všelicos

pod poklonou hvězd, co třpytily se podvečerem, na zem dopadal déšť, zlatý a zářil, jako diamanty pršící do dlaní, slzy stříbrných kapek, co rozrývaly tvář, jen chvílemi daly odpočinout... svět se třepotal jako motýlí křídla, pod plamenem dechu a jizev draků, co ukryl čas( co nestačila smýt věčnost) bilo srdce, jen na okamžik ohraničený zrozením a umíráním... a svět, co měl tu třpytivou zář, barvenou šarlatem, určený jen pro mě, se rozléval do žil, jak heroin, bral dech a končil v mracích, ukrytý pod závojem páry, andělé trhali křídla sobě navzájem, o snech ztracených v proudu  nechal jsem si zdát, jak pouští mi žilou a oblaka plynou přímo mě do tváře... pád ze skalnatých výšin a let bez křídel, zranění, srdce co krvácí, ale přesto se v něm dá najít ještě stopa naděje... pár úderů srdce a zvony, co vyzvání poledne, klekání, svět ztrácí barvu a já ztrácím se v něm...
a chvíle ticha, co ztrácejí význam, odpovědi se hledají líp než se kladou otázky; barevné střípky co skládám do mozaiky rukama sedřenýma do krve- a bolestné mlčení, přehrady mezi lidmi, co postavil bůh a ďábel se je snaží smést - jen potají, potichu vyřvi si svoje srdce, do skal, co tě neslyší a tak přijmou tvůj žal... noc odbíjí klekání k ránu se stmívá a do světa se rozletí poselství prázdných slov, jen doteky všehomíra mě touhou svou zaklejí, mám vůli je porazit, nebo sténat a lkát?
nesmím, nesmím si lhát

optimismus je způsoben nedostatkem informací

doteky prázdna a vlivem měsíce mé hormony ze mě udělají proroka
svět popsaný na listech pravdu ti zamlčí
jak sním o lásce, o zahradách ukrytých v pouštním písku, život mi utíká
hráz zadrží dech, pokud budeš chtít, projdi se
po ostnatých drátech, tu víru mám
prokletí zlomí se časem
a čas otupí i ty neojstřejší hrany
a
strach
....
a láska
navždy budou se rvát

(pod poklonou hvězd, co třpytily se podvečerem, do mých úst dopadal déšť....)

 

---