splynuli

Běžela, nemohla, nesměla se zastavit. Pot jí tekl ve stružkách po tváři a mísil se se slzami.Běžela pořád dál a dál.Nohy jí těžkly.Měla je jako z kamene.A najednou už nemohla,její tělo odmítlo poslušnost,srdce hrozilo vyskočením z hrudi, nohy se jí podlomily.Klesla na kolena a ztěžka oddechovala.Podívala se na nebe, jako by tam hledala naději a další sílu, vysvětlení, spásu. Klesla hlavou do trávy. Byla jí zima, dech se jí srážel v obláčky páry,zmrzlá tráva se lámala při každém jejím pohybu. Chtěla se zvednout,ale její tělo rezigniovalo. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Chtěla utéct, ale nebylo kam. Všude ji to provázelo, na každém místě to bylo s ní. Jeho tvář. Jeho ruce, jeho zkrvavené ruce, tělo přehnuté v nepřirozeném úhlu, jakoby zakloněné v půlce zad. Hlava na straně, ruce zdeformované...
Z krku se jí vydral skřek, spíše podobný skřeku pronásledované zvěře, než hlasu dívky. Lehla si na záda a proklínala hvězdy. Proklínala Boha. Proklínala sebe. Tloukla pěstmi do zmrzlé hlíny. V hlavě viděla všechno jako před chvílí. Všechny ty obrazy, i ty hezké i ty méně šťastné. I tu poslední. Roztřásla se a znovu zařvala.Ležela na té zmrzlé zemi, kolem nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Jen ona, tma, hvězdy a stébla trávy. A přesto věděla, že není sama...Přestala plakat, podívala se znovu a naposled na nebe...Zmrzlá země si ji začala přivlastňovat, stávala se součástí jí a naopak. Ona tam jen tak ležela a čekala na něj.Přišel...