Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak jsem se stal horolezcem
Autor
Koubín
Jak jsem se stal horolezcem.
Jelikož jsem odmalička neměl rád hory a výšek jsem se vysloveně bál, nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, že se jednoho dne stanu horolezcem. Já, hrdý Plzeňák, který za nejvyšší kopce Plzeňského kraje považoval Chlum, Krkavec a Radyni, jsem se jednoho dne se svými třemi přáteli rozhodl podniknout výlet do slovenských Roháčů.
Cesta byla poklidná. Několik zastávek u benzinových pump, značné množství zkonzumovaného alkoholu, cigaret a dalších povzbuzujících prostředků nám dodalo dostatek odvahy překročit směle slovenské hraniční pásmo. Zatímco naše posádka se nacházela ve značně podnapilém stavu připomínajícím český fotbalový tým po prvním prohraném zápasu Euro 2008, oko slovenského celníka okamžitě poznalo, že řidič již během jízdy stačil vystřízlivět a tudíž není nejmenší důvod kontrolovat dechovou zkouškou jeho způsobilost. Mávl tedy nevrle rukou směrem k Tatranské Lomnici a vybídl nás zasalutováním, abychom opustili celní odbavovací prostor. Po několika neúspěšných nastartováních se nám přece jen podařilo odjet směrem k vytoužené dovolené.
Naše radost nebrala konce, když jsme po cestě připomínající polní cestu mezi Volgogradem a Rostovem na Donu potkávali chudé pocestné, staříky tlačící na kárách nejrůznější předměty, včetně zvláštních vozíků a několika psích spřežení. Viděli jsme, že přes veškerou propagandu se slovenská ekonomika nachází pod bodem mrazu a to nás, jako zaryté české vlastence, upřímně těšilo.
Náš cíl byla Zverovka nedaleko Slovenských hranic. Vzdušnou čarou necelých
„Co děláš ty vole, chceš nás zabít?“ byl velmi často opakovaný dotaz nás spolujezdců na řidičovu adresu. „Polibte mi prdel a čumte z vokna, už tam skoro budem a nenecham se teď předjet támletim sráčem“, byla jeho pohotová odpověď. Díky bohu ostatní vozy pochopily naše manévrování jako defekt na pneumatikách a již se nepokoušely o jakékoliv předjíždění.
Ubytování proběhlo celkem hladce. Obsloužila nás mladá, příjemná recepční pensionu Zverovka, kterou jsme si naneštěstí okamžitě znepřátelili našimi nevtipnými narážkami na podivný název ubytovny nejrůznějším komolením jeho názvu, směšný slovenský přízvuk a všudypřítomný zápach, který byl zřejmě způsoben nedávným nátěrem modřínového obložení vstupní chodbičky. I naše první noc proběhla bez vážných problémů až na jednu maličkost. Nechci být příliš rigorózní, ale za celý týden pobytu jsem nepochopil, proč délka postelí ve čtyřlůžkovém pokoji byla necelých
Naše první ráno na Slovensku bylo smutné. Obloha zatažená, zima a déšť. Počítali jsme téměř se vším, ale týdenní dovolenou jsme si přáli začít poněkud jinak. Trochu mi zamrzelo, když jsem si uvědomil, že jediné boty které s sebou na vysokohorskou turistiku mám, jsou ploché semišové tenisky s rovnou tenkou podrážkou a prakticky absolutně promokavým povrchem. Po prvních sto metrech si ale moje odvážná noha zvykla na všudypřítomnou vodu a čvachtání mi přestalo vadit.
Vrcholem prvního dne byla návštěva partizánské nemocnice, která se údajně nacházela v několik kilometrů vzdáleném lese. Neustálý déšť zima a fakt, že absolutně nevíme kam jdeme, nás na okamžik přinutil zaváhat o orientačních schopnostech našeho hlavního navigátora. Jako jedinému z nás čtyř mu téměř nevadily jeho dlouhé,spihlé mokré vlasy, které vypadaly již zdálky jako celkem nechutná záležitost. Při krátkém rozhodování jsme se usnesli, že půjde na konci naší družiny, aby nevyvolával obecné pohoršení a v případě, že se vzdálí za posledním z družiny o více jak sto metrů, nebude mu to vyčítáno jako pokus o útěk. V neschůdném terénu jsme se prodírali neprostupným houštím, všudypřítomným blátem a dvoumetrovou trávou. Když jsme dorazili konečně na místo, kde se nacházel srub partyzánské nemocnice s úžasem jsme zjistili, že zde přítomní turisté sem pohodlně přicházejí po tři metry široké turistické cestě plné laviček a odpočinkových míst. Nevadilo nám naše zbytečně vynaložené úsilí, ale fakt, že místo očekávané partyzánské nemocnice, jsme zde našli polorozbořenou boudu , z obou stran zamřížovanou, aby v ní nemohli přespávat místní bezdomovci, působil na naši skupinku poměrně demoralizujícím účinkem. Vyskytly se i názory „seru na to“ nebo „co to to do prdele je?“, které byly však velmi rychle utlumeny většinou zúčastněných. Po této náročné tůře, která trvala bez mála polovinu dne, jsme se uchýlili do místního hostince, kde jsme pohodlně strávili zbytek deštivého dne. Někdy v ranních hodinách jsme se v podnapilém stavu nasoukali do svých 160 centimetrových postelí, které poskytovaly jen poskrovnu pohodlí.
Na druhý den byl naplánovaný náročný výstup na jeden z nejvyšších vrcholů Roháčů.
Po pravdě řečeno byl jsem poněkud zklamán. Nejen že naše tempo bylo tak pomalé, až nás téměř začínali předbíhat i nehybné předměty, ale především jsme šli neustále po zpevněné cestě lemované vysokými stromy. „Kde je kleč, kde je kosodřevina, kde jsou holé skály?“ptal jsem se kolegů. „To jsem se mohl jít projít kolem Boleveckých rybníků a nemusel jsem zbytečně vyhazovat peníze za cestu do hor! Měli jsme jet do Vysokých Tater a ne sem! Tohle nejsou žádné hory. Panebože zlatá Šumava“!
Moje rozhořčení nebralo konce.
Po chvíli jsme došli na malou planinu. Stromy se před námi rozestoupily a my stanuli uprostřed jakési louky v jejímž pomyslném středu byl postaven malý dřevěný altán s trojúhelníkovou střechou a dřevěnou lavicí. Na levé straně palouku se nacházela bezedná rokle. Okamžitě se mi zamotala hlava při pohledu dolů do údolí , které se pod námi rozprostíralo. Pak jsem pohlédl na druhou stranu a zase rokle. Byl jsem zděšen.Celé tělo se mi zalilo studeným potem. Když jsem se vzpamatoval , pozvedl jsem hlavu a podíval se před sebe. To co jsem ale uviděl bylo něco co mi sebralo veškerou odvahu. Před námi se tyčila obří hora posetá skalami, trávou a sem tam rozesetými pahrbky, za kterými se krčily zakrslé smrčky. Jinak nic, jen holina. Na vrchol nebylo možno dohlédnout, neboť se nacházel v šedé mlze. Při bližším pozorování se na přední straně masivu vyjevila úzká kamenná cestička, která se klikatila jako čára ne hřbetě zmije a co bylo to nejhorší, chodili po ní lidi. Zůstal jsem stát jako opařený a měl jsem chuť okamžitě se vrátit zpět a rychle se přidržet nejbližšího stromu. Tam tedy půjdeme? zeptal jsem se v duchu sám sebe a bál se kladné odpovědi.
Zbytek družiny dorazil s mohutným oddychováním za mnou. Teď přišla jejich chvíle. Všechny ty moje narážky na jejich bídný fyzický stav mě měli být v jejich neukojitelné touze po satisfakci bezezbytku vráceny. Když pochopili, že děs v mých očích není přetvářka a je o to větší o co víc mě straší svými průpovídkami, začaly se v jejich očích objevovat uspokojivé výrazy. Rozhodli se mě potrestat za mé jízlivé a sebevědomé poznámky, kterými jsem je po celou dobu tůry častoval.
Především ten nejzlomyslnější z nich, baculatý Ondřej, zjistiv, že hlasitý hovor mě děsí v tomto případě víc než cokoliv jiného, nepřestával křičet a co nejrychleji chodit kolem mě. Bál jsem se že se zhroutím a nebudu moci dál. Ustál jsem téměř jisté mdloby a předstíral radost. Bylo to málo platné. Pot a děsný strach vryly do mé tváře nesmazatelné stopy. „Tak jdem ty vole!“ byla první věta která mě měla přimět k smrtícímu pochodu. Věděl jsem, že po cestě umřu a skoro bych řekl, že se smrti nebojím, ale pohled na klikatou cestu mi způsoboval náhlé pohyby řitního svěrače. Musel jsem se přemáhat abych neskončil jako něco čemu se lidově přezdívá posera. Sebral jsem zbytek odvahy, který ve mě ještě zbyl. Pomodlil se, vyřkl poslední vůli, ve které jsem veškerý svůj majetek odkázal přítomným kamarádům, a vykročil směrem do záhuby. Naštěstí matka příroda, která bývá milosrdnější než lidé zahalila horu do husté neproniknutelné mlhy. Byl jsem zachráněn. Ne snad, že bychom tůru zrušili a šli zpět tou samou cestou, ale alespoň nebude moje utrpení takové. Byl jsem ušetřen otřesného rozhledu do krajiny, kterého jsem se tolik bál. Přestalo mi hučet v hlavě a závratě nepatrně poodstoupili. V půli cesty jsem dokonce prohodil i nepatrný vtip o nesmyslnosti podobných výprav, který byl ovšem okamžitým nesouhlasným bučením mých druhů umlčen. Snažil jsem tak uklidňovat sám sebe. Když jsme byli uprostřed hory a plazili se po klikaté sotva metr široké pěšině, zmíral jsem strachy. Poprvé v životě jsem se opravdu bál. Bylo to pro mě něco jako když Edmund Hilary poprvé kráčel po jižní stěně nejvyšší hory světa. Honily se mi hlavou nejrůznější myšlenky o životě a smrti známých i neznámých dobyvatelů horských masivů, když najednou proti nám vyšel mladý pár s asi pětiletou holčičkou, která házela kamínky do propasti. Všichni se smáli a povídali tak nahlas až jsem se roztřásl po celém těle. V takových končinách se děti nemůžou vyskytovat“ pomyslel jsem si. Ale byla to bohužel tvrdá realita. To co jsem já považoval za jeden z nejnáročnějších výstupů dvacátého prvního století, tato mladá slovenská rodinka brala jako odpolední víkendovou procházku. Na svou obhajobu nesmím zapomenout říct, že se bezpochyby jednalo o dítě páru slavných horolezců, které se narodilo ve stanu druhého tábora při výstupu na K2. Fakt, že mělo růžové bačkůrky a v ruce drželo kulaté lízátko mi nepřesvědčilo o opaku. Když jsme se míjeli na asi půl metrové cestičce dovolával jsem se Boží pomoci. Zavřel oči a čekal nalepený zády na svah co se stane. Nestalo se nic! Opět mi z nějakého důvodu začalo čvachtat v botách. Do dnes si to neumím racionálně vysvětlit. Asi po hodině jsme konečně dorazili na vrchol. K mému úžasu zde nebyl sníh. Dokonce ani pevninský ledovec nebylo možné zde najít. Čekal jsem alespoň nejvýše položenou meteorologickou stanici na Slovensku a místo toho tu byl rybník. Prý se tomu ale říká pleso. Tak tedy pleso bylo celkem hezké, což o to, ale kdo by se sem chodil dívat? Proč podstupovat tak náročný výstup právě kvůli tomuhle? Byl jsem zdrcen. Sedl jsem si zcela vyčerpaný na nejbližší skalku podíval se do mlhy, opřel se o kolena a řekl s předstíraným úsměvem: „No, ale nebylo to zas tak hrozný jak sem čekal“. A tak jsem se stal horolezcem.
Jelikož nebylo na metr vidět, setrvali jsme na vrcholu jen několik minut, probrali současnou politickou situaci a vydali se na cestu k domovu. Sestup opačnou stranou byl, dnes už to můžu říci zcela otevřeně, fakticky naprosto banální záležitost. Začalo opět pršet, oblékli jsme pláštěnky a po dvou a půl hodinách jsme totálně promočení došli zpět do základního tábora. Do hospody Zverovka. Opil jsem se do němoty ostatně jako každý následující den z radosti, že jsem na živu.
V podobném deštivém a chmurném duchu se náš zájezd vlekl den za dnem až konečně poslední den vysvitlo slunce. Bylo to těsně po snídani někdy kolem poledne. Na Zverovce se rozestoupily mraky a my konečně spatřily vrcholky hor, které nás celý týden obklopovaly. Byla to úžasná a nezapomenutelná podívaná. Holé kopce ověnčené ještě útržky mraků, vodní pára se vznášela nad lesy a ta zeleň. Bože jaká to byla krása! Všichni se nadšeně usmívali a až na několik výjimek jsme si běžely rychle zakoupit pohledy a suvenýry. Pak už jen odevzdat klíče od pokoje a hurá na Plzeň.
Celou zpáteční cestu v autě jsme plánovali dovolenou na příští rok. Moje nesmělé návrhy o opakování podobné akce nebyly brány v potaz. Fakt, že celý týden s výjimkou jediného dopoledne bez ustání pršelo moje kamarády nadobro odradil. Přese všechno strádání a nesnáze jsem si výšky zamiloval. Lezu kde se dá a když zrovna není po ruce šikovný kopec, vylezu alespoň na strom abych svojí vášni trochu ulevil. Co naplat, hory si člověk musí umět zamilovat.
Koubín