Psaní o ničem

Někdy na člověka sedne snad nějaká nálada. Posadí se ke stolu, rozsvítí lampu, položí před sebe čistý list papíru, do ruky vezme pero a začne psát. Není důležité, o čem píše a jak o tom píše. Třeba píše o ničem. Ale sděluje tak sám sobě něco, co cítí, co prožívá. Pocity, stavy i nálady. Prostě jen tak píše a sleduje, jak se tok jeho myšlenek rozrůstá. A přitom nepíše o ničem konkrétním ani abstraktním, píše prostě "jen tak". Jeho psaní nemá žádný cíl, neulevuje svým pocitům ani se nesnaží zbavit se samoty, zabavit svoje smysly a zkrátit si tak volnou chvíli. Píše a píše, zastavuje se, vrací se ke svým myšlenkám, přemýšlí o nich, ale neví, proč vlastně dělá něco tak absurdního, jako psát o ničem. Ale ono to vlastně tak docela o ničem není. Ze zdánlivě nelogické změti pocitů a nálad, myšlenek a úvah, sedimentuje na povrch něco, co nabývá formy a rozměru, něco jasně vymezené a zachytitelné, osobnost. Takže to psaní o ničem je vlastně psaním o sobě samém. Ale o sobě takovém, jaký opravdu jsem.

Každý text, ať už je psán o komkoli a čemkoli, pokud v sobě obsahuje něco z nás, se stává naší součástí. Naše existence není vázána na naše tělo, naše smysly a naše pocity, stavy a deprese. Naše existence je vázána na všechno, co děláme. I na našem sebemenším výtvoru ulpívá něco z nás, něco z naší podstaty a naše esence. Jsme tím, čím jsme. Jsme stejně tak tvůrci jako výtvory sebe sama. A přitom zůstáváme sebou. A stále se kláníme nad listem papíru. Papír, zpočátku bílý, je už nyní z části zaplněn. Vracíme se k tomu, co jsme napsali a objevujeme, že se nám podařilo zachytit něco, tak obtížně zachytitelného, tak rozporuplně definovatelného, jako je náš život. A cosi nás nutí psát stále dál a dál, nestačí nám už jeden list, saháme po druhém, třetím ... A život plyne, ubíhá nám pod rukama. A my ho zachycujeme, zhmotňujeme a objevujeme, poznáváme sebe tak, jak jsme se nikdy nepoznali. Naše váhání o sobě samém se mění v jistotu. Jsme si jisti, že to, o čem píšeme, jsme my. Píšeme o sobě, ale né o sobě jako o neprozkoumaném komplexu a struktuře fyzična a psychična, ale o sobě jako něčem naprosto jednoduchém a přitom tak složitém. Nikdo nás nedokáže pochopit tak, jako my sami. Já. Ty. My. Slova ? Pojmy ? Vyjádření existence ?

Papír už je zaplněn. Už není co dotat, je konec. Neozývají se fanfáry, nikdo nepřichází, aby nám poblahopřál a poplácal po rameni. Sedíme sami ve své samotě a přitom víme, že nejsme sami. A náš život ? Zdá se nám složitý a obtížný, plný překážek, zkoušek a tak ... přesycený nadějí v něco dalšího a lepšího. A přitom se nám vměstnal na list papíru. Končím, dopisuji poslední řádky, zhasínám lampu ...