Ordinace doktora Františka - Jak na to (2/2)

František v duchu rychle počítal. Vyjdeme pět let z dědictví? Když se hodně uskrovníme, tak jo. Ale na provoz vydělat musím. Teď už není cesty zpátky, tak se tím nebudu nervovat.

„Kolik lidí tady dělá?“

„Kromě mě další čtyři doktoři a jedenáct sester. Plus pomocný personál, recepční, prodavačka, ošetřovatel a podobně.“

Františka to překvapilo. „Jak to všechno zaplatíš?“

Ivan se uculil. „Mám k dispozici trvale čtyři až pět dobrovolníků. Hlídají, kdyby se tu něco uvolnilo. A ty stálé to aspoň drží ve střehu. Na nedostatek pracovníků si opravdu nemůžu stěžovat.“

František zakroutil hlavou, ten Ivan je stále stejný. Už na vysoké si všechny omotal kolem prstu, hlavně ženské.

„Takže o službách se nenudíš,“ rýpl si.

„Na TO přece nepotřebuješ službu, ne?“ odpověděl Ivan a otevřel ledničku. „A služby nedržím, mám početnou rodinu, musím se jí věnovat. No a co ty? Ještě nic?“

František se trochu ošil. „No, spíš už nic. Žena byla na operaci.“

„Nemusí mít každý děti, svět je i tak přelidněný,“ poznamenal Ivan. Vytáhl z ledničky dvě plastové krabičky a sáček s pečivem. „Italský salát s krůtím masem, můžeš?“

František přikývl a sedl si za stůl. „Tohle je denní místnost?“

„Tak nějak.“

„A kde jsou skříňky na věci?“

Ivan se ušklíbl. „Ty sem stěhujeme, jen když má přijít hygiena na kontrolu. Nesnáším  upocené kumbály.“

„A kde se přivlékají zaměstnanci?“

„Dole ve sklepě. Je čistý a suchý,“ dodal, když viděl Františkův výraz. „Jenže protože tam není okno, nesmí se používat jako převlékárna, musel bych tam dělat klimatizaci. Kvůli pěti minutám ráno a pěti večer, copak jsem vůl? Jez, za půl hodiny jdeme na sál. A povídej. Takže jste zdědili peníze a začali stavět.“

František s plnou pusou vyprávěl, jak se vrátil z lázní a na zahradě už byly natlučené kolíky, všechna orazítkovaná povolení v šanonu a zedníci v pozoru, kreslil na papír, jak to bude vypadat a potěšilo ho, že Ivan vše schválil, jen zkritizoval, že nebude mít samostatný operační sál.

„Víš,“ řekl František, „já se do operací moc pouštět nebudu. Tak ty kastrace, ty se naučím, asi taky močové kameny, ale to bude všechno. Zbytek bych, pokud proti tomu nic nemáš, posílal k tobě.“

Ivan se usmál. „Pochopitelně, že proti tomu nic nemám. Dělá to takhle řada kolegů.“

„A co si mám časem koupit? Sono nebo rentgen? Nebo oboje?“

„Sono moc nevyužiješ. Já vím,“ mávl rukou na Františkovy protesty, „ všude se o něm píše, ale knížka je jedna věc a realita druhá. A ta realita je, že sono je docela problém vyhodnotit. Aby ti to k něčemu bylo, musíš koupit mašinu bratru tak za čtvrt mega, a i tak musíš mít oči jak ostříž. Navíc holíš břicho a na to taky není každý zvědavý. Pořiď si rentgen. Dáš za něj stejný balík, ale přece jenom něco uvidíš.“

František váhal. „Nabízeli mi sono za osmdesát tisíc.“

Ivan se ušklíbl. „Při troše štěstí tam diagnostikuješ březost, a to bude tak všechno. Docela drahá dekorace, ne? Hele, byl jsem před půl rokem na vyšetření u humáníků. Doktor mi jezdil po břiše snad hodinu, aby mi sdělil, že mám cysty na slezině. Jářku, pane skorokolego, povídám, slezina není žláza, tak jak by tam mohla být cysta? Nevím, co učili na histologii vás, ale nám říkali, že cysty jsou útvary na epitelu žláz. Začal koktat, že tam ale opravdu něco je, tak jsem ho usekl, já přišel kvůli ledvinám, jak to s nimi vypadá? Už byl celý opocený a pak povídá, žádné změny tam nevidím. Ani vpravo? já na to. Ani vpravo, špitnul nesměle. To je dobře, řekl jsem, pravou ledvinu nemám, a on se hned rozzářil, já si to myslel, ale připadalo mi to naprosto nepravděpodobné při vašich sportovních aktivitách. Upozorňuji, že seděl u mašiny za půl mega a měl za sebou šest let sono praxe. A nebyl schopný mi z fleku říct, že mi chybí ledvina. Jak diagnostikoval třeba změny na srdeční chlopni? Na sono musíš mít oči.“

„Takže rentgen.“

„Takže rentgen. Odečíst snímky taky není úplná sranda, ale přece jenom si to nacvičíš líp. Za pár měsíců poznáš, jestli psovi chybí femur nebo ne.“

František si vzdychl. „Bože, já se do toho neměl pouštět.“

Ivan přinesl z ledničky dvě nealkoholická piva. „Ale měl. Začátky jsou těžké, ale zvládli to jiný, zvládneš to taky.“

„Vy jste to měli lehčí,“ postěžoval si František.

„Kdo vy?“

„Vy, co jste začali hned po škole. Očekávání veškerý žádný, úcta k bílým plášťům, žádné informace, žádný internet, co jste řekli, to bylo svatý. Ale dnes?“

Ivan se zachechtal. „Na tom něco bude. Podívej se, Franto, v ordinaci záleží jenom na tobě, jestli budeš bůh nebo idiot. A pravidlo číslo jedna zní, že to zvíře tam je druhořadé. Spokojený musí být pán nebo panička. Ten vybírá ordinaci a pak chválí nebo pomlouvá. Soustřeď veškerou pozornost na něj, musí si připadat jako ten nejdůležitější člověk na světě. A pak se bude vracet. A utrácet u tebe svoje peníze. Myslí si, že pejsek smutně kouká? Má pravdu a je úžasné, že si toho hned všiml, jiný by to nechal být. Dostane Bachovy kapky na rozveselení a účet na sedm stovek. Veterina je byznys a hotovo, takové ty ideály, jak chceš léčit a pomáhat zvířátkům, si vyžeň z hlavy.“

„A co veterinární etika?“

Ivan se na něj chvíli díval. „A co to je? Zásadou je neubližovat. Když řekneš, že psovi nic není, ublížíš majiteli, bude si připadat jako kretén a naštve se na tebe. Když mu dáš nějaké byliny, psovi to neublíží a majitel bude spokojený, že ho někdo vyslechl a bere vážně.“

„Ale taky mu to nepomůže a majitel bude zbytečně platit,“ namítl František.

„Ale pomůže,“ řekl Ivan, „zdraví zvířete a majitele jsou spojené nádoby. To bys nevěřil, jak u zvířat funguje homeopatie a placebo, stačí, když tomu věří pán. Hele,“ nenechal Františka promluvit,  „mysli si o tom, co chceš, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které v knížkách nevyčteš. Věř mi. Tohle všechno jsem vybudoval jenom proto, že mými klienty jsou majitelé a nikoliv zvířata.“ Podíval se na hodinky. „Jdeme na tu operaci, máme dnes dvoje vazy. To sice asi nikdy dělat nebudeš, ale aspoň nasaješ atmosféru. A jestli chceš, dám ti vědět, až bude kastrace, aby ses podíval, jak se to dělá.“

„Chci a moc,“ řekl František vděčně. „A mohl bych s tebou pak probrat některé konkrétní věci ohledně léků a tak?“

Ivan zavrtěl hlavou. „Na operáku budeš zticha a pak musím do školy na rodičák. Ale co kdybyste se stavili se ženou někdy večer? Je to ostuda, bydlíš za rohem a vidíme se jen na ročníkových srazech. Jestli teda nebude vadit plný barák nevychovaných dětí.“

„Ne, nebude,“ řekl František. „Aspoň uvidí, čemu jsme unikli. I v prokletí může ležet počátek požehnání.“