbírka. V pár almanaších, novinách a časopisech sice byl, to ano, avšak samostatnou knížku věnovanou jenom jemu, tu mu nikdo nikdy nevydal. Zvlášť na konci života, po letech ustavičné tvorby by zrovna tento fakt mohl leckoho nepěkně zdeptat, avšak to ne tohoto muže, ten žádné zklamání ani křivdu necítil - psal, protože musel, básnil z potřeby a přetlaku, nikoliv z touhy po tom být vytištěn.
Snad po něm to Ludvík zdědil.
Do plamenů pro lehkost
V lese je zakázáno rozdělávat oheň, což však zcela ignoroval muž držící krabičku sirek. Jmenoval se Karel Leichman. To ten to tu zapálil. Na suchém jehličí přímo mezi stromy.
Vyhlídka na staré kamení
U kraje malé, bezvýznamné silnice, po níž za celý týden přejede jen pár aut, stálo již odnepaměti odpočívadlo s překrásnou vyhlídkou, k němuž se zrovna teď rozhodl sjet nejen jeden, ale hned dva řidiči protijedoucích vozů, co by se zde jinak jen obyčejně minuly přesně tak, jako tisíce aut po celém širém světě každou, každičkou vteřinou.
Motory již nehučely v plných obrátkách. Zdejších míst se zhostilo zvláštní ticho, které jen občas vyrušilo odskočení štěrku zpod pneumatiky. Slunce se opíralo do předních skel, odkud se odráželo do všech stran v razantních záblescích, čímž zakrývalo oba obličeje sedící hluboko v temném interiéru tak neproniknutelnou rouškou světla, že nebylo možné poznat ani to, zda-li tam za volantem naproti sedí žena, nebo muž.
Radši potichu
Dnes se stala zvláštní věc,
když se na můj jazyk snes,
ztěžka: atom našeho prvního polibku.
Co si ulpěl na tvých rtech
Řekneš mi už konečně pravdu?!
Když se Jiří vzbudil, Lily ještě spala. Opatrně tedy vylezl zpod peřiny, tiše si oblékl tričko a po špičkách kráčel pryč. Měl v plánu svou lásku opustit, aby ji potěšil snídaní do postele.
V prostřed pokoje však náhle zastavil, jelikož slunce, jehož paprsky se prostupujíc střešním oknem měnily v sychravém vzduchu místnosti na bílý pruh světla, utvořilo svým jemným dopadem na Lilyinu hebkou kůži tak nádhernou podívanou, že nebylo možno pokračovat dál, dokonce se ani hýbat nebo myslet.
V básních tečky nikdy jsi nečetla
Má milá, musím říci, že jsi zcela podrobena chlebem.
A ve vlasech zamazána jedním plátkem šunky,
kterou si naprosto určitě nedáš - už nikdy.
Zpíváš mi o kráse, o nádheře recituješ
Pomalu mizí
Páchne tu zatuchlý smrad truchlivosti, vědecká naděje dezinfekcí a realita, v suterénu schovaných, mrazáků. Až člověka zamrazí.
Bude mrtev.
A chodbou dětského oddělení dál potáhnou holé hlavy.
Velký soud malých vrahů
Vzpomínám si, kdy to bylo poprvé. Dali mi do rukou pistoli - už si ani nedokážu vybavit kdo, byl jsem ještě dítě -, a já ji chytil pevně malými dlaněmi, přiložil k velkému vláčnému pupku, jenž se s dotekem hlavně celý škubl, zmáčknul spoušť a div mi výstřel neurval mé slabé netušící ruce, zdrásal to bílé břicho v cáry plandající rudé tkáně. V okamžiku bylo po všem a jedinou vzpomínkou na celý lidský život se stal kus nehybného masa a louže zpátky v zem se vsákající krve. Celý lidský život… teď tomu říkám lidský život, ale tenkrát to pro mě byla jenom věc.
Vysoko v oblacích
Vysoko v oblacích
Ó, jak moc krásně je mi,
když dotýkám se prsty nebe.
A i když přitom padám k zemi,
Vilém
Pro svoji charakteristiku jsem si vybral postavu Viléma, obávaného lesopána z básně Máj Karla Hynka Máchy.
Kdyby chtěl člověk jedním slovem vyjádřit charakter tohoto rozervance, řekl by nejspíš jen: „Žárlivec“. A to skutečně obrovský. Vždyť kdo jiný by dokázal z lásky ke své milé zabít jejího milence a za chvíli pak v cele smrti veškerý její cit popřít.
Doneste to prosím Béatrice Favre, doktorce ze Saint-Martial
Umíš jména všech mých kostí, svalů a šlach. Znáš skladbu krve v mých žilách a mapu, kterou tvoří pod mou kůží. Tu pak dělíš na tři vrstvy: pokožku, vazivo a škáru. V nich s klidem najdeš kořínky chloupků, vlásečnice, tělíska nervů a potní žlázy.
Proč se pravda s časem mění?!
Člověk si tam stojí za barem, pouští do repráků svou oblíbenou hudbu, poslouchá objednávky z vysokých židlí, nalije panáka rumu, jindy zas zelenou nebo whiskey, podává cigarety a brambůrky, točí piva a skládá je na tácy, které už ke stolům nosí někdo jiný. Ani hnout se nemusí ten člověk. Dokonce se za ním musí chodit i zaplatit - takzvaně na bar, takže má všechny dýška jenom on. A koukni se na to, teďka ho ještě někdo pozval na panáka.
Proč se lidé bojí matematiky?
Při pokusu odpovědět mne hned zarazí: co je to vlastně „bát se matematiky. “ Kde vytyčit hranice strachu, jehož příčiny hledám. Začnu u pocení před testem a skončím u panické hrůzy; či bude správné začít u pouhého učení se na písemku. Ano, i to je svým způsobem strach z matematiky.
Jen nám špiní akvária
Boty jdoucí malou loukou zastavil až Čmelák. se nedá rozšlápnout, aniž by člověka nezdusilo Svědomí. však nepláče nad podrážkou plnou Brouků. tisíc nemá pro lidskou duši žádnou Cenu.
Spasitel u zábradlí
Byli k němu zády, jen jedna mu zírala zpříma do očí. To pro ten pocit na konečcích prstů, proklouznutých dlaní, jenž ji ranil na duši. Zrádče, lháři. Ty hajzle.
Malá smrt
Na břehu modrého moře jsou miliony malých kamenů. Od zrnek písku až po oblázky, které čas teprve skolí. Nabral jsem dlaň, v mase tak hrůzně nepatrnou, abych je vůbec uviděl. Jeden byl zelený s bílými puntíky, druhý s pruhem a další byl docela malinký.
Jakou roli hraje původ autora?
Myslím, že to bylo v září, co jsem se poprvé dozvěděl o knize "Bílej kůň, žlutej drak" a jejím úspěchu v soutěži Knižního klubu. Tato informace se dokonce dostala na nástěnku učebny ČJ, která je poctěna změnou jednou za režim. Devatenáctiletá Vietnamka Lan Pham Thi se stala mladičkou hvězdou Knižního klubu, její kniha pak dobře prodejným kusem. O knize jsem si přečetl jen pár stručných obsahů a komentářů, které jsem našel na různých webzinech.
Alois Bílek, alkoholik, pacient, prozaik
Jmenuji se Alois Bílek a jsem alkoholik. To je dobře, pane Bílek, že to dokážete říct. Je mi čtyřicet tři, mám po rozvodu, žena mne nenávidí, děti by mě nejradši viděly mrtvýho, jsem ztracenej. Nebuďte tak pesimistický, až se to s Vámi vyřeší, vše se jistě změní.
Ve zpětném zrcadle
Bylo to před půl rokem, kdy shledal pohled do zrcadla za odporný: stál tam čtyřicetiletý barman beze snů, bez ženy, bez dětí, zájmů, cílů či koníčků. Muž, jenž celé noci nalévá, a když se pak před polednem vzbudí, jen prachobyčejně bloudí vlastním bytem, bez zájmu, v apatii. Až do čtyř dýchá aby neumřel, a potom, když odbijí hodiny čtvrtou, stojí zas za barem. Všechno pořád dokola.
Moje dlaně
Z mých dlaní sálá teplo, cítím ho celé dny, nejde ho zahnat ani necítit. Je tu se mnou, na čele, loktech a nohou, všude kam je položím, tam je, tam ho cítím. Rozběhnout se s nimi co nejdál od těla, nechat je ofukovat větrem; jako pták neschopný letu proběhnout celé pole, necítit jejich horko na zbytku své kůže, to bych si přál. Jejich žár však začne pálit je samotné, pak není kam utíkat, před čím se skrývat.
Stanice
Měním své vyhřáté coupé za déšť, vystupuji. Jdu úzkým betonovým pruhem, jenž se plní lidmi. Za chvíli jsou už všude kolem, jdou stejně rychle, stejným směrem, stejnou cestou, míří pod stejnou střechu; ale i přesto mezi nimi trpím. Kopou, naráží, dupou, mačkají, vedou.
Velká soutěž
Pan E. veřejně vyhlásil, že celý svůj majetek - osm továren, přes třicet činžovních domů, dvě firmy a tři banky -, dá člověku, kterému se jako prvnímu podaří umřít naopak: jeho tělo navždy zmizí a zůstane po něm duše.
E. si však byl jistý, že kdyby se to někomu náhodou povedlo, tak stejně neskončí bez majetku jako žebrák; E.
Jehla
V domě tiše zapraskalo. Za chvíli se schodištěm spustila skleslá postava. Karel byl člověk, který nosil tíhu svých myšlenek na zádech, byl. Byl spisovatel a do této secesní vilky s krytým bazénem se přestěhoval, aby našel sílu na další román; už musel změnit prostředí.
Č a R
Poklop k půdě se zdvihnul a oči padesátníka Marka spatřily zaprášené panorama jeho dětství a jiného odpadu doby. Vehnalo to do něj nostalgickou náladu stejně tak jako prach do vlasů. Za nějakou chvíli vešel i Luq. Byl to Markův robotický pomocník - kamarád a schody mu dělaly jistou potíž.
Čtyři polotragédie jsou dvě celé
Tragédie spermie, která přišla nazmar, je vlastně poloviční tragédií smrti člověka celého. Tragédií světa pak v počtech není smrt, ale nenarození; smrt je jenom komedie a pláč. .
Kostka
V Domě kuriozit a zrůd byla vystavena černá kostka. Když se na ni člověk podíval z jedné strany, tak viděl černou kostku, ale v okamžiku, kdy ji pootočil, uviděl zase jen černou kostku. Byla to právě ta obyčejnost, která byla - mezi vší podivností -, tak moc kuriózní.
Lidé ji však pořád otáčeli a hledali na ní něco podobného tomu, jako u toho kvádru, ze kterého se při pootočení vyklubalo klubko ocelových tyčí.
Obaly
Dívali se navzájem do svých očí a museli přitom mrkat. Mluvili spolu a museli kvůli tomu vydechovat, hýbat ústy a jazykem. Tekly jim sliny, když si museli cpát jídlo do úst. Hladili se a cítili, jak jim pod kůži jezdí šlachy.
Scopos
Dívám se.
Starší paní a její dcera sedí na pohovce a sledují televizi; mlčí. Dcera po chvíli povídá: „Jo tohle jsem ti ještě neříkala. Pamatuješ si na Kláru Růžičkovou.
Auto
Naše duše se srážely na oknech automobilu, kde tvořily třpytící mrtvé krůpěje; tvář po nich klouzala dolů, zatímco já bojoval sám se sebou o vědomí. Prohrál jsem a ucítil bolest, - hlava nezaujatě sjela, kosti se v krku zpříčily -, a já získal vědomí nazpátek; nepřítel na chvíli polevil – vyslal onu bolest, aby mohl vzápětí, v dalším souboji znovu vyhrát. A znovu. A znovu.
Kniha
Mladíkovy oči hltají každý řádek, každé písmeno; je více tam, než v reálném světě. Autobus brzdí, jeho hlava se mírně předklání, vzápětí se však zase vrací zpět. Žena stoupá po schodech, usedá na sedadlo vedle mladíka. Teprve po chvilce si mladík uvědomí její přítomnost; vedle příběhu knihy mu hlavou, pouhým okrajem jeho mysli a vnímání, běží malé dilema: na další zastávce vystupuje, bude ji muset vyrušit, dovolit se jí, poděkovat, nechce se mu; čte dál.
Pán
Před třemi měsící přivezli muže, kolem čtyřicítky; byl v bezvědomí, ikdyž nebyl nijak zraněn. Teprve vyšetření CT odhalilo důvod – mohla za to rakovina mozku. V tomhle případě se nemuselo čekat na souhlas rodiny a tak ještě toho dne mohla začít operace – byl jsem tehdy zavolán k odborné asistenci neurochirurgovi.
Za dva dny se pacient v pořádku probral z narkózy a byl propuštěn domů.
Věčná čerň
Vzbudil jsem se schoulený v koutě. Všude je tma. Chvíli vzpomínám, kde jsem to asi včera usnul; a pak se už naučený nazpaměť vydávám do místnosti s jezírkem – musím si po dlouhém spaní odskočit. Jezírko je dlouhé asi dvakrát tolik, co měřím já; z jedné strany je ohraničeno pevnou skálou, za kterou se přebytečná voda ztrácí kamsi dolů, tam chodím konat potřebu.
Čechova kronika kosmická - díl I.
21. prosince 2112:
Nepíšu o tomto dni, že bych snad byl postižen zálibou v roztodivně krásných datech, ale z jiných důvodů, které se vám pokusím vylíčit.
Snídal jsem, bylo ticho a tak jsem si zapnul, na našem multimediálním zařízení pro vzdělání a zábavu, ranní program. Zběsilou informačí smrští jsem byl informován o havárii kompresní přepravní lodě CVX_27, neshodě několika státníku na konferenci skupiny H13, dalším posunu v oblasti šlechtění lidských orgánů na levném ogaru, pár lokálních zkratech, jedné havárii chladící věže a nové houpací postýlce pro dětský domov, darované od vysílající stanice.
Víno a spirálky
Nad čelem manželské postele visel svatý obrázek, na posteli byla jedna peřina, na zemi ležel shozený polštář, ve vedlejším pokoji byl muž, u nohou měl otevřenou láhev, na stole pak krabičku cigaret, zápalky, poloprázdnou sklenku červeného vína a právě vedle ní ležela jeho ruka dřímajíc cigaretu.
Seděl tam v křesle, hleděl na nebe a jen jeho dech rušil to mrtvolné ticho. Nic se nedělo, dlouho se nic nedělo, když najednou si muž povzdychnul, natáhnul ruku a vzal si zápalky. Až teď jsem uviděl, co na nich bylo připsáno propiskou, stálo tam: „Můj malý hřbitůvek.
Doktor to podepsal, za Vás...
Celé sáhodlouhé řady zamilovaných tu v okovech byly spoutány.
A když najednou přišel další a navždy zapadl do okovů, z davu se ozvalo:
„Blbej Faust, že. “.
Život v sektu
Vesele jsme křičeli, hráli na babu, když přišli, maminka s tatínkem, a vyřízli bratříčkovi jazýček. Do pusy pak vložili růžovou vatu. Už nikdy nebude po večerech zpívat.
Dívali jsme se na televizi, zpívali se Svěrákem, když přišli, maminka s tatínkem, a vydloubli sestřičce očička.
Hoří. A?!
„Dobrý den, co si přejete. “ pověděl prodavač.
Prý dobrý den a přitom nám už šestnáctým dnem hoří obloha.
„Kde to jsme.
Umřeli
Umřel mi dědeček, šel jsem do kostela a kněz mi řekl, že jeho duše je v ráji.
Až do noci jsem oslavoval.
Umřel mi pes, šel jsem do kostela a kněz mi řekl, že žádnou duši nikdy neměl.
Až do nevědění jsem zapíjel smutek.
Cukrárna Pravda
Seděli tam a spletené ruce měli, náhle s chutí, zakousli se do rakviček.
Leželi tam, bez hlavy a bez nožiček, jeho bývalá, její bývalý.
Stáli si tam a vášnivě se líbali, něžným polibkem, krví nasáklí.
Sklo
„Cvak,“ odbíjí hodiny vteřinu. Sedím a pozoruji profesora. Dnes poznávám ihned, tohle je sen. Pozoruji, protože poslouchat se nedá.
Jednou v noci
Kolem zněla hudba a všichni okoli tančili, také jsem poskakoval. Sklonil jsem hlavu, abych si viděl na nohy, které se jen pod přímým dohledem nezamotávaly, jedna do druhé. Sklonil jsem hlavu a uviděl její krásné nohy v červených silonkách, jak tančila přímo přede mnou. Někdo do mne v zápalu toho divokého tance žduchnul a já jsem na ni jen s velkou obtíží nespadl.
Posezení
Vidím ho. Sedí si tam na zábradlí, popíjí láhev piva a civí na mě. Vítr pod jeho nohama vláčí opadané listy, začíná být chladno. Jemně prší, kapičky deště přistávají na lesknoucí se lahvi, občas si ji, rukávem sáčka s vyšitou trnitou růží, jen tak otře, dodá nový lesk a pak - zase jen sedí a pije.
A4
Vzduch tu nese pach počítačů, ten podivný mix zatuchlosti, prachu a tepla, tu nevětranou, nedýchatelnou, smrtící směs podkreslenou monotóním hučením větráčků. Celou místnost osvětluje jedna žárovka zavěšená na dvou pokroucených drátech, bez lustru či ozdobných krytek, skoro vůbec nesvítí, a proto je celá místnost zahalena ve tmě, jen jediné světlé místo je stůl přímo pod žárovkou. Na stole leží jen monitor a dlouhý displej s číslem. Číslo na displeji je obrovské, asi největší které jsem kdy viděl, a zmenšuje se tak pomalu, že se snad nikdy nedostane k bájné nule.
"Něco"
Bylo to kdysi dávno. Něco. A najednou jsem stál. Nademnou svítila bílá koule papírová, a podemnou stínil, na dřevěné podlaze, jsem já.
Qeuilathi
Kapitola první: Probuzení
Nabral jsem vědomí a ležím, jen klidně ležím. Ten pocit toho, že jsem, je tak krásný - cítím vůni větru, já dýchám. Vítr mi však voní jinak, tak podivně, jinak než před chvílí.
Člověk se probudí a pozná ten krásný okamžik, svěží tělo a čistá mysl, pak se zamyslí nad tím, kde je, jak dlouho spal.