Ordinace doktora Františka - Těžko na cvičišti (1/2)

Milujte svého veterináře, nemá to v životě lehké. Ani s vámi, ano s vašimi mazlíčky.

Když zazvonil telefon, František neměl vůbec chuť ho zvedat. Nakonec to vzdal. „Veterinární ambulance, prosím.“

„Dobrý den, já bych se chtěla zeptat, jestli taky operujete?“ ozvalo se ve sluchátku. Podle hlasu starší a poněkud hysterická paní.

„Přijde na to co,“ řekl František opatrně.

„Potřebovala bych vykastrovat kočičku, ona se pořád mrouská.“

František zaváhal. Měl sto chutí odmítnout, ale zatnul zuby. Nemůžu to pořád odkládat, jednou to musí být poprvé. „Dobře, můžeme se domluvit. Kdy se mrouskala naposledy?“

„To je tak deset dvanáct dnů. Mrouská se každé dva týdny, je to hrozné.“

„Ale teď se nemrouská.“

„Ne, teď ne, ale dá se to čekat každým dnem.“

Františkovi se ulevilo. Můžu to odložit. „Tak to budeme muset počkat, až se zase odmrouská. Během mrouskání je operace riziko, mohla by víc krvácet.“

„A nemohl byste ji odoperovat třeba zítra, než zase začne?“

„Ne, zítra ne,“ vyděsil se František. Potřeboval čas, aby se na svou první operaci psychicky připravil. „Pozítří, ano?“

„Nuže dobrá,“ řekla po chvíli paní na druhém konci. „A kolik si účtujete?“

„Vejdeme se do sedmi set, paní.“

„To by šlo. V kolik hodin máme přijít?“

„Přijďte v sedm, po ordinaci. Budu se moci vaší kočičce plně věnovat,“ ujišťoval a snažil se o profesionální tón. „Nesmí v den operace nic žrát.“

„A pít taky ne! Když jsem byla na operaci se spodkem já, tak jsem nemohla ani pít,“ řekla paní přísně. Zaváhal. „Pití stačí vzít až odpoledne. Ale jestli se zase rozmrouská, tak zavolejte a já vás přeobjednám.“

Popadl kalendář a na páteční večer odhodlaně napsal: kastrace kočky, 19,00. Uff. Ne, kašli na to, jednou to muselo přijít. Viděl jsi to nejmíň desetkrát, nic na tom není. Ale koukat a dělat, to je přece jenom trochu rozdíl. Vstal a šel překontrolovat nástroje. Nic na tom není, kašli na to, opakoval si, když si uvědomil, že mu třesou ruce. Stejně bych si to raději zkusil nanečisto.  Ivan ho k ničemu nepustil, sorry, ale rád odpovídám jen za svý průšvihy, tamhle se postav a dívej se. A co Mirek? Na posledním srazu říkal, ať se přijedu podívat, jak si žije vesnický veterinář. Ten s tím určitě takový štráchy nedělá. Zvedl telefon a vytočil Mirkovo číslo.

„Poslechni, měl bych prosbu,“ začal po povinné výměně pozdravů, dotazů, jak se vede, a nadávání, že to stojí všechno za hovno. „V pátek mám kastraci kočky, budu to dělat poprvé a rád bych si to vyzkoušel někde pod dozorem. Nemáš něco naplánovaného?“

„Máš kliku, zítra v poledne budou dvě kočky. Můžeš si je udělat obě, mě to už sere.“

František si oddychl. Zlatý Mirek, tomu říkám kamarád. Celé odpoledne znovu studoval anatomii a chirurgii. Nic na tom není, bude to v pohodě. Než odešel, vylepil na dveře krasopisně napsanou ceduli: Dnes z vážných provozních důvodů zavřeno.  Ráno sedl na vlak a před jedenáctou zvonil u Mirkova domu. Otevřel skoro okamžitě.

„Tak pojď, kočky tě už čekají,“ zahlaholil. „Dáme pivko, ne? A mám tu ze včerejška další výslužku, už se na to ani podívat nemůžu. Jak zamrzne, všichni zabíjejí.“

František se podíval na hodinky. „A neměli bychom se připravovat na operaci?“

„Ty říkáš kastraci operace?“ zachechtal se Mirek a vtáhl ho dovnitř. „Času dost, sedni, musíš se posilnit.“

František se nimral v prejtu a upíjel pivo. Žaludek měl nervozitou sevřený. Mirek si naštěstí jako obvykle stačil sám, tentokrát řešil politickou situaci ve Východním Timoru. Ve tři čtvrtě  na dvanáct už František nemohl vydržet. „Nezlob se, ale jestli chceme ve dvanáct operovat, měli bychom jít.“

Míra odevzdaně dopil. „Ty to nějak prožíváš. Tak pojď.“

Ordinaci měl za domem,  František si tam ještě pamatoval chlívek. Chodbička, ve které stála jedna židle, to je čekárna, poučil ho Mirek, pak malá místnost s bílými plechovými skříňkami a stolem uprostřed, tohle je ordinace a tamhle ty dveře vedou do operačky. František nakoukl ukázaným směrem. Nějaké skladiště bez oken a s oprýskanou omítkou, uprostřed starý nerezový stůl, na stropě operační světla vyřazená někde z nemocnice, pár otlučených skříněk, v koutě bedny s jablky, holínky a motocyklová přilba. Žádné další dveře.„Kde je ta operačka?“

Míra se zarazil. „Koukáš na ni.“

František se nevěřícně rozhlédl kolem. „Tohle???“

„No co, co,“ urazil se Mirek. „V čem je problém?“

„V ničem,“ řekl František rychle. Drž hubu, potřebuješ operovat. Stejně nevydržel. „Ale tohle na klienty moc dobrý dojem neudělá, nic ve zlém.“

„Tam kromě mě nemá nikdo co lízt,“ řekl Mirek uvážlivě. „A tobě radím totéž, nepouštěj si lidi moc k tělu, jsou to kurvy. Jdeme uspat ty kočky.“

Vytáhl zpod stolu přepravku a položil ji na stůl. „Vezmi si rukavice.“

František zapátral pohledem. „Kde jsou?“

„Tamhle v té skříňce,“ ukázal Mirek a natahoval do stříkačky anestetikum.František se ve skříňce chvíli přehraboval. „Ale tady jsou jen tyhle,“ vytáhl tlusté pracovní rukavice.

„To je ono,“ potvrdil Mirek.František polkl. „V tomhle operuješ?“

„Ne, ty vole, v tomhle držím kočku. Vytáhni ji z bedny ven a ať ti nezdrhne.“

František s úsměvem položil rukavice zpátky. „Tak hele, kamaráde, teď se něco naučíš ty ode mě. Důležitý je klidný a rozhodný přístup a během aplikace klepat na hlavu.“

„Klepat na hlavu? Komu?“

„Té kočce. Je z toho tak udivená, že si ani nevšimne, že do ní něco pícháš.“

„A to říká kdo?“

„To jsou zásady moderní etologie.“

Mirek o tom chvilku uvažoval. „No, to jsem teda zvědavej. Tak ji vytáhni, etologu.“

František sebejistě otevřel přepravku a trochu ji naklonil. „Pojď, malá.“

Z přepravky se nic neozvalo. Nakoukl dovnitř a viděl schoulenou kočku zapasovanou v nejvzdálenějším koutě. Sáhl po ní a vytáhl ji ven. Kočka začala mňoukat a mrskat ocasem.

„Vezmi si ty rukavice, je nasraná," varoval Mirek a přiblížil se ke stolu.

„Klid, mám to pod kontrolou,“ řekl František  a začal kočku hladit po hřbetě. Mňoukání se okamžitě změnilo na předení. „Slyšíš?“

„Slyším, ale stejně je nasraná.“

František ji jemně přidržel a začal prstem poťukávat na kočičí hlavu. „Tak můžeš.“

Mirek pokrčil rameny a zabodl jehlu. V příští vteřině byla kočka pryč a na Františkově ruce se skvěly čtyři krvácející rány.

„Tahle si teda všimla,“ usoudil Mirek. „Něco si na to stříkni, ať neotečeš. Jedeš, ty mrcho!“ zaječel na kočku, která vyskočila na skříň a začala shazovat všechno v dosahu. Vrazil Františkovi stříkačku do ruku. „Tak vidíš to, ty vole? Vidíš, co tady dělá za bordel?“ 

Širokým rozmachem smetl kočku ze skříně a hodil na ni odrbanou deku, kterou stáhl ze židle. Pak se s obdivuhodnou rychlostí ohnul ke skříňce.  Než se kočka stačila z deky vymotat,  popadl ji za ocas a zvedl do vzduchu. František měl pocit, že se zastavil čas. Mirek stál celý brunátný, na rukou tlusté rukavice, ve kterých držel naježenou a syčící kočku hlavou dolů  a občas s ní trochu zatřepal, tak se vycukej, bestie, drtil mezi zuby. Vznešená veterinární medicína, naše svaté poslání pomáhat zvířatům končí takhle, napadlo Františka v té nekonečné vteřině, kdy čas ztratil své tempo.

„Co tam stojíš?“ zařval Mirek. „Naper to do ní!“

František se vzpamatoval. „Kde máš dezinfekci?“

„Naper to do ní,  idiote!!“

František zapíchl injekci do kočičího zadku. Než stačil stisknout píst, měl kočku zakousnutou v ruce. Zařval a pustil stříkačku. „Ty seš vemeno,“ ulevil si Mirek. Přitlačil zmítající se kočku ke stolu, zvedl stříkačku ze země a nemilosrdně zarazil. Pak strčil kočku zpátky do přepravky. „Kurvo pitomá!“ zabouchl dvířka. „A ty taky, příště si klepej na svou hlavu, tam to bude aspoň na místě.“

Otřesený František si cucal pokousanou a poškrabanou ruku.

„Dej si na to tu dezinfekci, blbe,“ řekl Mirek už trochu mírněji. „A vem si raději penoš, jinak skončíš na kapačkách. Kolik vážíš?“

„Osmdesát.“

Mirek pokývl a natáhl do stříkačky. „Stáhni kalhoty.“

„Ty ses zbláznil,“ vyděsil se František.

„Dělej, nemáme čas.“

„Je to pro lidi?“

„Není, vole, já jsem veterinář, jestli o tom nevíš. Dělej!“

„Ale já chci dezinfekci!“

„No tak si tam něco cákni, ale hlavně dělej.“

František si postříkal poraněnou ruku a horní část hýždí a Mirek zabodl injekci.

„Jau! To sis musel vzít takový kopyto?“

„Jsi vůl a ty mají kůži tvrdou. Píchneme i tu druhou, ať je to při jednom.“

„Počkej,“ vydechl František, „kdo ji bude hlídat?“

„Hlídat co?“

„No, průběh anesteze, jak to snáší…“

„Hele, Franto,“ řekl Mirek už naštvaně, „já na tenhle tyjátr nemám čas. Jestli jsi přijel, jen abys mi řekl, jak dělám všechno blbě, tak zase můžeš jet.“

„Promiň,“ omluvil se František a ohnul se pro druhou přepravku. Odhodlaně si natáhl rukavice, vytáhl kočku z klece a přitlačil na stůl. Než se stačila vzpamatovat, byla zpátky a Mirek házel prázdnou stříkačku do koše. „Tak vidíš, jak to jde i bez klepání. Necháme je tady a jdeme to vedle připravit.“

Rozsvítil světlo nad stolem a prohrábl tác s poházenými nástroji. „Tady, vidíš? Skalpel, peany, nůžky, háček, šití. Tady je rezorb, tady na kůži. Kompresy, ketget na ligatury.“

„Nemáš strach z kontaminace?“ nadhodil František. „Takhle se ti na to práší a…“  vsadím se, že sterilizátor to ještě nevidělo.

„Franto, nesmíš to tak prožívat. Je to kastrace kočky a ne transplantace vychlastané ledviny nějakého papaláše.“

Mlč a už se na nic se neptej. Vzpomněl si na operace na Ivanově klinice. Ruce si musel mýt, i když nic nedělal, všechno čisté, desetkrát vysterilizované, nástroje nábožně zakryté bílou rouškou, jednorázové pláště, čepice i návleky, kočka napojená na monitor srdeční činnosti a dýchací přístroj, zaintubovaná, kapačka v pacce… byla to nádhera. Takhle bych to chtěl dělat a ne někde v kumbálu.

Mirek nakouknul do první přepravky. „Už je v rauši, jdeme na to. Podej si strojek, je tamhle ve skříni, a vyhol jí  břicho. Já si ještě odskočím.“

František poslechl. Vyholil i packu a smetl chlupy do koše. „Hotovo.“

Mirek se při pohledu na kočku zarazil. „Je to kastrace.“

„Já vím,“ řekl František udiveně.

„Tak proč jí holíš nohy?“

„No, já myslel… kdybys třeba chtěl dát kapačku. Ivan dává vždycky kapačku.“

„Nejsem Ivan,“ odsekl Mirek a nesl kočku do operačky. „Hoď na stůl tamhletu pemprsku, kdyby se pochcala, ať to nemusím uklízet.“

František poslechl. Mirek položil kočku na záda a začal ji kusem špinavého obinadla přivazovat ke stolu. František už nevydržel. „Hele, tak aspoň na čistý obinadlo vyděláš, ne?“

„Franto, Franto,“ povzdychl si Mirek. „Běž si raději umýt ruce, třeba tě to uklidní.“

František šel do ordinace k umyvadlu. Vezmi si kartáček a počítej tahy, poučoval ho Ivan, patnáct jedním směrem… rázně otřepal vodu z rukou a vrátil se do operačky.

„Tak se do toho pusť,“ ukázal Mirek na přivázanou kočku.František nervózně přešlápl. „Nebudeš rouškovat? Nebudeš, já vím,“ odpověděl si sám. Vzal skalpel a naznačil řez. „Asi takhle?“

„Polovina stačí.“

„Ale v knížce psali, že řez má být čtyři až osm centimetrů.“

„Na co? Je to kastrace a ne vivisekce.“

„Nebereš dělohu?“

„U koček ne.“

„Ale Ivan říkal…“

Mirek se na něj jenom podíval. František se rychle sklonil nad kočku a opatrně rozřízl kůži. Podkoží, linea alba… vzal nůžky a otevřel břicho. Zahrabal mezi nástroji na tácku pro kastrační háček. Opatrně jím zalovil v břiše. Nic. Znovu. A zase nic. V panice zvedl hlavu.

„Jen to zkoušej dál,“ odmítl Mirek nevyřčenou prosbu. „Trochu výš.“

František poslechl a najednou cítil, jak na háčku něco visí.

„Opatrně, mohou to být střeva. Ať je neprotrhneš.“

František se zatajeným dechem povytáhl háček do operační rány.

„Bingo,“ pochválil ho Mirek a ukázal prstem. „Sem a sem dej pean a založ pod ním ligatury.“

František se trochu uklidnil. Tohle měl nastudované. Ustřihl ketget, hele, mírni se trochu, brzdil ho Mirek, polovina by stačila, a pečlivě zavázal uzly. Mirek se pousmál. „Tak myslíš, že dobrý?“

František si vše překontroloval a přikývl.

„Tak to přestřihni, ale nepouštěj to ještě zpátky.“

„Já vím,“ odsekl v dobré náladě a přestřihl vejcovod. Z podvázaného pahýlu začala odkapávat krev.

„Víš hovno,“ řekl Mirek. „Zmáčkni ten pean a liguj znova. Musíš pořádně utáhnout.“

Pokorně založil nové ligatury a zakrvácenýma rukama sáhl po nůžkách.

„Tak fakt myslíš, že dobrý?"

---