Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOrdinace doktora Františka - Těžko na cvičišti (2/2)
Autor
J.Tomas
František neměl daleko k slzám. „Jestli myslíš, že ne, tak mi to, proboha, řekni.“
„Nemyslím. Hele, musíš se trochu zocelit, jednou tam budeš stát sám a nikdo ti nepomůže. Střihni to.“
Opatrně začal stříhat. První dobrá, druhá taky, třetí taky, čtvrtá…„Do prdele, zase to trochu teče.“
„To nic není. Začni šít, nemáme na to celý den. Ať se nám ta druhá neprobudí.“
František vzal do ruky jehelec a navlékl nit. Založil první steh a začal uzlovat, první, druhý, třetí, čtvrtý. Kde je jehla? Vyděšeně ji zvedl z kožichu. „Panebože, je to infikovaný, já ti říkal, že tady má být rouška, krucinál.“
„Nemůžu za to, že jsi vemeno, já jehlu z ruky nepouštím,“ ušklíbl se Mirek. „Šij a nepanikař, dostane ejbítí. A kloudně utahuj, nejsem zvědavý na nějakou kýlu.“
František odevzdaně šil a vybíral chlupy z rány. Z ordinace vrčel holicí strojek, Mirek připravoval druhou pacientku.
„Tak máš to?“ přinesl ji do operačky. „Člověče, dělej.“
„Na,“ podával mu František jehlu.
„Jen si to dodělej. Vezmi ji vedle, na šití už světlo nepotřebuješ.“
František odvázal kočku ze stolu a opatrně ji přenesl do sousední místnosti. Sešil podkoží, pak zašil pěti stehy kůži. „Co teď?“
„Copak píšou v knížkách?“
„Nic. Co teď?
„A jak to dělá Ivan?“
„Dobře, dobře! Co teď?“
„Noroclav a tolfedin, na ránu napatlej to zelený svinstvo, co je vedle umyvadla, pak kompres s infadolanem a zalep. A navlíkni jí pruban. No a když jsi v tom, tak dodělej tu druhou. Dáme kafe, ne?“
„Co mám dodělat?“
Mirek vyšel z operačky a ukázal přes rameno. „Noroclav, tolfedin atd.“
František nakoukl dovnitř. Na stole ležela zašitá kočka, spočítal stehy, tři. Pane jo. „Jaký máš nejlepší čas?“
„Nevím, nestopoval jsem si to. Za pětikilo se s tím moc párat nemůžeš. Nestůj a dělej, mám ještě odpoledne obvod, tak ať stihneme to kafe.“
„Ty bereš za kočku pět stovek??“
„Jo, takovej jsem vůl.“
„Já si řekl o sedm. A Ivan dělá za dva tácy.“
„Copak Váňa Ivanovič,“ řekl Mirek a umýval si ruce. „Mně by se to taky líbilo, dělat kočku za dva tácy, jenže mi je tady nikdo nedá. Ten vůl v sousední vesnici dělá kočku za tři stovky. Dostanu pět jen kvůli té operačce, on ji nemá, ordinuje v garáži. Řeknu, to víte, já mám samostatný operační sál, na to lidi slyší a ty dvě stovky navíc vytáhnou. Ale víc ne, to mám vyzkoušený. Kdo chce vytáhnout víc, jede do města. Dělej, Franto. A ten pruban delší.“
„Vidíš, lidi si připlatí za operačku. Kdybys měl monitoring, kyslík, inhalačku….“
„…tak se můžu jít oběsit, protože by mi banka sebrala barák. Takovýhle vercajk stojí sto padesát tisíc, za bomby dáš dvacet třicet ročně, z čeho bych to, prosím tě, zaplatil? Dokud budou mezi náma kreténi, kteří budou operovat za tři stovky, tak si nemůžu říct o dva tisíce.“
„A proč si může říct Ivan?“
„Je v krajským městě, vole. Tady berou lidi desítku za celý měsíc, kolik si myslíš, že dají za kočku? Kastroval jsem taky za sedm, ale jak ten kretén začal za tři, musel jsem jít s cenou dolů.“
„A z čeho žije, když má takovýhle ceny?“
Mirek pokrčil rameny. „Prodává léky a tohle má jako hobby. Aby si mohl navlíct bílý plášť a lidi mu říkali pane doktore. Akorát kazí ceny, pan doktor. Když si to spočítáš, operuje za dvě stovky na hodinu! Kokot je to, sebral bych mu licenci.“
„Ale ty taky kazíš ceny,“ řekl František. „Pět stovek, to je k smíchu. Já teda pod sedm nepůjdu. Lidi jsou ochotní zaplatit si za kvalitu.“
„Vážně? Tak až nějaký potkáš, pošli je za mnou, tady se nevyskytujou. Taky jsem si zpočátku myslel, že ten kretén nemá šanci, že to není jenom o penězích. Bohužel je. Jo, mám pár věrných oveček, ale zbytek je tak zblblý z těch diskontů, že jen kouká, kde dostat slevu. Půlka lidí k němu přešla. A ta druhá mi to občas dává sežrat, váš kolega očkuje za sto dvacet korun, pane doktore! Nemáte pozlacené jehly? Cha cha. Kokot jeden! A komora s tím nic nedělá, protože by prý narušovala hospodářskou soutěž. Zato pořád žvaní, jak si máme zvyšovat prestiž. Jakápak prestiž, když jsme levnější než opravář praček? Tak jdeme na to kafe.“
František se zarazil.
„Co zas?“ řekl Mirek otráveně.
„Co když bude nějaký problém při probouzení?“
Mirek si vzdychl. „Když bude, co si myslíš, že tím udělám? Strč je do bedny a pamatuj si, že kočky vydrží všechno. A dávej si pozor na negativní myšlenky. Když budeš pořád uvažovat, kde se vyvrbí nějakej průser, tak se vyvrbí.“
„Kam jsi chodil na zkušenou ty?“ zeptal se František, když se pohodlně uvelebil v křesle a upil horké kávy.
Mirek se ušklíbl. „Nikam, já do toho vlítl rovnýma nohama.“
„A jak ses teda naučil operovat?“
„Otevřel jsem knížku, otevřel zvíře a pustil se do toho. Nejlepší bylo, když jsem řezal nohu a uprostřed operace zjistil, že tam je tiskařská vada a kus textu chybí. Tak jsem to nějak zpatlal a vidíš, kocour je dodnes naživu, bude mu letos dvacet. Strčil hnátu do sekačky.“
František cítil, že mu naskočila husí kůže. „Tohle bych nedokázal. Na tohle já nemám nervy.“
„Tak si je rychle obstarej, protože bez pevných nervů se tahle práce dělat nedá,“ doporučil mu Mirek. „Předchozí generace na tom byla ještě hůř, ti neměli ani knížky. Už jsem rodil kočky, který vykastrovali. Co tam vlastně vyřízli, ví bůh.“ Natáhl ruku po okurce a s chutí ukousl. „A nemysli si, že to dneska dělají jinak. Jo, mají stáže na klinikách, i v cizině, ale k ničemu je tam nepustí. Stojí u dveří a koukají na monitor. Získají pocit, že to je brnkačka a pustí se všeho, plotýnkama počínaje a vazama konče. A pak tam taky pláčou s otevřenou knížkou nad zvířetem a uvažují, jak dál. Tělo, to je terra incognita, nikdy nevíš, na co narazíš.“
František položil hrnek s kávou. Přestala mu chutnat. „Asi jsem se do toho neměl pouštět. Znáš mě, já musím mít vždycky všechno podle pravítka a na sto procent.“
„Tak tos asi neměl,“ souhlasil Mirek.
Tohle František slyšet nechtěl. „A co kdybych se na operace vykašlal a dělal jen internu?“
Mirek si odfrkl. „A kdo k tobě bude chodit? Situace je taková, milej zlatej, že se od nás na jedné straně chce, abychom dělali u všech zvířat všechno, ale na druhé straně se požaduje bezchybnost a neomylnost. Od doktora, lidskýho myslím, nikdo nechce, aby mu odoperoval slepé střevo, udělal kajzra u ženy a spravil zuby, ale od zvířecího jo. A za pět stovek pokud možno. Zkus říct, že něco neděláš. Víš, co uslyšíš? Jo vy to neumíte!“
„Když jsem do toho šel, tak jsem si myslel, že bych dělal takovýho psího a kočičího obvoďáka. Očkování, nachlazení, průjmy, kůže a tak, zbytek že bych posílal k Ivanovi.“
„Na to zapomeň,“ řekl Mirek. „Lidi jsou líný někam jezdit. Jestli máš za rohem někoho, kdo dělá všechno, tak si ani neškrtneš.“
„I když to ten Ivan udělá desetkrát líp než Ferda Mravenec za rohem?“
„A jak to ten člověk pozná?“
František se zarazil. „Na výsledku.“
„Fakt?“ uculil se Mirek. „Nechci ti brát iluze, ale takhle to nefunguje. Pokud ten tvůj Ferda Mravenec nebude tak blbej, aby místo ocasu uřízl hlavu, tak to vždycky nějak okecá. Víš, co mi sem někdy přijde na pooperační péči? Nad tím bys brečel. Když se ptám, kde jim to dělali, slyším dvě jména. Mladí kluci po škole, na baráku ohromný název Veterinární klinika, všechno nové a nablýskané a účty, o jakých se mi může zdát. Kdybych něco takovýho provedl já, tak končím, protože bych byl vesnický vet, to je taky název ten vet, viď, který jim zmrvil psa. Tam jim nakecají, jaký to byl komplikovaný případ a jak se snažili, ale bohužel... a projde jim to, protože to umí zašolichat s majitelem. Tahle práce je hlavně divadlo a pak teprve odbornost. Buď si jistý, že taky nejdřív otevřou knížku, pak psa a jedou. Ale časem se vypracujou a budou dobrý, o tom nepochybuju.“
„Jenže já jsem špatný herec,“ řekl František sklesle. „A žádný odborník.“
Mirek zvážněl.„Dám ti jednu dobrou radu. Tohle nikdy neříkej. Ani v duchu. Dělej všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nebuď zbrklej, to je tvoje velká slabina, to víš, a před majiteli nikdy nepochybuj. Za rok za dva to bude lepší a za pět dobrý.“
„A co když něco mojí vinou chcípne?“
Mirek pokrčil rameny. „Tak to se stane určitě, cesta každého doktora je lemovaná pomníčky. Snaž se, aby jich bylo co nejmíň, a víc už pro to udělat nemůžeš. Nejsi ani vševědoucí ani všemohoucí, což se teda občas vysvětluje docela špatně. Hlavně v době internetu, ten bych zakázal, každý si tam přečte pár stránek a je z něj hned expert. Sem tam nějaký kopanec uděláš, s tím se smiř. Důležité je, aby sis z něj vzal poučení.“
„Metoda pokusu a omylu.“
„Přesně tak, metoda pokusu a omylu. A nemysli si, že to je u humáníků jinak. I přes ty svoje hejblata a konzília tam stejně nakonec stojí sami a musí udělat rozhodnutí. A na konci na ně občas zamává mrtvola. Tak to v téhle branži chodí. Jdeme se podívat na ty kočky a pak tě hodím na vlak, mám nahlášený výhřez.“
Kočky už byly vzhůru a zimomřivě se choulily v rozích přepravek. „Kdy si pro ně přijdou?“
„Večer. Hodí je sem ráno na cestě do práce a až jdou od vlaku, tak si je zase vyzvednou. Dva tři dny je nechají v kůlně a pak hurá zpátky na pole, žádné rozmazlování.“
Nic, dal jsem se na vojnu, musím bojovat, říkal si František ve vlaku. V pátek budu poprvé sám operovat. Jako Ivan to dělat nemůžu, ale jako Mirek nechci. Najdu si nějakou zlatou střední cestu. A dobře to dopadne.