ŠÍLENSTVÍ A LÁSKY

I.

"Poezie má smysl jenom když je psána vlastní krví." Bára se na něj podívala a zavrtěla hlavou. Spíš s nadřazeným soucitem než úplně nesouhlasně. "Co to meleš, prosím tě? Co je to zase za kecy?" Rozklepanou rukou vytáhl z krabičky cigaretu. "Počkej, to není blbost. Já to myslím tak, že psát dobrý básně tě musí bolet, musíš to ze sebe dostávat ...prostě to jakoby vyrvat ze srdce. Zevnitř, z tebe. Chápeš?" Bára mu podala zapalovač, ale když viděla, jak se mu klepe ruka, radši mu zapálila sama. "A myslíš, že každej dobrej básník musí umírat kvůli tomu, aby napsal něco, nad čím ty se budeš rozplývat? Nebo co tě třeba ani nezaujme?" "Počkej, já přece mluvim o dobrý poezii, tu poznáš prostě... no, fakt." Bára se opřela do křesla studentského klubu. "No jestli ty si seš jistej, že ji na první pohled poznáš, tak já teda ne. Spousta věcí se mi v osmnácti zdála blbá a ted mi připadá výborná. A netroufla bych si říct, že poznám dobrou poezii od špatný." "Počkej, takhle jsem to zas nemyslel, že to jako poznám vždycky. To ne. Ale občas je to z toho cejtit, že tam do toho ten tvůrce vloží určitej vklad." "No jasně že jo. Kdyby do toho nic nedával, tak by to bylo blbý. Ale tvrdit, že poezie má něco do sebe jenom když je psaná vlastní krví je podle mě blbost." Martin pohyboval nervozně rukama. "Jasně, já to myslel trochu nadneseně, jako nadsázku, chápeš?" Bára zavrtěla hlavou, ne snad, že by nechápala, ale spíš že s Martinovým názorem prostě nesouhlasí. "Zdá se mi to jako takový plácání vo ničem. Kecy pro kecy." Martin svěsil ruce do klína. "S tebou se teda dá debatovat o umění." Bára zvedla oči. "Nápodobně. Hele, už budu muset jít." Zvedla se a začala si nandavat bundu. "Můžu tě na to pozvat?" Zavrtěla hlavou. Do třetice. "Ne, radši ne. Čau." "Čau," mávl za ní neurčitě rukou, když platila u baru a mizela u vchodu. Do háje. Takhle to dopadlo vždycky, když se mu podařilo Báru na chvilku stáhnout pro sebe. Většinou se zapletli do podobně bezcílného rozhovoru, jako byl tenhle, a Martin cítil, jak se mu neustále, kousek po kousku vzdaluje. A přitom se ještě vlastně pořádně nepřiblížila. Martin byl do Báry blázen. Připadala mu neskutečně krásná. A neskutečně vzdálená ve své dokonalosti a hrdosti. Možná chladná? Možná. Ale o to krásnější. Většinou se v její přítomnosti začal chovat ještě o něco víc potřeštěně než jindy, byl ještě nervoznější, a to bylo co říct. A nedokázal jí dát nic najevo. Neustále se utěšoval, že to jistě cítí, hledal v jejím chování odezvy na své nevyslovené návrhy. A často je, zdálo se mu, i nacházel. Což mu neustále dodávalo naději a drželo jej nad vodou i ve chvíli, kdy chtěl všechno vzdát, zříci se jí, zapomenout na ni.

Bára do něj blázen nebyla. Měla ho docela ráda, to ano. Byl roztomilý ve své neobratnosti, ve své věčné nervozitě. Bavilo ji dohadovat se s ním o jeho názorech na malířství, hudbu či literaturu. A moc se jí líbily jeho obrazy. Někdy je nacházela v jeho sešitech, když jí půjčoval poznámky, někdy jí nějaký sám ukázal. Byly zvláštní. Někdy jen rychle načrtnuté perem, někdy dopracované do posledních detailů, zapaspartované. Kresby, malby, koláže, portréty, zátiší, abstrakce. Měla je moc ráda.

Občas ji trochu znervozňovalo, jak se na ni Martin dlouho dívá, když si myslí, že jej nevidí. Nebo ji zneklidňoval jeho zvyk při rozhovoru, při běžném denním kontaktu se člověka dotýkat. Chytat ho za rameno, za ruku. Nevěděla dost dobře, co si o tom má myslet. Ale pokud se Martin domníval, že ona chápe jeho cit, byl rozhodně na omylu. Bára o něm neměla ani tušení, úsměvy, které on bral jako jednoznačný důkaz, byly jen odrazy jejích skrytých myšlenek a neměly s ním většinou nic společného.

Zhasil cigaretu a pomalu dopíjel kafe. Do háje. Měl by se asi zbavit těch myšlenek na ni. A nebo ne? Dorazil kafe. Pak se zvedl, u baru zaplatil a vyšel z klubu.

Doma kopnul boty pod botník a zapadl do pracovny. Babička byla zavřená ve svém pokoji a nejspíš spala. A i kdyby ne, prostě neměl chuť se s ní vybavovat. Měl práci. Sako přehodil přes židli a obrátil se ke stojanu. Připevnil na něj čistou čtvrtku papíru, vzal do ruky tužku a zůstal stát, jako by se nemohl rozhodnout, jak začít. Pak zkusmo udělal první tah. Potom druhý. Začal črtat tvář, dívčí tvář, tvář, kterou důvěrně znal. A kterou nedokázal zachytit.

Čtvrtku nezmuchlal a nezahodil. Dlouho si tu tvář na ní prohlížel a pak s tichým povzdechem papír obrátil na druhou stranu a začal znovu.

II.

Bára ležela na zádech a dokořán otevřenýma očima pozorovala strop. Tak takhle to vypadá poprvé? Takové uspěchané a zbrklé? Na tohle čekala takovou dobu? Převalila se na bok a schoulila se do klubíčka. Teď se sprchoval. Bylo jí příjemně i nepříjemně, trochu to bolelo, cítila se malinko provinile. Ale ne, provinile ne. Kvůli komu? Kvůli rodičům? Nejspíš si mysleli, že už to má ve dvaceti dávno za sebou. A nebo jim to bylo ve skutečnosti jedno. Matka by asi udělala kravál, otec by se tvářil strašlivě nad věcí, ale asi by jim to bylo vážně jedno. Nebo se cítí provinile kvůli sobě? Chtěla, aby to bylo s někým jiným, někde jinde? Nějak jinak? Ne. Asi ne. Přemýšlela o tom.

Předtím cítila, jak se snaží, přestože sám neví pořádně jak. Nejdřív se do ní vůbec nemohl dostat. Musela mu pomoci. A pak to vážně bolelo. Byl moc zbrklý, musela jej mírnit. Každou chvíli vyklouzl ven. A tak strašně se snažil vypadat pořád jako že má všechno pod kontrolou. Stálo to vůbec za to?

Otevřely se dveře z koupelny, viděla ho skrz skleněné dveře, jak jde přes kuchyň. Pak vstoupil do jejího pokoje. Nahý. Jen kolem boků měl uvázaný ručník, všechny jeho věci ležely pohozené na koberci vedle její postele. "Jakej jsem byl?" Vyprskla smíchy. On se začal smát taky, skulil se k ní do postele a vlezl pod deku. Přivinula ho k sobě, obejmula nohama a hladila po vlasech. "Úžasnej, zlato, byls úžasnej." A hladila ho, pořád a pořád a pořád.

Martin gumoval čáry, které zrovna namaloval. Čtvrtka už byla téměř prodřená. Nedařilo se mu. Tak jako se mu to nedařilo včera. A předevčírem. Promnul si čelo. Měl toho dost. Mrsknul tužkou na stůl a praštil sebou na postel, oblečený tak, jak byl, chvilku tak zůstal s obličejem zabořeným do polštáře, jen dýchal a poslouchal, jak mu to v hlavě buší, jak mu krev pulsuje ve spáncích. Pak se s přemáháním zvedl a šel zhasnout. Potmě se svlékl, hodil věci na židli a znovu si lehnul. Během chvilky spal.

III.

"Nazdar, Báro." "Čau." Dohonil ji na školní chodbě. "Nemohl bych tě o něco poprosit?" Pokrčila rameny. "O co?" "No,... jestli bych si nemoh vzít, jestli... bys mi nedala svoji fotku?" "Na co? " zdvihla obočí a usmála se. "Chtěl bych podle ní nakreslit jeden obraz." "Proč zrovna podle mojí fotky?" Zastavili se u zábradlí. "Čau, Báro." "Čau." Mávla na nějakého světlovlasého kluka, který prošel kolem. Lukáš. Seběhl ze schodů a ještě jednou se ohlédl za Bárou a tím cvokem, co se s ním bavila. Takhle hezký holky se vždycky daleko spíš dají dohromady s nějakým takovým pózérem, než s někým normálním. Jako třeba se mnou, napadlo ho a pro sebe se zasmál. Otevřel těžké dveře a vypálil jako střela za tramvají, která projížděla před školou k nedaleké zastávce. Jen tak tak naskočil do dveří a chytil se tyče nad sebou. To bude zase den. Otřel si zpocené čelo. Domů to měl jen čtyři stanice, ale město zase bylo plné, takže to tramvaji trvalo skoro půl hodiny, než ten kousek ujela. Oddechl si, když se dostal ven. Přešel silnici a zahnul do jedné z bočních uliček. Vysoké domy se mačkaly na sebe a zakrývaly šedivé nebe kdesi ve výšce. Nebe, které křižovali jen černí ptáci. Jak to asi vypadá odtamtud zeshora. Ty sračky tady všude kolem? Ten sajrajt. Lukáš, stejně jako většina jeho přátel Prahou pohrdal. Snobské město, shnilé už od základů, se zasranou řekou, která se táhne jako odpadní kanál a nahlodává špinavá nábřeží. Odemknul dveře svého domu, vešel, zabouchl je a vyběhl do třetího patra. Už z chodby slyšel zvonící telefon. Rychle prohrábl klíče, do prdele, zrovna teď nemůže ten správný najít. Tady je. Telefon přestal zvonit. Už zklidněný odemkl. Jestli to bylo něco důležitého, určitě ten člověk zavolá znovu. Hodil tašku za dveře a šel do kuchyně. Vyndal z chlebníku chleba, ukrojil si krajíc a namazal ho tlustou vrstvou marmelády. Hm, půl třetí, za hodinku přijde máma. Zakousl se do chleba a šel zapnout počítač. Ozval se tichý bzukot, jak se computer probíral k životu, obrazovka se rozsvítila. Počkal, až naběhne menu, a nastavil textový editor. Chvilku čekal, ukousl znovu z chleba a pak napsal nadpis

Pohádky pro Kačenku

a pod ním

O Grimmovi

a začal psát

V jednom malém městě žil se svým tatínkem a svojí maminkou malý klučina, který se jmenoval Grimm. Po prázdninách měl jít do školy a už se na to moc a moc těšil. Nezlobil, poslouchal rodiče a ničeho na světě se nebál. Mohl zůstat celou noc sám doma, mohl chodit do sklepa pro brambory a klidně chytil do ruky užovku. Nebál se. Snad jen jedna maličkatá věc ho děsila. Trošičku. Malý Grimm měl strach z toho, že, když si čistí ouška tyčinkou s vatou, splete se a náhodou si vypucuje jedním koncem obě uši. Možná byste se divili, co je na tom tak strašlivého. Ale to víte, děti. Grimm věřil tomu, že když udělá tuhle chybu, přestěhuje se mu duch jednoho ucha do druhého a že se promění v ošklivou slizkou žábu, která bude žít hluboko v těch nejtemnějších kanálech pod městem. Legrační, že?

Prvního září začala škola. Všechny děti měly být se svými rodiči v osm na místě. Tam je čekaly paní učitelky a pan ředitel měl přednést slavnostní projev. Malý Grimm se už nemohl dočkat a dlouho nemohl večer předtím usnout. Takže, když ráno nezazvonil tatínkovi budík, spal spolu s rodiči, jako dudek. Probudili se až v půl osmé, když někdo volal mamince, zda už s Grimmem vyrážejí do školy. To bylo najednou spěchu. Tatínek na sebe hodil sváteční oblek, maminka šaty a malého Grimma poslali do koupelny, aby si rychle vyčistil zuby. Grimm je kartáčkem jen přelétl, ale pak ho napadlo, že by určitě neměl přijít první den do školy se špinavýma ušima. Vytáhl z balíčku tyčinku s vatou, vyčistil si jedno ouško, ale jak spěchal, tyčka mu vyklouzla z prstů a spadla na zem. A protože bylo opravdu málo času, Grimm si nezkontroloval, který konec už je použitý, vrazil si tyčinku do druhého ucha a začal s čištěním. Náhoda tomu chtěla, že to byl stejný chomáček vaty, který už byl v druhém uchu.

A ukázalo se, že Grimm měl nakonec přeci jen pravdu.

IV.

Martin stál u svého stojanu, v jednom rohu připevněnou její fotku a kreslil. Tvář na papíře už měla ty rysy, které bylo potřeba. Odstoupil od stojanu a kriticky se na něj zadíval. Byla to ona i nebyla. Něco tomu chybělo, něco malého, přesto velmi podstatného. Vygumoval oči. možná to bude v nich. Znovu se zahleděl na fotografii - načrtnul obočí, které se na koncích stáčelo mírně dolů. Pak linku horního víčka, pak spodní. Teď zorničky. Tmavý střed, odlesk světla z té místnosti, z toho okna, které měl fotograf za zády. Kdo tuhle fotografii fotil? Možná by ho mohl spatřit v tom odrazu, v tom světlém záblesku. Asi ne. Ale kdyby pracoval s mikroskopem, mohl by tam nakreslit sám sebe. Jak stojí u stojanu, jak pořád gumuje a zase znovu kreslí. To jsou nápady. Napil se kafe, které měl postavené na stolku vedle stojanu. Pak šel otevřít okno a zapálil si. Kouřil jen při otevřeném okně, babička nesnášela smrad cigaret. Vrátil se k papíru a volnou rukou vygumoval rty, aby je začal črtat znovu. Malinko plnější dolní ret, vykrojený horní. Co ho na té tváři tak přitahovalo? Popotáhnul nosem. Možná to, co podle fotky nedokáže nakreslit, právě to "něco", co jeho obrazu pořád chybí. Ručička hodin v kuchyni udělala krok a odbila jedna. Noc.

Bára se probudila pozdě v noci s pocitem, že něco není tak úplně v pořádku. Ale ani za boha nemohla přijít na to, co by mohlo být špatně. Sakra. Kolik je? Kolem druhé? Možná. Převalovala se v posteli sem a tam. Cítila se divně - kůži měla citlivou jako při horečce, žaludek jako na vodě. Měla pocit, jako by večer vypila nebo snědla něco špatného. Jenže si na nic takového nemohla vzpomenout. Čajem s mlékem to asi nebude. Možná ten chleba se salámem? Blbost. Zvedla se na loktech. A zamotala se jí hlava. Cítila, jak se žaludek tlačí vzhůru a už věděla, co přijde. Stačila ještě nastavit sepnuté dlaně ale stejně si trochu pozvracela polštář. Hlava se jí točila čím dál víc, kyselý zápach žluči a pohled na chleba se salámem a čaj s mlékem v sepjatých dlaních jí znovu rvaly žaludek nahoru. Tak tam poloseděla, pololežela, věděla, že se nemůže pořádně pohnout a jen potichu, potichoučku volala o pomoc.

V.

Ráno čekal Martin u učebny číslo 9 na Báru zbytečně. Nepřišla. A celý den se ve škole neobjevila. Zrovna když se s ní chtěl domluvit na tak důležité věci. Po poslední přednášce sešel dolů do klubu a sednul si k volnému stolu. Když kolem procházela jedna Bářina kamarádka, zavolal na ni. "Čau, nevíš prosim tě, co je s Bárou?" "Bařena? Ta je asi s tim svym klukem." Martin polknul. "S tim svým klukem, jasně, to mě mohlo napadnout. Tak dík. Čau." "Neni zač, měj se." Nevěděla, proč si jí teď najednou všiml. Nejspíš kvůli Báře. Všichni se nakonec koukají po Báře. Lehounce zavrtěla hlavou. Jestli měla nějakou kamarádku, byla to určitě Bára. Ale občas to člověku leze vážně trošičku na nervy. Vyšla po schodech z klubu a dveřmi na ulici. Všude davy lidí. Prodrala se jimi až k vchodu do metra. Když ji eskalátor unášel do podzemí, napadlo ji, že pod zemí tráví už pomalu víc času, než venku. Na nástupišti bylo také plno. Dorazila ve chvíli, kdy přijížděla její souprava. Tak, teď ještě půl hodinky domů. Zalezla do kouta ke dveřím do dalšího vagonu a nekompromisně obsadila volné místo. Ať si starouši postojej, navíc je ještě pár dalších míst volných. Sáhla do batohu a vytáhla odtud několik popsaných listů. Nasadila si brýle - jen na čtení, když nemusela, nepoužívala je - a zahloubala se do textu.

Pohádky pro Kačenku

Jakou značku cigaret kouří andělé?

Uprostřed Prahy, ve staré zástavbě, v pátém patře špinavého domu žil poslední anděl na světě. Na dveřích měl cedulku Anděl a stejně tak na zvonku i na schránce, ale ani by je tam mít nemusel, jelikož za ním stejně už nikdo nechodil a neposílal mu žádné pohledy ani dopisy. Poslední člověk, s kterým si dopisoval, byl jeden anděl z Vatikánu, ale ten před třinácti lety zemřel na žloutenku ve vatikánském vězení, kde seděl za vlastizradu. A občas mu přišel nějaký pohled omylem, ale to se nepočítá.

Jinak o tomto andělovi snad ani nikdo nevěděl. Nechodil do práce, dostával jen podporu. Ale to mu většinou stačilo, protože andělé nemusí jíst ani pít a jsou pořád od přírody čistí, takže za jídlo ani vodu nic platit nemusel. Ve tmě viděl výborně a zimu neznal, takže ani elektřinu neproplácel. Všechno utratil jen za knížky. Vášnivě rád četl. Cokoli od kohokoli a to v jakémkoli množství. A ještě jednu vášeň měl - cigarety. Ani nevěděl, kdy k tomu přišel. Od té doby, co se v Evropě kouření rozmohlo, stal se mu tento zlozvyk vlastním. Prostě najednou. Neměl snad ani žádný zvláštní vztah k určité značce cigaret. Měl je prostě rád všechny.

Jednou se ale nějaký úředníček začal hrabat v papírech na svém stole a náhodou narazil na složku pana Anděla. Něco se mu na ní nezdálo. Snad to, jak byl onen papír zašlý, jak byl starý. Úředník složku otevřel ...a zjistil, že panu Andělovi proplácí stát podporu už sto dvacet osm let. Jediným škrtnutím tužky udělal onen dobrý muž takovému plýtvání přítrž a napravil dlouholetý omyl svých kolegů. Pan Anděl, cha cha, už nejméně sedmdesát let žádnou podporu nepotřebuje, myslel si. Ale to se mýlil. Anděl podporu potřeboval. Čekal jeden měsíc, čekal druhý, ale peníze nikde. Po čtyřech měsících začal prodávat některé starší a mnohokrát přečtené knihy, po půl roce už skoro neměl co prodávat. A po devíti měsících mu nezbylo vůbec nic. Seděl uprostřed prázdné místnosti, nudil se, protože neměl co číst, a náhle dostal chuť na cigaretu. A ne na jen tak ledajakou. Dostal chuť na cigaretu LM lights v krabičce s modrým pruhem. Co bych tak mohl ještě prodat, rozhlížel se bezradně po místnosti. Nic. Na nic nepřišel. Všude pusto a prázdno. Snad jen ...Ale ano, to byl přeci nápad, to bylo slovo do pranice. Otevřel dveře s cedulkou Amděl, seběhl pět pater dolů a na ulici zamířil do nejbližší trafiky. "Dobrý den," pozdravil pěkně. "Dobrý den," odpověděl mu malý mužík za pultem, " Co si račte přát." Anděl nesměle přešlápl z nohy na nohu. "Přál bych si krabičku LM. Modré. Ale, víte... já mám takový problém." Mužík se opřel o pult."Copak?" "Ale, nemám žádné peníze. Ani korunu." Muž se zamračil. "Tak to ne, zadarmo ani kuře nehrabe." "Ale já nechci nic zadarmo," vylekal se anděl. "Já mám co nabídnout. Kolik byste dal za tohle?" řekl, a roztáhl svá běloskvoucí křídla. Mužík za pultem se zatvářil vážně. "Mnó," protáhl. "Co byste řekl dvěma kartonům těch vašich cigaret. Anděl se málem zakuckal, čekal maximálně dvě krabičky, ale pak jej napadlo - nedej se, nebuď hlupák. "Čtyři kartóny." hlesl překvapen vlastní odvahou. "Tři kartony a víc už ani ťuk." zahromoval muž. "Tři kartony a sirky." "Výborně, platí." Plácli si. Prodavač podal andělovi jeho cigarety a odešel do přítmí obchodu, aby se vrátil s pilkou na železo.

Anděl otevřel dveře svého jednopokojového bytu bez koupelny, záchoda a topení a svalil se dovnitř. Původně si chtěl lehnout na záda, ale čerstvé, krvácející rány jej ještě stále bolely, a tak se položil na břicho. Rozdělal první karton i první krabičku a vytáhl první cigaretu. Vložil ji do úst, mezi úzké rty, škrtl sirkou a připálil si. Usmál se. Vdechl kouř do plic, pak zavřel oči a pomalu, pomaloučku jej vypouštěl ven.

VI.

Během několika dní potkal Martin Báru i jejího nového chlapce několikrát. Kluk asi stejně starý, jako byl on sám, tmavovlasý, zjevně inteligentní a příjemný člověk. Kdyby to byl alespoň hajzl. Ale to by si zase Martin říkal, že si raději vybrala nějakého kreténa, než jeho. Občas měl tendence být na Báru naštvaný. Jak mu to mohla udělat? Věděla přeci, že ...a nebo že by nevěděla? To by pak bylo ještě horší. Třeba o ní přišel jen tím, že jí nedal nic najevo. Nebo jí toho dával najevo příliš málo? Takhle se probíral spoustou možností, jedna horší než druhá. Nedokázal se smířit s tím, že teď na ni prostě nemá nárok, že ji ztratil s konečnou platností. Chtěl v sobě alespoň najít vztek na toho jejího kluka, ale když je pak Bára představila, zjistil, že nedokáže ani to. "Tohle je Aleš, tohle Martin." "Čau." "Ahoj." Přisedli si k jeho stolu. "Martin skvěle maluje," představovala jej Alešovi dál Bára." Mám doma pár jeho obrázků, myslím, že by se ti mohly líbit.." Aleš se usmál. "Třeba." Obrátil se k Martinovi. "Ale já se v malování moc nevyznám, znám akorát ..." zamyslel se, " Dalího, Picassa a ...a tak." "To nevadí," pokrčil Martin rameny, " uvidíš prostě, jestli se ti to bude líbit, nebo ne. Báro, tebe jsem se chtěl zeptat, neseděla bys mi modelem?" Bára zdvihla obočí. "Půjčovala jsem ti fotku." "Jasně, ale to není ono. Možná bych se měl zeptat tady Aleše, jestli mi to dovolí." Oba se usmáli. "Když to nebude akt." Martin se obrátil znovu k Báře. "Šlo by to?" Pokrčila rameny. "Třeba." Martin v sobě marně pátral byť i po náznaku vzteku. Ten kluk mu prostě nevadil. Spíš si dokonce dával pozor, aby náhodou neřekl něco, co by mohlo působit naštvaně. Kdyby to bylo v knize, vylil by mu kafe do obličeje a beze slova by odešel. Ale takhle? "Kdy by se ti to hodilo?" Bára se zamyslela, pak se podívala na Aleše. "Ty máš pozítří stejně tady v klubu s někým schůzku, že jo." Aleš kývl. "No, tak třeba pozítří, to mám volno." "Co s tím obrazem pak budeš dělat?" zeptal se on Martina. "Nevím, třeba si ho okopíruju a originál ti dám k narozeninám. Kdy máš narozeniny?" Aleš se zasmál. Chtěl odpovědět, Bára ho ale předběhla. "Sedmýho února." "Prima, to budu mít spoustu času." Aleš se pořád usmíval. "Prima, supr nápad. Doufám, že se ti to povede." "To já taky, to já taky." pokýval Martin hlavou.

Hluboko dole se převalovala těžká, černá hmota. Až dosud spala. Ale drobné elektrické impulsy, které v posledních dnech prolétávaly nervy kolem, ji napřed přivedly do stavu polospánku, a nakonec úplně probudily. "Je čas, je čas." šeptaly a jejich monotónní zpěv ji vedl nahoru. Zaplavovala cestičky, které vedly vzhůru, rozdělovala se a pak opět spojovala, ucpávala žilky, aby z nich vytlačila krev a nakonec je pohltila. "Je čas, je čas, je čas."

Martin se tou myšlenkou nejdřív zabýval jako zajímavým nápadem. Pohrával si s ní. Bylo by to zvláštní. Udělat ten krok, který vás dělí od volnosti, překročit onu hranici, která lemuje normálnost. Byl si vědom, že stačí jediný krůček k tomu, aby spálil ten most, po kterém je možné vrátit se zpátky. A to ho lákalo. Zpočátku to tedy byla jenom hypotéza. Ale čím dál víc na to myslel ...

"Je čas, je čas, je čas."

tím víc ho lákalo zajít až k oné hranici. A pak se teprve rozhodnout, jestli ji překročí, nebo ne. Až úplně na samý kraj toho srázu a pokud možno nahlédnout dolů, do té hlubiny. Ve skutečnosti si byl docela jist, že nepřekročí. Vážně si to myslel.

VII.

Pohádky pro Kačenku

Legenda

Žil byl jeden král, v jednom Velikém království. A ten král byl tuze velký dobrák. Lidé jej měli rádi, on měl rád je, všichni byli tuze šťastní. Na obrovských pastvinách se pásly krávy, v čistých řekách bylo ryb, že se tam málem nevešly, a v hlubokých lesích žili staří, moudří jednorožci, vládci lesní zvěře. Jediné, co královi dělalo starost, bylo to, že neměl manželku. Přál si mít dědice, ale zatím nepotkal jedinou ženu, která by jej přitahovala, kterou by chtěl jako svou paní. I vyslal posly do všech stran, a ti se po roce vrátili, každý s obrazem nejkrásnější dívky, kterou po cestě našli. A král se zamiloval. Princezna sousedního království, krásná, moudrá a laskavá, mu nedala spát. I vyslal znovu posly, aby mu ji přivedli. Ale ti se vrátili s prázdnou. Princezna se vdala za svého bratrance a o milého krále neměla zájem. A tehdy se král rozlítil. Zavřel se ve svých komnatách, otevřel zakázané knihy a vyvolal mocné démony. "Přineste mi mou milovanou sem ke mně, chci ji mít jen pro sebe. Dám vám za to, co si vyberete." A hlasy dávno mrtvých panovníků mu pošeptaly, co chtějí jako odměnu za úkol, který jim dal. Král zbledl, chvilku zaváhal ...ale nakonec kývl. I přinesli mu démoni tělo jeho vyvolené. Zemřela hrůzou, když jim pohlédla do tváře. Našel ji na loži, které pro ni dal připravit, k uzoufání krásnou i ve smrti, chladnou, dokonalou a navždy jen jeho. Král zaplakal. Ale už bylo pozdě cokoli změnit. A démoni si vybrali odměnu. Nebe se zbarvilo do ruda, voda v řekách zčernala. Obrovské požáry spálily trávu i lesy na popel a nestvůrní černí jezdci pozabíjeli všechny jednorožce, kteří v království žili. Veliká říše se proměnila v kraj démonů a zoufalý král zůstal na svém zámku sám, jen s tělem své vyvolené. Marně čeká, až jej někdo přijde vysvobodit, a netuší, že vykoupení neexistuje, že jeho utrpení je věčné. Ale on věří dál, ten samotář

 Věří, stále čeká

 Věří, že až přijdeš

 Sejmeš prokletí

 Hledá dál ve tmě tvoji tvář

 Čeká marně na člověka

 Jeho prosby k tobě stejně

 Těžko doletí

 Čeká dál ...

"Fuj, to je ale hnusná pohádka. Alespoň oproti těm ostatním. Vůbec nevím, proč°s ji k nim přidával." Lukáš pokrčil rameny. "Taky vlastně nevím. Napadla mě včera pozdě večer, tak jsem ji rychle napsal. Mám ale jenom tenhle jeden výtisk, protože jsem si ji dneska ráno omylem smazal" "Žádná škoda," zavrtěla hlavou Káča. "Tobě se, Aleši, líbila?" "Docela jo, ale já jsem nečet ty ostatní." Seděli v klubu nad kávou. Venku ještě svítilo slunce, bylo vidět skrz okna ve výklencích. "Ty ostatní jsou takový milý, skoro srandovní, ale tohle je takový strašně úchylný, myslim, že to nemá smysl." Lukáš se bránil. "Prostě jsem měl chuť to napsat. Nějak se mi zdálo, že by to mohlo právě vyvažovat ty ostatní. A vůbec se mi to nezdá tak úchylný. Měla by sis přečíst něco vod Justa." "Kdo to je?" Aleš kývnul hlavou k vedlejšímu stolu. "Ten co zrovna s tou holkou odcházej." "Kde?" rozhlížela se Katka. "Tady u toho stolu vedle, teď jdou ke dveřím." "Hm, už vim, co je s jeho psaním?" Lukáš ho také sledoval. "Chodí se mnou do ročníku a píše strašný šílenosti. Incest, zabíjení, furt tam někdo někoho šuká..." Káča nadzdvihla obočí "... no fakt. Minule přines na seminář povídku ....něco jako Pro sestřičku. Šílený. O chlapovi, kterej skočí z paneláku, protože ho honí duch jeho ségry, s kterou se vyspal a pak ji zabil, aby se na to nepřišlo." Katka se zašklebila. "To zní fakt docela..." " ...šíleně." doplnil ji Aleš. "Taky jsem o něm slyšel. Prosim vás, slečno, ještě jedno kafe," mávnul na servírku, která šla okolo. "Dvě," přidal Lukáš. Katka se pokusila si také objednat, ale číšnice už pádila jinam. "Jé, sorry, Káčo." Trošku se na Lukáše zamračila. "To nic." "Ale no tak," naklonil se k ní Lukáš a dal jí pusu. Usmála se a pohladila ho po vlasech. "Párky s hořčicí a křenem," - přinesli klukovi u vedlejšího stolu jídlo.

VIII.

Šílenství a lásky

Divadelní hra

Obraz první a poslední - prostorná prádelna starého domu. V jedné stěně jsou ve výklenku těžké pancéřové dveře. Prádelna byla za války používána jako protiletadlový kryt. Naproti dveřím, asi metr a půl nad úrovní podlahy, je okno, rovněž zavřené silným poklopem s mohutnou pákou. Okno vede do úzkého světlíku, který prochází celým domem. Na holé, betonové podlaze, přibližně uprostřed místnosti se nachází malý kanálek na odtok vody, přikrytý mřížkou. Vedle dveří stojí dva kotle na horkou vodu, dlouho nepoužívané, pokryté prachem, u okna jsou o zeď opřené velké plechové necky. Nad kanálkem v podlaze je postavená židle, na ní sedí dívka (Barbora, 20). K opěradlu je připoutána horolezeckým lanem. Naproti ní, zády ke dveřím, si připravuje malířský stojan chlapec (Martin, 20).

Bára je rozčílená

 Bára

 Hele, přestaň blbnout a okamžitě mě

 rozvaž. Tohle je vážně blbej fór.

Martin si dál připravuje

stojan. Upevňuje na něj

papír.

 Bára

 Stejně mě musíš rozvázat. Tak to

 udělej teď.

Začne sebou cukat, až se jí

provaz zařízne do rukou.

Martin se na ni po očku

dívá, ale dál jen vytahuje

z odřeného batohu barvy,

štětce, tužky...

 Bára

 Co si tím chceš dokázat. Před

 chvilkou to ještě byla sranda

 ale teď už toho mám vážně dost.

 Už mě to nebaví.

Martin je připraven. Bere

do ruky tužku a podívá se

na Báru

 Martin

 Teď se prosím tě chvilku nehýbej

Sám se usměje svému vtipu.

Bára se zamračí. Martin

rychlými tahy črtá její

tvář.

 Bára

 Jak dlouho mě tady chceš držet?

 Než to doděláš?

 Martin

 Možná.

 Bára

 Hele, nech toho, to nemá cenu.

 Co z toho budeš mít.

Martin dál rychle kreslí.

 Martin

 Tebe

 Bára (pohrdavě se zašklebí)

 Úžasný, takhle to zkoušíš

 na každou.

 Martin

 Ne.

Nastane chvíle ticha. Jen

tužka vydává takový tichý

zvuk, jak jezdí po papíře.

 Zvuk tužky

 Bára (smířlivěji)

 Martine, tak už toho nech, mě už

 bolej ruce. Za chvilku je budu

 asi mít odkrvený. Martine?

Martin zvedne hlavu od práce

 Martin

 A co uděláš, když tě teď pustím

 Bára

 No co, nic. Asi počkám, až to

 doděláš, a pak pudu.

 Martin

 Ale budeš naštvaná

 Bára

 Hm, ty se divíš

 Martin

 No vidíš. Tak to tě radši nepustím

Bára sebou začne škubat a

ječí.

 Bára

 Ty zasranej čuráku. Okamžitě mě

 rozvaž, nebo ti udělám takovej

 průšvih, že se z toho posereš.

Martin zvedne obočí a vrátí

se ke kreslení. Tvář i tělo

má již načrtnuté.

 Bára

 Začnu ječet! Pusť mne

 Ticho

Bára začne ječet, co jí síly

stačí.

 Jekot

S Martinem to ani

nehne. Odstoupí trošku od

stojanu a prohlíží si práci.

Vezme gumu, udělá pár úprav,

ale v podstatě je asi spokojen

Pod obrazem stále Bářin křik.

Chvilku ještě trvá. Pak jí

dojde dech, zmlkne a svěsí

hlavu. Když ji znovu zvedne,

je vidět, jak jí po tváři

tečou slzy.

 Bára (potichu)

 Martine, co po mě chceš?

 Martin (s úsměvem)

 Chci, abys mě měla ráda

 Bára

 Ale já jsem tě měla ráda

 Martin

 A teď?

Bára začne opravdu brečet.

 Martin (chlácholivě)

 No vidíš, ty mě teď ráda nemáš

 a já tě zas nemůžu pustit.

 Bára (zasyčí)

 Ty hajzle

Martin se usměje.

 Martin

 No, tak vidíš. Ale ty už tu

 se mnou zůstaneš. A nakonec

 se naučíš mít mě ráda.

Bára znovu sklopí hlavu.

Mlčí. Martin si vyndá

skleničku od přesnídávky

a starý skalpel, který

používal na linoryty.

Skalpelem se řízne do

zápěstí a nechá krev stékat

do skleničky. Bára zvedne

hlavu. Vytřeští oči.

 Bára

 Martine, co to děláš?

 Martin

 Barvu

Odhodí skalpel na zem.

Nechá krev dál vytékat a

rychle noří štětec do

skleničky a maluje jím. Tmavé

dlouhé vlasy, stín pod

malou bradou, obočí, zornice,

ramena v tmavém tričku. Bára

sleduje kaluž krve, která se

pod ním šíří. Martin domaluje,

chvíli si obraz z dálky

prohlíží. Pak se sesune do

tmavé kaluže pod sebou. Omdlí.

 Bára

 Martine? ...Martine?

Bára začne ječet

Probudila se. Ruce a nohy zdřevěnělé, otevřela oči a spatřila znovu tu šílenou scénu jak z nějakého laciného hororu. Zavřela oči. Víčka pevně sevřela, odhodlaná odehnat ten obraz ze své mysli. Ale nešlo to. Znovu otevřela oči. Musela asi omdlít. bůh ví, kolik je hodin. Pohlédla na Martina. ležel ve své vlastní krvi ve výklenku dveří, kam předtím poodstoupil, aby se podíval na svůj obraz. Hodinky na ruce neměl. Nebo alespoň nebyly vidět. Zatnula zuby. Po dobu spánku nebo mdloby či co to vlastně bylo její mozek nejspíš přijal a zpracoval část téhle události, takže ji teď vnímala s malinko jasnější hlavou. Napnula ruce. Skoro je necítila. Zkusila zavírat a otevírat pěsti a za chvilku se jí do paží vrátil cit a bolest. Bolest, jako by jí někdo zpřelámal v rukou všechny kosti, jako kdyby jí je rozřezal na tisíc kousků. Přesto za ni děkovala. Protože jsou živé. Zkusila je znovu napnout. Lano bylo opravdu utažené, ale malou vůli mělo. Střídavě napínala a povolovala ruce. Doufala, že provaz přeci jen trochu povolí. Marně. Už se nehnul ani o píď. Uklidni se! Klid! Na chvilku znovu zavřela oči a přinutila se alespoň trochu přemýšlet. Nohy má volné. Mohla by se pokusit židli nějak rozbít o stěny ...ale ruce k ní má připoutány tak pevně, že by si nejspíš akorát přelámala kosti. Může trochu pohybovat dlaněmi a prsty. Ale na uzel si nedosáhne. Mysli! Kdyby tady bylo sklo. Pár střepů skla. Mohla by, kdyby byla alespoň trošku šikovná, vzít jej do prstů a přeřezat jím provaz. Rozhlédla se. U Martinova těla ležela sklenička, do které nechal vytéct část krve. Musí se k ní dostat. Ale tak jak je svázaná jsou jí volné nohy k ničemu, protože chodit nemůže. Možná se může šoupat. Zkusila se vzepřít špičkou o podlahu a skutečně se o kousek posunula. Jen o maličký kousek a navíc opačným směrem. Ale, když se dokáže obrátit ... rozkývala židli a začala se přenášením váhy převracet zády ke směru, v kterém se potřebovala pohybovat. Sem a tam, sem a tam. A najednou byla na zemi. Židle se naklonila moc, jedna noha podjela a Bára sebou sekla na špinavou zem. Jak se v pádu trochu otočila, nespadla jen na rameno, ale i na pravou část obličeje. Bolest v pravé ruce a ve tváři ji zasáhla jako rána kladivem a na chvilku ji úplně ochromila. Ležela na betonu a jen nezaujatě sledovala, jak se jí, těsně před obličejem, prodírá prachem úzký pramínek její vlastní krve. Asi z nosu? No a? Pramínek mířil směrem ke kanálku ve středu místnosti a tam, kde mu cestu zahradila nějaká nerovnost povrchu, vytvořil malé jezírko a hledal si cestu jinudy. Bára musela asi na chvilku zase omdlít, protože, když znovu otevřela oči, spatřila, že už stružka dosáhla mříže a mizí někde dole. Stočila oči směrem k Martinovu tělu. No, stejně se musela dostat na zem ...i když tohle asi nebyl ten nejlepší způsob. Zkusila zapřít nohu a posunout se směrem k Martinovi. Z ramene, na které dopadla, jí okamžitě vystřelila vlna další, nové bolesti, ale přeci jen se o kousek hnula. Takhle bude trvat roky, než se k němu dostanu. Zašilhala očima až k němu, k té skleničce, která se povalovala na samém okraji jejího zorného pole. A pak spatřila ten lesklý předmět, který se povaloval v prachu asi v polovině vzdálenosti mezi ní a Martinem. Chvilku jí trvalo, než na tu věc zaostřila. Kristepane, já mám dnes nějaký štastný den, napadlo ji a z očí jí vytryskly další slzy. Na betonové podlaze prádelny, asi metr od ní, ležel skalpel.

EPILOG

ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ

PRAHA / Dvacetiletou B.O. přivázal její přítel na židli v nepoužívané prádelně, kde pak sám spáchal sebevraždu. Dívce se nakonec podařilo z uzamčené místnosti uprchnout do světlíku, kde ji druhý den ráno našli, naprosto vyčerpanou, obyvatelé domu. Při následné zdravotní prohlídce lékaři zjistili, že B.O. je už déle než měsíc v jiném stavu. Událost, která se vážně podepsala na dívčině psychické rovnováze, by ale neměla mít na průběh těhotenství žádný vliv. Dívčin věznitel, M. L. (20) však paradoxně své přítelkyni nejspíš zachránil život. Odvedl ji totiž ze společnosti ve Studentském klubu. Tam o hodinu později explodoval ruční granát, který zabil osmatřicet mladých lidí (viz str 1 a 2). - DuM -

listopad 1998
Praha