Písmák A co když
***
A co když všichni živí
už dávno zemřeli
na selhání srdce
Netknuté
Originál:
The Unbroken
by Rashani Réa
There is a brokenness
Kolotoběh
Kolotoběh
Zmlýnských lopatek palem
Celý čas cáká
Křik střapatých havranů
Byli jsme pohrobky ještě za života svých mistrů a mudrců a dnes, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli - aneb jednohlasý povolávací generační manifest
Byli jsme pohrobky ještě za života svých mistrů a mudrců a dnes, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli – aneb jednohlasý povolávací generační manifest
Takhle tedy vypadá životní los mojí generace a povolávací rozkaz k dospělosti:
poslední velcí lidé – šestatřicátníci – vČesku umírají ve stoje, naráz, uprostřed práce, bez vlastních schopných dětí a živých následovníků. Pracovali za dvě generace, aniž by měli komu předat svoji moudrost, umění žít. A my příští se musíme sebrat zpopela sami a teď
Vnímám smrt Václava Havla jako zpečetění konce dějinné epochy, od jejíž hluboké životní moudrosti nás izoluje rozbředlá vrstva našich neduživých, uměle odchovaných rodičů zbavených smyslu života. Životní moudrost a odvahu šestatřicátníků nám nikdo nepředal vosobní linii, a teď už se kní nikdy nedostaneme.
Zálibnost stvoření jsem
Zálibnost stvoření. Závratná rozvratná architektura vědomí, když chci. Jinak hladkost. Dívat se sobě do očí zálibně, jak tvoří svět, tvoří tvoření, a křičet bezedně nezbedně nadšením, nádechem, dechem jsem – vnitřní logika, rozklenutost: jsem, ledaže zálibně.
Věci tohoto světa z obou stran
Nad sedlou lesklinou kávy
(na ráno nesměle brzy
u okna z kuchyně
do korunní dvorany stromu)
Prozaické haiku o znovuzrození
K ránu si strhat
Rozdrásanými prsty
Strupy z ran v očích
Láska Tvá
Love Itself Láska Tvá
The light came through the window, Světlo sem vniklo oknem
Straight from the sun above, Sem sluncem seslané
And so inside my little room A tak ten malý pokoj můj
Nicněnka pro Printa
Out of Vánoce in
Out of Vánoce
Obrazy (Fotografie, Manchester, 24. 12. 2oo9) si jeden po druhem prohlednete
zde
Jak vypadá den, když je štědrý
Vzpomínky šlenstvím z?kreslené...
Vzpomínky šílenstvím z. kreslené.
Fany Housková: Vzpomínky zkreslené šílenstvím. Části románu schizofrenně in: Liberecké listy, Souvislosti, Liberecké listy, Aluze.
MANK, možná manifest
MANK, MOŽNÁ MANIFEST
Text MANK: Monarcha Absint Natálie Kocábové. Mladá fronta. Praha 2oo3.
Když P.
Živototvárné sperma příběhů, tvořivá síla trojklaného penisu
ŽIVOTOTVÁRNÉ SPERMA PŘÍBĚHŮ, TVOŘIVÁ SÍLA TROJKLANÉHO PENISU
(trikliničností příběhu texty Jiřího Drašnara)
Jsem had, dštím oheň, jsem zlatý drak. Nesu světlo, jsem Lucifer, Prométheus, inverzní bůh, východ z ráje bezvědomých. Plivu sperma. Jsem python regius, krajta kreativita, jsem mýtus Kristus, síla, která oplodní vlastní matku, aby se mohla narodit.
Rekonstrukce
SVĚT, SYSTÉM JE TO, CO SI DOVOLÍME MYSLET.
FILMEM REKONSTRUKCE.
Svět, systém je to, co si dovolíme myslet. Já, Jitka Cardová, adeptka filologie, adeptka magie filein logos, malá milenka slov, myslím svět vlastní teorií významu, v níž jednotlivé interpretace svými doteky vytvářejí fluktuace, z nichž povstává systém, každému jinak, neodhadnutelně, neustále z novu.
Somantika samoty II
Somantika samoty
(průzkum zkasemat samoty somantiky, věnováno jedině sobě)
Samota je doteku, být fyzickou přítomností, jestliže jen a pouze; jestliže jen a pouze, samota je sémantiky, samota obsahu, významu, sama sebe receptoru, samota.
I. Kde
Morfologika po lemu sil
morfologika po lemu sil
úzkákostná
vprózpjatá s lovem zazrcad
lem morfů logických směn
Bez znaků navíc
Forma jest čisté světlo.
Když pohyb nemá jiný cíl než libost, vzniká tanec.
sv. Augustin
Bez znaků navíc
Zprobíhaná /Zprohýbaná/
Zprobíhaná /Zprohýbaná/
-střih-
/extraflektivní/
Ty tvoje básničky, rolničko
Zrcadlo
Zrcadlo
"Zásadní zlom bývá někdy také charakterizován tak, že si fyzikální poznání už nemůžeme více představovat jako pohled "božího oka" na svět, ale napříště jsme vtaženi do chodu světa a sama aktivita pozorování svět ovlivňuje (dochází k interakci pozorovaného s pozorovatelem. ). . Jsme součástí toho, co poznáváme, skončil subjekt-objektový dualismus, a to s sebou samozřejmě přináší oddefinitivnění vědy, svět vidíme pouze podle našeho způsobu poznávání.
Černá skříňka Falkodana, verze veřejnosti
Černá skříňka Falkodana
(textuální. /komunikační hyperprostor)
Černé skříňky jsou obvykle oranžové, jak jsem se dozvěděla z knih Amose Oze.
mám oranžovou ráda, budu mu věřit, proč ne, je to možnost.
Čtení hrou Půlnočního pacienta Egona Hostovského
Čtení hrou Půlnočního pacienta Egona Hostovského
Uvedení
Svět Půlnočního pacienta Egona Hostovského je nám modelem. Svět Půlnočního pacienta je nám modelem principů her, je nám takto modelem vnaší interpretaci tohoto světa, světa Půlnočního pacienta, i světa našeho; a slovo hra je vnaší interpretaci, je vnašem světě, je naším výrazem jen a pouze nás, znaší zkušenosti, a vhranicích našich vlastních her, her nás a her námi, a význam slova hra našeho textu ještě vystoupí. Svět Půlnočního pacienta je nám modelem, vjakém lze postihnout principy her zesíleně, vjakém lze tyto principy, vnímané a zkušeností ve vlastní realitě uvědoměné, vyvést ze světa vlastního a ukázat, promítnout na modelu světa, a vnašem textu (o) modelu světa, tedy zřetelněji.
Svět Půlnočního pacienta Egona Hostovského je modelem, je světem vpotřebných rozměrech změněným pro postihnout principy ostřeji.
no a tak
jen loži, do tmy, dá se sdělit samota
už ani ty hranice nejsou, co bývaly
dříve dalo se jim chodit po hranicích
ale teď někdo schovává milníky
Obrazy "svobody" Brazil
Společnost paralelní naší, tedy ne naše možná budoucnost, tedy ne takto zcela. Leckde se obelháváme/motivujeme jinak/jinudy. Nejzřetelněji rozdíl estetikou, uměním vůbec. Svět na plátně, co naplat, na platnost plateb bere ohled nejvíce.
Za zrcadlem zrcadel nic
svět nejde zabít, maličká
a slzy. nože pod víčka
vrážíme sami
podlehnutím
Přijdu ti s hvězdami
přijdu pěšky
vtrnech a kamením
přilnu k tíze
jen pokud budu chtít
Můj dům
tam, kam se jednou vrátím
střídá se jen zima a drobné jaro
a nejsou ruce, aby je pálil mráz
tam, kam se jednou vrátím
Autonomní pes
hlídal, protože si to vybral
střežil ten dům, aniž by mu někdo dával jíst
spal na sněhu
a nikdy se nenechal pohladit
hrubým kruhem
prorůstám kamenný stůl
hrubým kruhem
prorůstám kamenný stůl
hrubým kruhem
Jak...?
Jak.
že jsem si četla zHolanavkrutém roce
"Jak nebýt. " ptal se mne dnes přítel,"jak nebýt, aniž jsi ublížilmatce, ženě, dítěti. "
Na poledni milování
ves mírně zatáčí, aby nepodupala trávu
vesmírně mi je
celistvě
cel list - věz
Nejasná zpráva o konci Španělska
Kdyby ji toho jarního večera na brněnské přehradě náhodný kolemjdoucí potkal a kdyby se za ní ohlédl, jak drobnými kroky měří pískovou cestu, asi by ho ani nenapadlo, že odchází tak daleko. A kdyby se ho vté docela obyčejné chvíli něco zmocnilo, nějaké nevysvětlitelné tušení, vyplývající snad ze způsobu, jak se klenba jejího chodidla pokládala na drobné kamínky nebo jak se jí tráva zadrhávala o lem sukně, jako by chtěla jít ssebou, a kdyby tomuto lákavému tušení něčeho, o čem by nedokázal nic bližšího říct, podlehl, a v touze trávy, která nemohla, se vydal za ní, co by vlastně pochopil.
Kráčela podél vody vnapjaté vzdálenosti, ani ne dost daleko, jako by šli jiní, ani dost blízko, aby mohla kdykoli sejít dolů a přejet bosým palcem po hladině. Občas se na ni roztržitě podívala, až by se mu zdálo, kdyby za ní šel, že jen tím pohledem jí už nasákla látka vodou a mokrá sukně se jí přimyká ktělu.
Tulačko s oslíky...
s oslíky mraků táhneš kárku
v chomáčcích hřívy spí ti plaše
něha svatého Mikuláše
a na zádech svou věčnou Klárku
Proč jsi mě nenapadl dřív...
Proč jsi mě nenapadl dřív.
Proč jsi mě nenapadl dřívkdyž ještě kolem ticho pod závějíŘekni, kam kroky Prázdných. odkud spějí. Kde cesta jejich.
Korálky
Korálky.
Svléknu se zkorálků, to aby netlačilyaž vlasy nastelu ti schválně pod hlavouViděla jsem dnes dívky. a byly plné sílyo všechnu velkost světa tak hrdě zápasilyprstýnky, tělem, ohněm, tabákem a smíchembojovala jsem trošku súnavoubojovala jsem uvnitř sebe s tichem
Viděla jsem dnes dívky. tak dětsky smály se mido hrstíšeptaly si, že divně vypadámA neznaly mou lehkost, že vsobě nesu chrámže vsobě, s nimi miluji celou zemi
Šaty si osuším - byla jsem u Tritonavyprosit moudrost dnešnímu večeruKamenně hleděl do ulic, po směrudívala jsem se za ním, na dálkuměsto mě laskalo a zblízka chtivě sáloco jsem mu nabídla.
poslední vraný
poslední vraný
létne poryv nedohraný
teskné písně
mění tvar
Terezce k narozeninám místo dortu :o)
Už řádku dní se tomu chlámu
že za sestru mám dalajlámu
Nač cestovat až do Indie
když ona blíž mi srdci žije.
Malého slona
Stín svíčky s miskou
Světlo už zřídlo
Skápnul vosk na tapetu
Stěny tak blízko
Bráško...
Tvé monology o bolesti
zní zkušeně a je tvé štěstí
lehávat jimi na ženě
(navzdory živým v Kateřinské
Na rozloučenou
Vyšehrad láká. Mně to říkej je plný děr a tajných skrýší Marně ti šeptám Neutíkej Teď už mě stejně neuslyšíš Máš svoji hlavu krásně myší Ne, nesmutním, to snad se zdá ti že koutky rtů se divně tváří vždyť vím, že jednou se mi vrátíš smluvím se s lístky v kalendáři Dej aspoň vědět jak se daří Vyklouzlas brankou do zahrady zbylo mi v kapse prázdné místo bojím se, nedáš na mé rady náš svět je plný malých jistot nejde psát řádky nanečisto Nestihla jsem ti toho tolik. o kočkách, co se blýskaj smrtí najde tě každý alkoholik a soví spáry drhnou, drtí Nevíš to, neznáš, jen se vrtíš Mám strach, že navždy ztratíš se mi v složité spleti uliček jsi mezi těmi dravci všemi jen malý, hloupý oslíček chybíš mi, myško na klíček .
Vstávej, přeci, netvař se, že chceš ještě spát... :o)
Jen potichoučku postrčit, něžně a málem trpělivě, jako když navlíká se nit, jako když cucháš ruce v hřívě Jen nedočkavě zašeptat do holých větví kaštanů "Jaro, prosím, už přestaň spát. " Snad Jaro řekne: "Přestanu. " Což nestojí to za zkoušku. Snažím se týdny ostražitě vytahat ouško po oušku trávu z té hlíny rozpačité Až Země vstane z pelíšku, jenom mě prosím neprozraďte.
Smála se...
O boje bojek přetržený
svolností sklouzl do slabin
kovová přezka v pádu ryla
stehno s potůčkem z jeřabin
Falčina cesta
Z barevných šatů jen hromádka popela, na zemi meče, luk i vlčí medailon, pokřtěná ohněm, co vpálil se do těla, sama se ubírá v mlčící Brokilon. Divoký pohled, vzdor a hlava vztyčená, pyšný smích, odvaha bránit se, útočit zůstaly na cestě; chvějí se ramena, pokora píše se do stínů u očí. Do nahé kůže se vytíná trnoví, zrazují kořeny i kámen pod nohou, jen slzy na rány solí svou odpoví, pálivá šlehnutí k výkřikům pomohou.