Prokleté okno bez jediné růže

Prokleté okno bez jediné růže

V nedělní poledne,  v domě z panelů,

na chudém sídlišti multikultury,

hrají si spolu, nevinnost andělů,

děti různé rasy, různé nátury.

Vítěz je ten, kdo seskočí z patra,

kdo roztáhne křídla a poletí,

 kluci škádlí holky, bratr bratra,

však na svou hravost brzo doplatí.

Ani ďábel či Bůh si nevybírá,

nevězí v tom barva lidské kůže,

hračky jsou plačky, jak to tak bývá,

prokleté okno bez jediné růže.

Osud za nástroj setrvačnost měl,

a Danovi spočítal poslední vteřiny,

když ve svém skoku oknem proletěl,

 ležel na chodníku  mrtvý, nevinný.

Večer pak vyprávím mému příteli,

 jehož si myslím, že miluji

 nad všechen světa zmatek,

o krutosti žití, když někdo shora zavelí,

o pocitu žalu takto postižených matek.

Smutek však střídá úlek nad slovy,

 jež se rozhostily v posteli,

no a co, byl to jen cikánský spratek!

Kdo je čím vinen?