Pouto

Běžela, jak nejrychleji dokázala.Ve starých sandálech s polorozpadlou podrážkou a dlouhé sukni se spoustou šátků. Snažila se dohnat ty hnusné bastardy ze své třídy. Tento zoufalý hon pokračoval až za město, nahoru na kopec a od poslední ulice dál, pořád dál až za konec asfaltové silnice, po polní cestě plné kamenů a prachu, výmolů, trsů trávy a malinových šlahounů, které jí způsobovaly malé ranky kolem kotníků. Pár desítek metrů před sebou slyšela smích a urážky, ale to se jí nijak nedotýkalo, tyhle trapné projevy nízké inteligence opravdu nebyly příčinou slz na jejích tvářích.

Upřeně sledovala tmavý předmět v rukou nejvyššího z hochů. Její snaha neztratit ho z očí byla podkopávána slunečními paprsky zářícími přesně do jejího obličeje, přes slzy se jí vše lesklo a rozostřovalo. Na krku pod hustým závojem tmavohnědých vlasů se jí tvořily kapičky potu a nohy ji už začínaly bolet z dlouhého, vytrvalého běhu. Měla problémy s dechem, co chvíli se její myšlenky stočily k inhalátoru v její tašce, ale nemohla ztrácet čas. Musela dohnat ty, kteří jí vzali to nejcennější, co kdy měla. Běžela pořád dál, i přes pocit, že se za chvíli zhroutí.

Proběhli už tři louky, které ona sice dobře znala, ale neměla čas kličkovat a vybírat si nejjednodušší cestu skrz remízky, vyhýbat se nejhustšímu ostružiní nebo trnkovým keřům, utíkala přímo a nespouštěla oči z onoho předmětu, který si teď kluci nestoudně přehazovali mezi sebou. Toto počínání přililo olej do ohně jejího vzteku, který pomalu začínal být v jejím nitru už nahrazován jen smutkem a bezmocí. Vybičoval její nervy na maximum a ona se rozeběhla ještě rychleji. Vlasy se jí lepily na čelo a ztěžovaly výhled, ale ani na to teď nedbala. Skoro jako by jí narostla křídla a ona letěla nepředstavitelnou rychlostí vstříc té skupince pubertálních idiotů.

„Koukejte na ni, jak se snaží!“

Tomu světlovlasému z vedlejší třídy zřetelně přeskakoval hlas, když jízlivě vykřikoval svoje poznámky. Jemu se to křičí, když sice nemá nic v mozku, ale zato tráví veškerý svůj čas na hřišti, pomyslela si.

Ještě chvíli kluci popobíhali dál a dál až k poslední louce u lesa, a mezitím si házeli s onou drahocennou věcí a pokřikovali na ubohou utrápenou dívku. Potom se ovšem jeden z nich vzpamatoval a podíval se na hodinky

„Kluci, za chvíli nám končí volná, nechte už tu krávu a pojďte, ať nemáme zase průšvih…“

někteří se obtěžovali i přikývnout a pak ten nejvyšší za velkého smíchu vylezl na nejbližší strom a navlékl předmět za popruh na jednu z tenčích větví. Rychlostí blesku pak seskočil a rozdovádění kluci utekli stejnou cestou, jako sem přišli, a když běželi kolem ní,nikdo nevynechal příležitost si do ubohé spolužačky vydatně šťouchnout.

Mírně si oddechla, že má za sebou aspoň ten běh. V zápětí si ale uvědomila, že absolutně netuší, jak na ten strom má vylézt.

Několikrát se o to pokoušela, ale zdálo se, že první větev je na ni příliš vysoko.

Sedla si na chvíli pod strom a dala se do hořkého pláče. Bezvýchodnost té situace ji úplně ochromila.

Ale ani to netrvalo dlouho. Nikdy nebyla z těch, co by se vzdávali takto lehce. Utřela si své tmavé oči a v nich opět zaplály bojovné plamínky.

Trvalo to nějakou chvíli, než si z lesa nanosila dost větví a přivalila největší kámen, jaký jí její nevelká síla dovolovala. Ledabyle všechno navršila na sebe pod strom a nedbajíc na svoje poškrábané nohy se s pomocí této „stoličky“ dostala na první větev. Teď už měla v podstatě vyhráno. Vyšplhala tak vysoko, jak bylo potřeba a teď, když už měla její vytoužený černý předmět tak blízko u sebe,zapomněla na strach a nahnula se jak nejvíce mohla,aby se zachytila popruhu.

Ve vteřině už své pouzdro svírala v ruce.

Při slézání ze stromu všechnu opatrnost vynaložila na to,aby pouzdro nedošlo k žádné úhoně. Mírně si sice pošramotila kotník, ale komu to vadilo, když ona konečně měla nejdůležitější věc jejího života? Klesla do hedvábné trávy a jak nejpevněji mohla, objala své „sladké dřevo“. Dokonce se rozesmála z radosti nad koncem všech těch útrap. Ze samého nadšení vytáhla z futrálu i smyčec a celá louka na kraji lesa dost možná poprvé za svoji existenci slyšela Ódu na radost zahranou na těžce vybojované housličky jedné dívenky.

Potom si lehla do trávy a nechala své unavené nohy chvíli odpočívat. Sluníčko ji lechtalo v obličeji a ona už jen s úsměvem přejížděla prsty po strunách. Občas jen tak zbůhdarma brnkla na strunu, která jí zrovna přišla pod ruku, snad aby nezapomněla, jak zní ty milované tóny.

Možná přemýšlela, proč je zrovna její záliba jejími vrstevníky tolik nepochopená. A možná také nepřemýšlela vůbec nad ničím a byla prostě jen ráda.