1. epizoda - lesních lidí...

Stojím tu už delší chvíli, a tvé oči mne pronásledují, kam se jen v tomto lese pohnu, a přesto nevím kde jsi? Pronesl jsem hlasem který prořízl ticho v širém okolí.
Za mnou se ozvalo: ,, jsi ten pravý'' a dál se táhlo s ozvěnou.
Opakoval jsem po něm, jsi ten pravý?
Chvíli jsem přemýšlel, a pokračoval jsem bez váhání v rozhovoru: ještě ale nevím jestli s tebou chci mít něco spolecneho. Na to se ozvalo: myslím že budeš muset.
Vzduch rozvířil závan větru vanoucí jakoby odnikud nikam. Listí na zemi zašumělo. Rázem jsem věděl že jich je tam víc, ale nevěděl jsem jestli tři nebo pět. Zhluboka jsem nasál vzduch, byl nehybný a chladný jako předtím.
Sám sebe jsem se ptal, co se mnou asi zamýšlí?
A dál jsem se zvědavě ptal. Čím jsem se zasloužil o takový zájem?
O mnoho blíže mi hlas odpověděl: byl jsi nám seslán.
O trochu více jsem znejistěl: to bych o tom snad něco. Přerušil mne: Čekali jsme roky, ale jak bylo předpovězeno, přišel jsi.
Nejistota se ve mne zlomila na obavy.
Pro sebe jsem si zašeptal: to sotva!
Musíš nám pomoci, nepochybuj, a věř.
Ale slyšel mne, což jsem myslel že je nemožné.
Ještě více jsem ztuhnul a slova mi šla špatně z úst, dostal jsem ještě ze sebe: se mnou si nikdo nebude dělat... A zase mne přerušil. Klidným hlasem, jakoby chtěl ukonejšit něco co ve mne tepalo už docela divoce, a ruce se mi potili. Neudělej žádnou hloupost. A pokračoval: jsi opravdu tem, za koho tě máme, a pokud to nepřijmeš teď, o to to budeš mít horší.
Zkusil jsem vyjednávat. Ale co když se pletete?
Nejsem nikdo zvláštní, a tón mého hlasu zněl tak přesvědčivě jako bych tomu i sám věřil.
Odvětil: a co tady tedy děláš?
Hned jsem mu odpověděl, odpověď mi totiž sama vjela na jazyk.
Jako každý večer jsem na procházce.
Hned mi odpověděl: to znamená že zítra se tu ukážeš?
Honem jsem odsekl: to nevím! s pochybovačným tónem.
Myslím ze tu budeš, ve stejnou dobu na stejném miste.
Na to se zase zvedl vítr. Jak ustal cítil jsem ze jsem v lese zase sám. Jakoby to byl jen sen.
Jakmile ze mne slezla husí kůže rozešel jsem se vyšlapanou stezičkou k domovu, měsíc už prosvítal mezi stromy a září pohlcovali větve porostle mechem.
Všude byl klid, vzduch voněl nějakým kvítím které kvetlo jen v noci. Po hodině rychlé chůze jsem spatřil světla pouličního osvětlení, podle nichž jsem nasšel asfaltku co končila u lesa, po ní jsem to měl jen pár desítek metrů ke vchodu do zahrady mého domu.
Můj dum stál jakoby čekal jen na mne, v řade stejných domků, které se lišily jen barvou a provedením zahrady.