Rýmované hlesy osudu

Touha

Ta ruka dokonalá jest
mě připomíná sepjatou pěst,
dala si mok, ona je krásná jako květ,
ruka vzpíná zlatavou změť.

Změt tvarů, obrysů lásky
něžnosti i doteků prostosti.
Ona skládá mé myšlenky v kousky,
však ničí žal všech osobností.

Tak na márách se vezu
tuto hráz nepřelezu
zničen jsem bytostí
jenž opovrhovala mou milostí.

18.12.09 Café rybka

Nenapadá mne nic, má tupost

spočívá v nevědomosti.

Otevírá se propast,

leč pohltila mne v celistvosti.

Ona mě odprošťuje od reality,

ona mi pomáhá k lásce sebe.

Když se schovávám do ulity,

sám sebe zbožňuji jak nebe.

Nebe rozjařené, čisté jak duše mé víly.

Duše nevinné dívky rusovlasé,

co mi na mé čelo píše

měj se krásně a blaze.

Co je blahost? Víra krásná,

když bez lásky se potácím,

jak lampa vyhaslá.

Blázen jsem, já to vím.

Zlo v sobě dusím, jak poklička

hrnec, zloba ve mne se hromadí.

Budoucnost co drží pokličku

je pevnější než víra v mládí.

Láska z mé hlavy zmizela

ona mne vyprázdnila.

Dlouhý čas ve světě bloudím

či spím leč přec bdím.

Iluze v sobě pěstuji, copak

se někdy opovážím otevřít oči.

Bojím se reality, jak rak

plížím se pozpátku.

Poslední pracovní den je mým

osvobozením, unaven svým

osobním nadáním

spím či bdím?

Hovno na nábřeží

leží na zemi, někdo se trefí,

ze šlépjejí dostane tvaru,

a já v bodu varu

se dostanu na pokraj své existence,

blbec je mi inspirací inteligence.

Sám v sebe nevěřím ba i ten,

kdo není sám schopen

pomoci druhé osobě

v samotě i zlobě

ničí svá rozhodnutí

a tak cizí lásky plení.

Má mysl nepřečká zimu

já napokraji sil

chcípnu v zapomnění já upadnu na hlínu.

Zem jediná věří v to co já jsem žil.

Padám, padám na zem, já nemám sil

v rukou držím devětsil.

Mrtvola shnilá válí se na mém dvoře,

jsem jak bezvládné a nevinné kuře.

Nikdo mě nevidí a neslyší,

vítr jen do mé hlavy fičí.

Vláda mé země je napokraji propasti,

a jak stádo hlupáků řeší blbosti.

Osobně snažím se likvidovat osli,

co proti sobě zbrojí levici zbrklosti.

Copak zbabělost nezná meze,

ona pomalu, dichtivá leze.

V každém z nás ona se probouzí

v to co čekají ti druzí.

Co je to? Slyší mne někdo?

Připadám si shrben

hluchotou obestřen!

Co je to? Slyší mne někdo?

Demokracie strácí se v dáli,

totalita se žije s námi.

Kapitalismus opičí se

svobodu nám krade jako ona minule.

Opět se divím nad věcí

zda nám doba spěchající.

Nechá trochu intelektu

a najde bazmála pravdy .

Za dnešní doby, zda chlípnost, nečinnost

sprostost neumírá v rychlosti času.

Pragma se ztrácí v hlasu

komerčnosti, ona však mizí pravost.

Holubice bílá čeká na vypuštění z klece.

Je to tak, jednou se obrátí přece

vstaneme a osvobodíme české bláhoví.

Populisty vyženeme  vniveč křoví.