Pegas

   Zdálo by se, že se útesů a skalisek při břehu moře se čas od času dotkne kopyto Pegase. Do nekonečného melancholického chorálu  vln a oblázků se sem tam ozve nepravidelné klap…a cvak… ale je to jako by ten Pegas kulhal na dvě nohy, tak je to nepravidelné. Někdy se úderem antracitového kopyta odlomí kus kamene a s oddaným tichým šplouchnutím zmizí pod hladinou.

   Jenomže žádný Pegas není. To jen v pohádkách, ale pohádky nesestupují na pláže s pískem pohozených kelímků od piva a obalů z čokolád. Co tedy působí ten zvuk, klopýtání kulhavého Pegase po kamenech kluzkých solí? Je jí snad dvanáct, snad víc. Hvězda, které při průletu zemskou atmosférou ohořely šaty až na ubohou roztrhanou košilku. Má vlasy zacuchané nečesáním a solí a velikýma modrýma očima vyhlíží v zapadajícím slunci záblesk bílé hřívy. Vypadá vlastně jako obyčejné zanedbané děvče, ale musí to být hvězda – jinak vy si přece pořezala bosá chodidla o střepy na pláži. A kdyby měla pořezaná chodidla, jistě by krvácela a při brouzdání na mělčině by svou krví vábila žraloky; v zátoce však nikdy nikdo nespatřil žádnou hrozivou ploutev rozrážející temnou vodu po soumraku. Nikdy se Pegas nemusel bát, že mu bude po nohách chňapat tlama plná malých dýk, až pocválá z umírajícího slunce přes moře za ní. Hvězda neměla ráda žraloky. Slyšela o nich mluvit davy na pláži a bála se, ale spolu s letní sezónou zmizel i výhružný ševel tisíců úst a zbyl po něm jen nepořádek, polámané palmové listy a strach ze žraloků.

   Zvuky na pláži tedy nebyly ani klapotem kopyt kulhavého Pegase, ani cvakavými čelistmi žraloků. To jen malá hvězda lovila škeble a otevírala je ostrým střípkem. Hledala perly. Stála po kolena v moři, cípy košilky měla solí přilepené k nohám, a shýbala se do vesmíru lastur. Brala jednu po druhé a cvak, vylomila jejich zámek a zklamaně zahodila do soumraku. Škeble, rozškeblená ostrým střepem ze sklenice od kompotu, s oddaným šplouchnutím klesala ke dnu a nechala se pohřbít omílajícím pískem mořského světa. Právo na život mají jen ti, kdo v sobě nosí perlu.

   Hvězda potřebuje najít miliony perel. Po ničem netouží víc než po věčném útěku z ušmudlané pláže. Vždyť ta pláž vůbec není hezká, je celá šedavá a dohněda, špinavá, a ani slaná svěžest ze západu nepřebije pach odpadků. Ta malá pláž, ta malá nehezká šmudla, nevypratelný flíček na bílém lemu pobřeží, to byl hvězdin jediný domov. Znala zlaté východy slunce, oslepující bělost poledne i mírný soumrak, kdy měla mořská hladina i nebe v záři bledého mladého měsíce stejně olověnou barvu rybích šupin. Přesto ji neměla ráda a toužila se dostat pryč. Proto potřebovala spoustu perel, aby z nich navlékla uzdu pro Pegase.

   Copak vy nevíte, že Pegas se dá ostrojit jen uzdou z pravých perel? Uteče vám jako bílý záblesk ve větru, jako zářící sluneční paprsek, když se ho pokusíte chytit. Musíte navléci uzdu z perel a navečer čekat, až přijde. Rodí se ze společného světla starého slunce a mladičkého měsíce a přibíhá vždy ze západu, po rybích šupinách přes olověnou hladinu oceánu. Pegas, který se přicházívá dívat na hvězdu, kulhá na dvě nohy, protože se pořezal o střepy na opuštěné pláži. Neumí chodit tak lehce jako hvězda.

   Perlovou uzdu si Pegas nechá obléci. Až se jí podaří ho chytit, nasedne na jeho hřbet z perleti, a až bude měsíc dost vysoko, aby svou září zapálil oheň v Pegasově hřívě a postříbřil mu křídla létajícím kouzlem, až perlová uzda zasvítí do noci jako souhvězdí, odjede hvězda navždycky z šedé pláže. Nechá se odvézt daleko, přes moře a věky na písek z perel, snů a ticha.

   Kolik perel je potřeba na Pgasovu uzdu? Kolik dlouhých letních měsíců, přeplněných výhružnými ústy a příběhy o žralocích, kdy se hvězda ani večer  nesmí přiblížit k moři, aby ji neviděli, a kolik zim, ve kterých by její bosá chodidla v moři umrzla, musí ještě přejít, než odletí pryč na Pegasových křídlech? Nevím. Stojím na silnici vysoko nad pláží a v chatrném světle soumračného slunce a jitřního měsíce pozoruji malou hvězdu, hubené dítko, které samo sobě vypráví pohádku o kulhajícím Pegasovi a hledá ve škeblích perly. Zní to, jako když o sebe narazí tři řady ostrých dýk. A nebo jako sklouznutí antracitového kopyta po útesu porostlém solí. A potom šplouchnutí, oddané a tiché, protože rozšklebnice ví, že nemá-li v sobě perlu, je její povinností nechat se pohřbít pískem mořského světa.

   Po sezóně bývají pláže prázdné, jenom občas přijde hrstka dobrovolníků a neochotně posbírá odpadky, které zde zanechali suchozemští. Jen navečer můžete na ušmudlaném kousku pobřeží vidět přízrak hvězdy v ubohé košilce, která otevírá škeble a hledá perly, kterými by spoutala Pegase.