Janě

Janě

Miluji to jméno, Jana.

A přesto, že je dávno vdána,

ta chemie v mojí hlavě

nic si z toho nedělá.

A tak trpím láskou marnou,

jež z hlouby srdce vyvěrá.

Pokaždé, když střetneme se,

Jedno jest, zda v městě, v lese,

zasáhne svou přítomností,

ono místo mojí duše,

jež je kryto hrudní kostí.

Ta chemie má mě v hrsti.

Ale není jediná,

v  úvahách se zmítám mrzkých,

je to cit či chtíč jen pouhý,

důvodů mám mnoho světských.

Jenže rozum nevnímá.

Zapouzdřen tak ve svých citech,

hledám důvod všeho dění

jež se jeví intenzivní, neodbytné,

marné snad.

Nebo pouhé vysvětlení?

Jsou to ale přec jen city,

není proč se zastydět.

Potíž je jen v maličkosti,

stačí její pohled pouhý

abych pod tou hrudní kostí,

ucítil tlak tupý, dlouhý,

jak by nemoc propukala.

A tak již léta trpím mučen,

touto divnou nemocí.

Vyslovit se není možno

a ne snad kvůli obavám,

že nejsem hoden,

že ke kotníkům nesahám.

Možná více nežli odpor,

souhlas by byl horší trest.

Vždyť bych možná pro své štěstí,

které není nikdy jisté,

mnoha jiným zkazil jejich.

Vydržel bych to pak nést?

Nemám právo!

Nemohu!?

Nesmím.