Chvíle

Aneta zavřela deštník a rychle zaplula do své oblíbené kavárny. Sotva otevřela dveře, ihned se myšlenkami ocitla o rok zpátky. Opět ta vůně, opět ta atmosféra. Stejní číšníci, stejná Vánoční výzdoba. Dokonce měla pocit, že hraje stejné album, jako když tu byla naposled. Ale to by musela být fakt dost velká náhoda, pomyslela si. Měla štěstí, její oblíbené místo mezi oknem a krbem bylo volné. Rychle k němu zamířila, snad aby jí místo někdo nezabral. Usadila a během pár vteřin u ní byla obsluha.

„Dobrý den. Vás už jsem tady pár týdnů neviděla. Café Latté, jako obvykle?“ zeptala se mladičká číšnice a usmála se. Dokonce to vypadlo, že úsměv je upřímný.

Pár týdnů? Dělá si ze mě legraci? Ta je teda dost mimo, řekla si v duchu Aneta, ale pokusila se taky usmát. Neúspěšně. „Jo… nějakou dobu jsem tu nebyla. A ano, tipla jste si správně, dám si to, co vždycky.“

Přemýšlela nad tím, jestli si ta holka úplně blbá. Nakonec svoje přemýšlení ukončila myšlenkou, že může být ráda, že si vůbec ta číšnice všimla, že tu nějakou dobu nebyla. Sice je rozdíl pár týdnů a rok, ale co. Nevadí. Mezitím, co přemýšlela, se dočkala svého kafe. Ochutnala a usmála se, byla spokojená, že chutná stejně jako dříve. Začala uvažovat o posledních dvanácti měsících, kdy vypadla z České republiky. Bylo to tak náhlé rozhodnutí, že byli překvapeni nejen všichni kolem, ale i ona sama. Přerušila studium, našla si brigádu v USA a týden po Vánocích odjela. Pozitivní na tom bylo to, že vzhledem k tomu, jak rychlá to byla akce, tak jí matka ani nestihla přemlouvat, aby nejezdila. Padlo sice pár slov o zlých cizincích, o nebezpečném životě za oceánem, o nepřekonatelné jazykové bariéře, ale na nějaké složité přemlouvání, aby Aneta zůstala doma a nikam nejezdila, nebyl čas. Na Vánoce tedy místo knížek, které si přála, dostala velký tlustý slovník, místo bundy nový kufr a na Boží Hod jí matka nezapomněla připomenout, že kufr se za bundu dá vyměnit vždycky, ale bankrot, znásilnění a závislost na drogách, což Anetu určitě v Americe čeká, se jen tak z minulosti nevymaže. Aneta se tehdy na podobné rady snažila nereagovat. Kdyby se měla řídit vším, co jí matka kdy radila, seděla by celý život doma, nebavila se s žádným mužem, který by jí určitě jen chtěl využít, zneužít a bůhví co dalšího, a snila by o tom, že se jednou podívá za hranice města, kde žije, a v obchodě nakupovala jen to, co jí doporučila matka. Ještěže se jí nepodařilo přemluvit mě, abych zůstala, řekla si v duchu Anetu už asi po sté. Byl to její nejlepší rok života! Pokud by měla srovnávat svůj život v Čechách s rokem v Kalifornii, stoprocentně by vyhrála Kalifornie. Třiadvacet let v Český republice proti Kalifornii bylo o ničem. Měla pocit, jako by se její život za jeden pouhý rok neuvěřitelně změnil, zažila nespočet věcí a zážitků. V letadle měla pocit, jako by ten rok byl dlouhý snad deset let, jak jinak uvěřit, že prožila tolik dobrodružství, poznala tolik nejrůznější a zajímavých lidí, projela nespočet míst a naučila se anglicky tak, že jí nedělalo problémy číst téměř jakýkoliv odborný text. Jednoduše nemohla na tom roku najít žádnou chybu.

Z přemýšlení jí vytrhlo zazvonění telefonu. „Ahoj! Jasně, že tě chci vidět. Sedim v Zapomenutý, tak přijď. Cože, i s Markem? Ne, nevadí mi to. Tak za deset minut, ok. Zatím,“ rozloučila se s Irenou a přemýšlela, jestli slyšela správně. Když tu před rokem seděla a chtěla se radit s Irenou, jestli má takhle na rychlo odjet na takovou dobu, tak místo toho musela poslouchat nářky o tom, jak je Marek hroznej a ať jí Aneta poradí, jak se s ním co nejdříve rozejít. A vzhledem k tomu, že se Irena ve svých e-mailech o Markovi nezmínila, tak Aneta předpokládala, že se rozešli a Irena o tom nechce radši mluvit. To byla už druhá věc, která Anetu vyvedla z míry. Dopoledne potkala souseda, který se jí zeptal, jestli už má po chřipce. Když se podivila, po jaké že chřipce, tak jí soused odvětil, že jí přece teď nějakou dobu neviděl, tak předpokládá, že byla nemocná. Blbec jeden nevšímavej. Vždycky věděla, že to je ignorant, ale že takovej, to teda netušila.

Návštěva Ireny v kavárně proběhla docela rychle. Irena se objevila s úsměvem, za ruku se držela s Markem a tvářila se jako patnáctiletá slečna, která si poprvé vyšla s klukem. Když se jí Aneta mezitím, co si Marek odskočil, zeptala, jestli to myslí vážně, Irena nasadila naštvaný výraz a urazila se. „Jo, furt jsme spolu. Nic se nezměnilo. Doufala jsi snad, že se rozejdeme, nebo co?“ vyjela na Anetu. Ta se proto radši snažila změnit téma a vyprávěla o svých zážitcích z Ameriky. Potom se snažila zjistit, co oni dva dělali celý rok. Dozvěděla se ale jenom to, že Marek „furt studuje ČVUT, nic novýho, až na to, že si pořídil novou super raketu na tenis“ a Irena „nic moc nedělá, dala si další rok jazykovky a chtěla si pořídit psa, ale nakonec se radši rozhodla, že ne.“ Dál si neměli co říct, jelikož je očividně nezajímalo to, jak si Aneta hledala práci v L.A., ani to, proč se skoro vdala za super Mexičana v San Diegu. „Tak se zas někdy ozvi,“ ukončila trochu trapný rozhovor Irena a Anetě bylo jasné, že tím „někdy“ myslí spíš „třeba zase za rok“. Zvláštní, pomyslela si, dřív se vídali každý týden a teď má pocit, že ten rok, co jí neviděla, byl pouhý den, takže na to, aby jí potřebovala vidět, zbývá dalších šest dnů trvajících šest let. „Pa,“ zamumlala a zamávala jim. Za chvíli jí zazvonil mobil. „Jo, mami, už jdu domu, neboj se.“ Zaplatila, vyndala deštník a chystala se k odchodu. „Na shledanou a přijďte zase na Latté,“ zavolala na ní číšnice, když zavírala dveře.

„Mami, už jsem doma,“ zavolala, když otevřela dveře do bytu.

„To je dobře, Anetko, musíš mi pomoct připevnit Vánoční věnec na dveře.“

„Cože?“ vykulila oči Aneta a zůstala stát s otevřenou pusou. Vypadala jako směšná postavička z komiksu, která má u pusy prázdnou bublinu beze slov.

„Co je? Za čtrnáct dní jsou Vánoce a my ještě nemáme žádnou výzdobu. Novákovi už mají na zábradlí barevný svíčky. A Bozděchovi taky!“ pronesla matka tónem, který prozrazoval, že příští rok to mají Bozděchovi spočítané, s ozdobou první znovu nebudou.

Aneta měla pocit, že to snad není možné. Přesně tohle řešila její matka v ty dny, kdy si před rokem zařizovala narychlo americké vízum. Měla teď najednou pocit, že ten rok se vůbec nestal, že nikde nebyla. Zastavil se snad čas?

„Mami, přesně tohle si řešila, než jsem odjížděla do Ameriky. Furt jsi mlela o tom, že nemáme výzdobu a Bozděchovi jo.“

„Vážně? No vidíš. Tak oni jí měli i loni dřív, to je hrůza! Příští rok si musíme pospíšit.“

„A stalo se vlastně za ten rok něco, mami, kromě toho, že jsi sundala Vánoční věnec a teď ho dáváš znovu?!“ Aneta se přestala ovládat a v posledních slovech její otázky by i nezávislý posluchač poznal hysterický tón.

„A co by se jako mělo stát? Ty jsi odjela, nechala si mě tu na rok. Samotnou! To se stalo. Dál se nic nestalo. To se furt musí něco dít, Anetko? Tohle není film.“

„No, třeba já jsem měla každej den jinej,“ snažila se odporovat Aneta.

„Ale prosimtě! Tak si to přiznej, bylo naprosto zbytečný tam jezdit. Vrátila ses a teď zjišťuješ, že to k ničemu nebylo. Že ti utekl rok, kterej si mohla věnovat užitečnějšim věcem, než vandrování za oceánem.“

Teď už se Aneta neovládala vůbec a vyjekla: „Jo a čemu prosimtě? Vždyť bych dělala to samý, co před rokem. Jako teď děláš ty! A neuměla bych kváknout anglicky!“

„Anetko, uklidni se a přemýšlej. Před týdnem jsem potkala Irenu, tu tvou bývalou spolužačku, jak se vede za ruku s takovým sympatickým chlapcem. Mohla sis třeba někoho najít a né furt všude chodit sama. Co si o tobě lidi pomyslí? Přiznej si, že ten rok byl úplně zbytečnej. A pojď mi pomoct s tím věncem, nebo to mám zas dělat sama?“

Aneta zmlkla, chytla věnec a odešla ho pověsit na dveře. Jako před rokem. Ani jí nepřekvapilo, když k večeru zazvonila sousedka s dotazem, jestli by si od Anety mohla zase půjčit nabíječku na baterky. Ani jí nepadlo, že bych třeba nemusela bejt doma, povzdechla si Aneta a nemohla uvěřit tomu, že to je teprve den, co se vrátila domů, kde rok nebyla.