Ranní Satori

Jsem nad propastí individuální ztráty,

V hlubokém deliriu píši písmem klikatým vzkazy,

Jež poté vypisuji krokem do krajiny jda z nočních rejů,

A kde skončili všichni moji drazí,

Nevím a dnes se nejspíš nezahřeju.

Peníze jsem vpustil do oběhu,

Hvězdy nevidím, v tom světelném smogu raději oči přivírají,

 já u moře sladké touhy slané zoufalství upíjím,

Pak do něj skočím z břehu.

Nesnadné je venku přečkat noc,

Chatrné zdraví prášky vyztužené,

Láska k přírodě, jež mě z města žene,

A alkoholem svázané nohy.

Už dál mě nenesou.

Konec nočního dějství.

Když našlo ráno tělo pohozené, jemuž šeptal do snů vánek,

Překvapené nebylo spíše chápající,

A kolemjdoucí se bez snahy porozumět dívali,

Jak u jejich nohou leží chlapec,

A záviděli mu jeho spánek.

Pak procitl jsem,

Na lavičce poblíž seděl jiný noční spáč však zkušenější,

Vstal a šel ke mně směje se,

Že asi nejsem zdejší.

Nenamítal jsem nic,

Ten muž mi řekl, že kdysi hodně četl,

Pak odešel s hlavou sklopenou,

On se doznal se a já se spletl.