Is je druha z povidek ze souboru ZÁPISKY POŽÍRAČE DUŠÍ

IS

Is stál opřen o zábradlí ve školní aule a poslouchal děkana, jak mluví k ostatním, a přitom neslyšel jediné jeho slovo. Když se to dozvěděl, neplakal, jen měl pocit, že by asi měl. Nešel už ten den na žádnou přednášku, sednul si do čajovny na Malostranském náměstí a jen seděl, přemýšlel o Michalovi, o jeho práci, o tom, co mohli a chtěli ještě dělat. O tom, jak se viděli naposledy před týdnem, když Is spěchal na autobus za Karolínou a Michal na něj zavolal před školou. Kolik hodin mu asi zbývalo? Kolik dní? Neměl sílu se děkana ptát, neměl sílu se vyptávat kamarádů, nebo spíš neměl chuť? Vlastně tedy nevěděl, kdy se Michal zabil, nezasáhla ho tento týden žádná duševní krize, žádný náhlý záchvat bolení hlavy, nic. Teď jen tak seděl. Míchal lžičkou v čaji, který chutnal jako kouř a který mu na patře zanechával slabou pachuť. Jako podzimní listí? Kdyby ho Michal slyšel, asi by ho poslal do prdele. Nesnášel tyhle příliš profláknuté výjevy, ty tuctové obrázky. Is mu nedokázal vysvětlit, že se za tím klišé, za tou banalitou od pohledu, někdy skrývá další rozměr. Neshodli se s Michalem skoro v ničem, co se týkalo umění. Michal poslouchal vážnou hudbu a z Isovy náklonosti k rockovým kapelám si dělal legraci. Chodil na Antonioniho a Is na Burtona či Lynche. Ale byla to zábava na celé dny, ty jejich spory, které končily většinou tím, že se poslali do háje a šli si sednout do hospody. Dělali si ze sebe navzájem legraci, ale když se Michal rozešel s Julií, byl Is první, za kým zašel, komu to řekl. Docela ho to tehdy vzalo, chodil s ní třetím rokem a vypadalo to dost na vážno. Ale dostal se z toho, nenechal se ani vyhodit ze školy, když mu všichni prorokovali, že bude letět. Obhájil svou postupovou práci u zkoušek a spolu s Isem prošel do druháku. A bůh ví, kolik věcí ještě zvládnul. Byl přece sakra dobrej. A pak to s autem nasere někde do stromu. Napadlo ho, jak asi musel vypadat, v té chvíli, když... Skoro se teď otřásl, protože se mu v hlavě až nepříjemně přesně vybavil obrázek jeho červené škodovky šikmo visící v příkopu, předek pomačkaný od stromu, za předním sklem je vidět Michalova svěšená hlava. Jako na policejních fotkách. Několik rychlých záběrů, rozostřených obrázků se špatným světlem a kompozicí k zblití. Dopil zbytek čaje, zaplatil a vyšel ven. Dalo se do deště. Trochu jej to osvěžilo, trochu mu to vyhnalo ty morbidní obrázky z hlavy. Šel domů pěšky hustým deštěm a přemýšlel, co teď bude dělat. Asi zavolá Karolíně do Plzně. A? Bude se za Michala modlit? Už dlouho se nemodlil. Od patnácti. Vzpomínal na slova té modlitby. Dokáže to ještě? Déšť zeslábl na pouhé mžení. "Modlím se za moji maminku, ať je zdravá a v pořádku, modlím se za tátu, i když s náma nebydlí, modlím se i za tetu Lucii, i když ji máma nemá kvůli tátovi ráda," takhle si povídal v posteli sám pro sebe, tiše pohyboval rty, po kterých teď stékaly kapky toho deště nedeště. A nyní už mluvil pro sebe i tady, na ulici. "Modlím se za Karolínu, ať se mnou zůstává a ať jí neubližuju, modlím se za to, ať se dostanu do třeťáku a ať dokážu bejt šťastnej. A modlím se za Michala." Teď přišla ta chvíle, kdy se rozhodlo, jak všechno dopadne. "Prosím." Čekal. Pak se odkudsi z hlubiny v jeho hlavě ozvalo slovo. Nikdy si nebyl jist, nakolik ho vytváří jeho vlastní představivost, ale ono znělo tak reálně. "Dobře," odpověděla ta bytost na druhé straně, či spíš to stvoření uvnitř jeho hlavy. "Děkuji," zašeptal. Odpověď přišla téměř okamžitě: "Není zač." "Dobrou noc." Dlouho se nic neozývalo. Zastavil se. "Dobrou noc." Ještě chvíli zůstal stát. Byl rád, že se ten hlas vrátil. Bál se ho sice, trošku ano, ale to nevadilo. Mohl se spolehnout, že bude zítra klidnější. Ten pocit, že za něj hlavní tíhu odpovědnosti nese někdo jiný, je přeci jen ulehčující. Rozešel se znovu a za chvíli už odemykal dveře svého domu. Pršelo až do rána a pak ještě týden.

Netrvalo ale dlouho a Is zjistil, že se sám dostal do pasti, z které nemůže ven. Jeho modlení nebylo v pořádku. Byl to zlozvyk, jako kouření, jako pití, jako příliš častá masturbace. Bylo to stejně ponižující, stejně neřešitelné, stejně zneklidňující. Bůh ví, kdo mu to odpovídá na druhé straně. Přestal s tím jednou, v době, kdy se seznámil s Michalem. Před pěti lety. Trošku se za to před ním styděl, nikdy mu o tom nevyprávěl. A pak toho prostě nechal. Najednou, prostě mu to nechybělo, prostě to zvládal. Možná proto se tak lehce vrátil. Neměl strach, že by to všechno mohlo znovu začít. Ale začalo. Po necelém týdnu poprvé zauvažoval, že je to hloupost. Ale v mysli se mu okamžitě objevilo varování. "Co kdyby se něco stalo Karolíně? Nebo mámě? Jsi si jistý, že bys to necítil trošku jako vinu?" Jistý si nebyl. Nebo možná byl. Určitě by to jako vinu cítil. A v tu chvíli se mu vybavily všechny ty strachy minulosti. Ještě v patnácti se takhle každý večer "modlil". Za neúspěchy vinil sebe, za úspěchy děkoval jemu. Komu vlastně? Ještě v patnácti, když si chtěl prohlížet otcovy pornografické časopisy, které schovával na skříni v ložnici, kde s Lucií spali, házel si korunou, jestli smí, či nesmí. Jestli, když to udělá, nestane se něco špatného. Jak to bylo ponižující. Ale pak se potkal s Michalem. S pragmatikem, s člověkem, o kterého se sice také bál, ale který měl tolik jistoty sám v sebe, že mu pomohl všechny tyhle strachy překonat. Jednoho večera se nepomodlil. A pak čekal, jako pes, který udělá louži a ví, že když si jí pán všimne, zbije ho. Ale nic se nestalo. Naopak. Ten rok dostal poprvé na gymplu vyznamenání, s Michalem jeli na prázdniny na brigádu do Německa k Michalovu strýci a ten rok se také Is poprvé zamiloval a miloval. Ale vždy, když prošel jezerem myšlenek až sem, napadala ho myšlenka neodbytná jako bolest zubů. Země mu zmizela pod nohama a on hleděl do hlubiny pod sebe. Co když Michal zaplatil? Bylo to přehnané, trošku moc zahleděné do sebe. Ale vážně to bylo neodbytné. Nedokázal se toho zbavit. Co když právě tohle je ten trest. Bylo to iracionální. Ale to byla celá ta hloupost s modlitbou. Pořád však někde zůstávalo ono malinké Co kdyby? Co když to tak je? Nebylo by to geniální?

Ležel a zíral do stropu. Bylo už dlouho po půlnoci. Nemohl spát. Uplynul měsíc od Michalovy smrti. Za tu dobu ta hlavní bolest malinko odezněla. Už nebyla tak intenzivní. Karolína mu hodně pomohla celou tu věc zvládnout, zůstala dokonce na víkend v Praze

šli do kina, hodně courali po Praze, večer se s ním pomilovala.

A když vedle něj usínala, napadlo ho, že by se měl ještě pomodlit. Jenže co když už bylo pozdě? Neměl se zeptat, jestli se s ní může milovat? Neměl si jít hodit korunou? Na tváři se mu usadil nepříjemný úšklebek. Co je sakra komu do toho? Škleb však pomalu zase zmizel. A co když je? Co by mohl být trest? Chvíli mu v hlavě myšlenky zmateně vířily. Mohlo by se Karolíně něco stát? Mohlo. Mohla by být těhotná. Co třeba tohle? Uvažoval. Bere prášky, ne? Ano. Ale co když si jeden zapomněla vzít a neřekla mu to? Nebo? Nebo co když selhal účinek jedné z těch pilulek. Do prdele. Vztekle se zvedl a odešel do kuchyně, kde si potmě, aby nevzbudil rodiče, udělal čaj a seděl tam až do dvou. Podobně jako dneska. A stejně jako tehdy přemýšlí i o tom, zda Karolíně tenkrát tu noc neudělal dítě. To by byl přece trest. Jenže trest za co? Že spal se svojí holkou? Modlil se. "Modlím se za Michala. A za to, aby Karolína nebyla těhotná. Ať dokončím školu. Ať jsem šťastný." Posadil se na posteli a rozsvítil. Vzal si do ruky knížku a začal si číst poznámky k dějinám literatury. Zkoušet spát teď nemělo cenu. Stejně jako včera. A před týdnem.

"Michalova smrt na tebe určitě silně zapůsobila," pronášel vlídným hlasem ten příjemný mužík za stolem. "Ale nemělo by to na tebe takhle doléhat. Většina tvých pocitů, že za to neseš zodpovědnost, pramení, nebo spíš může pramenit z celé řady věcí." Is si poposedl. "Z kterých ti teď nepovím, protože by to asi vyžadovalo o něco delší návštěvy tady. Každopádně to není dobře." Is nevěděl, co na to říci, a tak raději mlčel. "No," usmál se na něj povzbudivě muž. "Zkusím ti na to předepsat nějaké prášky. Snaž se vyvarovat se těch svých, řekněme, hmm, rituálů, tyhle pilulky," ukázal mu bíložlutou krabičku, "ty ti pomůžou jen trošku v tom, že se nebudeš cítit tak nejistý. Pokud by se to ale nezlepšovalo, určitě se tady zastav a zkusili bychom něco jiného." "Kolikrát, kolikrát denně bych si měl ty prášky brát?" zeptal se Is nejistě, protože si nebyl jistý, zda to nepřeslechl. "Á, vidíš. Jednou denně. Večer. A zkus na ně nějak moc nepít." Is si od něj vzal krabičku a pořádně se podíval na svého společníka určitě pro pár příštích týdnů. "Hm, tak díky."

Půl třetí ráno. Jedna jeho část jej nutila podlehnout, pomodlit se a usnout sice s podivnou pachutí (tlejícího listí?) na patře (na třetím patře?), ale relativně v klidu, bez pocitu zodpovědnosti za životy a štěstí ostatních. Druhá část mu ale radila neustoupit. Mluvila k němu hlasem Michala, který ho posílal do hajzlu, jestli se vzdá, který se mu vysmíval, že je slaboch. Paradoxně to byl Michal, kvůli kterému to všechno znovu začalo. I když Is věděl, že to vůbec vlastně nebylo kvůli Michalovi. Ani kvůli Karolíně. Prostě špatný návyk z mládí. Jako dloubání se v nose. Ve čtyři vstal a šel si potmě do kuchyně udělat kafe.

Nic. Ticho po pěšině. Čekal, co to bude. Byl nervózní, nemohl spát, nedokázal se soustředit. Když Karolína po víkendu přijela, skoro se vyděsila, když se setkali. Během pár dní se z něj stala bledá rozcuchaná karikatura toho Ise z dřívějška. Jeho pocity ponížení byly nic proti téhle nejistotě. Šla s ním domů, ptala se ho, jestli mu něco není, jestli se něco nestalo. Chtěl jí to všechno vyprávět, od těch modlitbiček před spaním přes tátovy pornografické časopisy až po Michalovu skloněnou hlavu na policejním snímku, který nikdy neviděl.. Tohle všechno jí chtěl vyklopit, přiznat, jako to nejčernější tajemství. Ale neudělal to. Přesto ji vyděsil. Dělala si o něj starosti, nebyla si vůbec jistá, co se děje. Bolelo ji to. Cítil vinu, že ji jen tak vydal na milost a nemilost, jako pokusného králíka. Jen na radu nějakého doktora, který má stejně vlastních problémů víc než dost. A který nemusí mít pravdu. Oddechl si, když konečně odešla.

K tomu doktorovi se vrátit nechtěl. Nevěřil mu. Nechtěl přestat brát ty prášky. Neuměl si představit, jak by to mohlo být ještě horší. Půl čtvrté ráno. Zatraceně.

Ráno zavolal Karolíně, že je nemocný a nemůže přijít na smluvenou schůzku. Omluvil se jí za to podivné chování, ale rozmluvil jí návštěvu. Mohla by se nakazit, a to teď, poslední týden před zkouškovým obdobím nemůže ani v nejmenším potřebovat. Byla trošku smutná, ale uklidnil ji. Zůstal skutečně celý den doma, snažil se alespoň učit nebo psát nebo něco, aby zapomněl na tu úzkost, na ten strach, který mu svazoval mysl jako ostnatý drát. Večer čekal, kdy přijdou ty největší pochyby. Otevřel si v pokoji lahev vína a skoro celou ji za noc urazil. Strach se k němu nedostal. Ráno se probudil s šílenou bolestí hlavy. Ale to fyzické utrpení mu pomohlo nemyslet na bolest psychickou, pomohlo mu se soustředit na něco jiného. Vydržel to do večera. Karolína mu zavolala ze školy, dnes mají hodně práce, bohužel se nebude moci stavit. Večer ležel na posteli a zíral do stropu. Čekal, až se strach přihlásí. Usnul.

Ráno se probudil svěží a odpočatý.

Vůbec netušil, čemu vděčí za tu změnu, snad kombinaci utrpení, očisty v podobě opilosti s následnou kocovinou, snad času, který dokáže alespoň trošku ztupit to, čemu se v angličtině říká PAIN (cítíte ten význam ze zvuku, z toho jak to slovo vyslovíte). Ty pochybnosti, ta nejistota, to vše se zdálo alespoň trochu ustoupit. Zavolal Karolíně na kolej. Ještě byla na pokoji a po chvíli ji přemluvil, aby se vykašlala na školu a přišla k němu. Ani to netrvalo moc dlouho. Ve dveřích se objali, pak se políbili. Pomilovali se.

Venku se zatáhly mraky a zvedl se vítr. "Budu muset jít." Oznámila mu, když přišla ze sprchy, tak šťastná, že je to za ní, tak spokojená. Slušelo jí to. Doprovodil ji na metro. Na stanici Vyšehrad se políbili, ona nastoupila do vlaku, který mířil přes Nuselský most do centra Prahy. Vlak se rozjel, ještě mu zamávala. On jí. Nad město se přihnala bouře. Is odcházel po nástupišti a pak uslyšel ten zvuk, to zadunění hromu, které se neslo nad městem. Ohlédl se a během několika krátkých vteřin zešílel.

9.7. - 10.7. 1998
Karlovy Vary

---