Kterak jsme díky Luďovi objevili vesnici,aneb "Bábuška,vam nůžno děrevo?"

 

Jak jsem se již zmínil, všichni, kteří pracovali jako řidiči, měli přidělené Tatry, jen Luďa cisternovou vétřiesku, což nesl velice nelibě a závistivým okem sledoval, jak se proháníme s Tatrami po bázi a jak efektně, zejména pro Rusy řadíme redukované rychlosti. A tak jsme, mu když, byla volná chvilka, půjčovali Tatry, aby si mohl „zataročit“. V těch chvílích, míval Luďa v očích divoký lesk, jako mudžáhid, který řeže hlavu americkému vojákovi, když se pouštěl do močálů a různých děr a roklin, o které nebyla kolem báze nouze. Dokonce se mu to jednou nevyplatilo. Hned vedle báze byla v zemi obrovská díra, do které se dokázala schovat celá tatra. Luďa a nutno dodat, že i my jsme skrz ni, velice rádi projížděli a při tom sledovali jak „pracuje“ pérování na jednotlivých nápravách. No a tenkrát v noci poměrně vydatně zapršelo a ta díra byla do půlky plná vody, nebo spíš takového velice jemného řídkého blátíčka. Když to viděl Luďa, byl k neudržení a už loudil po někom z nás Tatru. Tentokrát mu vyhověl Jurij.  No, a aby nebylo při jednom, Ola, který nikdy žádnou srandu nezkazil, že se sveze s Luďou. No a už jeli, Tatra v otáčkách a jen jsme slyšeli, jak řadí – dvě, tři půl, tři, čtyři půl, čtyři – a asi v padesáti kilometrové rychlosti vlítnul do té díry.

Řeknu vám, že takovou vlnu udělal naposledy Titanik, když ho spouštěli na vodu. To řídké blátíčko, se valilo přes přední kapotu, okno a střechu, ve které, bohužel pro Olu, byl otevřený poklop, který vojenské auta mívají. 

Když přijeli zpět, měl Ola naprosto stejnou barvu, jako Tatra i její interiér. Ola byl velice mírumilovný a pohodový člověk, ale tehdy moc nechybělo a přišli jsme o „pehámáka“

(Voják, který má na vojně na starost pohonné hmoty-PHM)

Dalo nám to dost práce, abychom uklidnili, jak Olu, tak Jurije. Ale dobře to dopadlo, jen před Olou jste nemohli už nikdy zazpívat jednu jistou písničku od Ivana Mládka o Jožinovi, co žere Pražáky a bydlí v bažině. Bral to totiž jako provokaci. Ono totiž se do rytmu hodilo, jak Jožin, tak Olin…

Nevím kolik z vás vidělo řezání kmenů na katru. Není to dohromady žádná věda. Kmen se upne na dráhu katru a ten si ho, pomocí mechanických převodů sám posunuje a řeže. Jen se musí ta rozšířená část kmene u kořenů odřezat pilou pryč. No a pochopitelně se s přibývajícími kubíky nařezaného dřeva, kolem katru hromadí tyto odřezané konce.

A tak jednou Ola nařídil na jednu Tatru, tyto odřezky naložit a vyvézt někam pryč. Jak přikázal, tak se stalo a za chvíli stála moje Tatra naložená. Než jsem se nadál, seděl za volantem Luďa a s prosebným výrazem škemral: „ Můžu?“

Samozřejmě jsem svolil a s Ivanem jsme sedli vedle jako spolujezdci, pohledem jsme zkontrolovali, jestli máme zavřený poklop a už jsme jeli. Ještě jsem zapomněl uvést, že jednou z našich oblíbených kratochvílí bylo, jezdit tam, kde nebyla cesta. Ale ne po poli, nebo louce, ale přes houští, křoviny a drobné háje. Nevěřili byste, jaký je to pocit, když Tatra nárazníkem kácí vše, co stojí v cestě. Já vím, je to kapku nenormální, ale nenormální situace evokuje i nenormální chování.

A tak Luďa i s nákladem zamířil, bez rozmýšlení rovnou do lesa. S ďábelským šklebem pozoroval, mladé bučky, jak se po nárazu nárazníku, kácí pod kola Tatrovky.

Po půl hodině této divočiny les skončil a před námi se objevila vesnička, jak z ruské pohádky.

Malinkaté, různobarevné dřevěné chaloupky, stály narovnané podél jediné, hliněné silnice.

Přímo vprostřed tohoto hlavního „boulevardu“ stál hydrant, pravděpodobně jediný zdroj vody. Jakékoliv elektrické vedení jsme nezaznamenali. V celé vesničce, jsme viděli as jen tři nebo čtyři obyvatele. Místní si nás prohlídali, pravděpodobně s týmž výrazem, jako před padesáti léty vojáky wehrmachtu.

Najednou jedna „bábuška“ si dodala odvahy a přistoupila k nám: „Nu! A kto vy!“

A tak jsem se ujal role vyjednavače, vystoupil z vozu a rozpomenuvši se, na jeden starý dobrý vtip, vlídně jsem na babku promluvil.

„Bábuška, vam nůžno děrevó?“

„Da, da.!“ Honem přikyvovala babka a už čaganem ukazovala na domeček, kde máme dřevo složit.

A tak jsme babce dřevo složili. Samozřejmě jsme peníze nečekali a po vyložení, jsme chtěli hned odjet, ale snáz se to řekne, než udělá. Babka nás jednoho po druhém objímala, jak osvoboditele a neustále děkovala a nakonec nám, jako projev díků vnutila dvě láhve pravé ruské domácí samohonky neboli, jak nám tvrdila ona babka: „Óčeň charóšij domašnyj samagon!“

Ještě než jsme stačili odjet, dodali si odvahy i ostatní obyvatele a objednali si další várky, těch odřezků, čímž jsme získali odbytiště na veškerý dřevěný odpad, který jsme vyprodukovali.

A tak jsme s pocitem misionářů, kteří obrátili ke křesťanství půl Afriky, vesničku opustili.

Co říci závěrem této kapitoly? Snad jen toto. Pokud se někdy dostanete ke konzumaci samohonky, nečiňte tak. I když jsme pili „óčeň charóšij samagon“, nemohli jsme se zbavit pocitu, že pijeme petrolej smíchaný s kyselinou z baterek. Dokonce, když nám ukáplo trochu té „dobroty“ na linoleum na pokoji, tak nám tam vyleptala docela slušný kráter. Dodnes obdivuji odvahu, kterou jsme v sobě našli, abychom obě láhve vypili.

No upřímně, asi to nebyla odvaha, spíš bych to viděl na dvě promile v krvi, které jsme v tu dobu už permanentně měli.

„Vieš kamarát, musíš piť, abysi zabudol!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kterak jsem stěhoval majora Rudé armády, aneb Tatra jede do Moskvy

 

Bylo to takové, docela obyčejné ráno. Na bázi jsme dorazili, jako každý den, s pracovním elánem a se zbytkovým alkoholem v krvi. Po cestě jsme koupili něco málo pšeničné, aby bylo čím otrávit červa a vycentrovat hladinu alkoholu. Po ranním přípitku, jsem se vyhoupl za volant, abych z jednoho konce báze vozil kmeny na hromadu ke katru, což byla v podstatě většinová náplň práce. Občas jsme vozili klády z vagónů, které stály na nádraží v Solněčnogorsku.

To, že bychom jezdili někam dál, se stávalo jen zřídka. Spíš se jednalo, jak jsme později zjistili, o soukromé kšeftíky našeho nejvyššího šéfa Mirka, ze kterých měl užitek jen on, nikoliv firma.

A to ráno za mnou Mirek přišel a povídá mi, že dnes pojedu do Moskvy. Ať čekám v autě, že si mně někdo vyzvedne.

Asi za půl hodiny, kdy jsem přemýšlel, jak ve stavu, ve kterém jsem byl, dokážu dojet do Moskvy, mně zaklepal na dveře chlapík v uniformě majora ruské armády.

„Privět“ zahalekal hlasem, který byl vycvičen halekat na buzeráku rozkazy.

„My pajéděm vměstě v Maskvů!“ „Da?“

„Da“, řekl jsem krátce a tak, aby ze mě necítil vodku.

„Vazmóžno?“ zeptal se a ukázal na místo vedle mě.

„Da“, opakoval jsem jako papoušek

Major se posadil vedle mě, rozhlídl se po kabině a zjevně ho uspokojil strohý plechový interiér v khaki barvě.

„Charóšaja mašína!“ uznale pokyvoval hlavou, „Kák Zil!“

Tiše jsem kývl a v duchu prosil tatrováky za odpuštění, že jsem mu za to srovnání Tatry se Zilem nerozbil hlavu.

Nicméně vyjeli jsme.

Z města jsem cestu znal a tak nabrat směr na Moskvu nebyl takový problém, ale absolutně jsem nevěděl jak dál. Žádné mapy jsme neměli. A tak jsem se pokusil o složitější větu:

„Mně nůžno pakazáť darogu, kák jechat v Maskvů!“

„Da,da,da! Ja vsjo pakažů! Spakójno, spakójno!“

To mně uklidnilo a tak jsem se pohodlně usadil za volantem a přemýšlel, co cestou potkám za monstra. Neujeli jsme ani deset kilometrů a před sebou jsem uviděl, plácačku důstojníka GAI (Gasudárstvěnnaja Avtomobílnaja Inspekcia – pozn.aut) tedy ruská varianta dopravní policie, nebo Kobry 11. Hlídka GAI stála na každé větší křižovatce a naše cizinecká SPZ, které jsme měli na vozidlech, na ně působila jako magnet.

Tehdy jsem pocítil lehké zamrazení kolem pupku, ale ještě jsem ani pořádně nezastavil a můj spolucestující major mával před policistou nějakým, asi služebním, průkazem a policista mi okamžitě pokynul, abych pokračoval.

Přestože jsem se snažil zachovat obličej hodný hráče pokeru, musela být úleva, která se dostavila, když hlídka GAI zůstala za námi, určitě patrná. Ale pokud si něčeho major všiml, nedal na sobě nic znát.

Po další, asi půlhodině jízdy, když jsme dorazili do města Zelenograd, mně najednou major požádal, abych zpomalil a ukazoval, kam mám zajet a zastavit.

Zůstal jsem stát u nějakého betonového monumentu, major vyskočil z vozu a kývl i na mně, abych ho následoval.

Přišli jsme až k tomu betonovému monstru, major na něj ukázal prstem a s vítězoslavným zabarvením hlasu mi sdělil:

„Zděs astanóvila krasnaja ármija fašísty, katóryji chatěli zavojeváť Maskvu!“

A s planoucíma očima zíral na onen památník a podle výrazu, který měl, si pravděpodobně v duchu přehrával nějakou válečnou scénu, anebo si představoval, jak se, se svazkem ručních granátů vrhá pod německý tank…

Po chvíli vzdychl, ukázal na vozidlo a řekl tiše, jako by byl na hřbitově:

„Nu davaj! Pajďom!“

A tak jsme pokračovali dál, i když jsem pořád nevěděl, proč vlastně do Moskvy jedu.

Asi za dvacet minut jsme najeli na Moskevskou okružní silnici, a když jsme po ní vyrazili na jih, major se trochu rozhovořil.

Pokud jsem rozuměl, tak mi vyprávěl, že slouží u tankového vojska od svých šestnácti let, kdy absolvoval vojenskou školu, že má kasárna někde u Moskvy a že dostal nový byt, do kterého jsem ho měl pomoct nastěhovat.

Konečně jsem věděl, důvod, proč jedu do Moskvy.

Asi po třiceti kilometrech mi major pokynul, že mám okružní opustit a mířili jsme na nějaké obrovské sídliště. Chvíli jsme kličkovali mezi domy, stromy a dětskými prolézačkami, některé malé keříky a stromky jsme zažehlili pneumatikami do země. Nicméně, přesto, že jsem si připadal jako slon v porcelánu a každou chvíli jsem čekal, že mi někdo rozbije hubu a světla, za to, co předvádím s náklaďákem na sídlišti, jsem pro místní obyvatele nepředstavoval nic mimořádného a v podstatě jsem tam způsobil asi takové vzrušení, jako listonoš.

Před jedním z paneláků jsem zastavil a major mi oznámil: „Ješčo minůtku padaždí!“

Poté zmizel ve vchodu. A opravdu. Za minutu byl zpátky i s dvěma pomocníky. A tak jsem vyskočil z kabiny s tím, že jim pomůžu nosit. Ale tu mně major kategoricky zastavil:

„Nu što ty! Ty uže porabótal. Těbě nádo čučut kušáť i addycháť!“

Přemýšlel jsem, pravděpodobně jako teď vy, jak chutná jídlo zvané „čučut“. Ovšem slovo „čučut“ nenajdete ani v jídelníčku a dokonce ani v běžném slovníku. Jedná se o slangový výraz pro „trochu“ nebo „maličko“ atd. a rusové toto slovo používají velice často.

Na to mně major doprovodil do třetího patra, zazvonil u jakýchsi dveří a vyšla velice sympatická a pohledná, asi třicetiletá žena, která se představila, jako Světlana, sestra toho majora a pozvala mně dál.

Malou garsonku měla docela útulně zařízenou a vonělo tam nějaké pečené maso. Jak se později ukázalo, byl to vynikající šašlik s opékanými bramborami, k tomu černý chleba, který Rusové jedí ke všemu a „stográmov“ vodky. Světlana si nalila taky a potom mně cvrnknutím ukazováčku o svůj krk, což je gesto, kterým se Rusové jako kdyby říkali „Vypijeme si?“, pozvala k přípitku.

Sice jsem se snažil jí nějak vysvětlit, že jsem vozem, ale ta jen mávla rukou, s tím, že v „Rasíji móžno!“ usmála se tak, že jsem málem porušil desatero přikázání, konkrétně bod „Nezesmilníš!“ Ale přece jen. Mám hodnou ženu, major má určitě pistoli a kromě toho - nebylo moc času. A tak jsem se věnoval pouze jídlu. A pití.

Asi za hodinu zvonil major u dveří, neboť byla Tatra naložena a bylo třeba odjet.

Major si sedl opět ke mně, zatím co jeho pomocníci sedli do prorezavělého žigulíku a odjeli.

A já jsem se pomalu proplétal za nimi. Ovšem tentokrát jsme nezamířili na okružní, ale jeli jsme dál do města. Tady jsem poznal další specifika provozu v Moskvě. Tak například na červenou sice zůstanete stát, ovšem většina řidičů po zastavení začnou netrpělivě popojíždět a to tak daleko, že překáží řidičům, co mají směr volný, takže mnozí z těch, kteří mají červenou, takto přejedou, až na druhou stranu křižovatky, kde pokračují v jízdě, nebo v lepším případě čekají zhruba v polovině křižovatky na zelenou, nebo lépe řečeno na oranžovou, protože když se rozsvítí zelená, jsou dávno na druhé straně křižovatky. Další zajímavostí jsou přechody pro chodce. Pokud jsou řízeny světly, pak vcelku bez problémů a při zvýšené opatrnosti, přejdete na druhou stranu, i když kolem vás sem tam prokličkuje auto. Ovšem pokud semafory nejsou, je pro nezkušené, zejména cizince, skoro nemožné vozovku přejít, leč Rusové dokážou i to.

Chtěl jsem jim tedy ukázat, že pocházím z civilizovaného kraje a ukázat jim, jak by se to mělo dělat. Proto jsem zastavil před přechodem, u kterého čekalo asi patnáct lidí, aby se dostalo na druhou stranu silnice a pokynul jsem jim rukou, že můžou přejít, ale všichni společně kroutili hlavou, že nepůjdou. Pobídl jsem je po druhé, ovšem se stejným výsledkem.

Major udiveně sledoval moje počínání, nakonec mi vysvětlil, že oni jsou prostě přesvědčeni, že ihned po vstoupení do vozovky, bych do nich najel. Nicméně pro nic a za nic si to asi nemyslí…

No, ale to, co se mnou docela zamávalo, byla dopravní nehoda, při které městský autobus přejel ženu. Přejetá žena, ležela přikrytá plachtou na zemi a před ní byl postavený policejní vůz, aby, jak mi major k mému úžasu vysvětlil, jí ostatní vozidla nerozjezdila.

Naštěstí provoz začal řídnout a to znamenalo, že se centru vzdalujeme a blížíme se na místo určeni, tedy tam kde měl major svůj nový byt, na který jsem byl docela zvědavý, neboť mi cestou major o svém novém bytě vyprávěl hotové romány. Jaký je krásný, velký, že má tři pokoje, že kdyby nebyl major, tak by ho už po deseti létech čekání nedostal a tak dále.

A tak, než jsem se nadál, kličkoval jsem po sídlišti, které bylo naprosto stejné, to z kterého jsem vyjel a skoro bych byl přísahal, že je to ono. Jen vyjeté koleje a převálcované keře, které po mně zůstaly, tam zatím nebyly. Zatím!!!

Po chvíli jsem zastavil, před jedním z paneláku a dva pomocníci, kteří jeli osobní vozem, už před vchodem stáli, pokuřovali vlkovky a čekali na nás.

 Major jen na mně pokynul, že já „uže porabótal“ a mám odpočívat. Ostatní otevřeli bočnice a dali se nosit majorovy věci.

A tak jsem jen tak okouněl venku a z nudy jsem si začal prohlížet panelák. Nejdřív jsem si všiml, oproti panelákům našim, mají ruské paneláky o hodně vetší mezery mezi jednotlivými panely. Tento problém se po celém Rusku, řešil zvláštní hmotou, které se i u nás říká „medvědí hovno“ a této hmoty bylo užíváno v nadstandardní míře.

Zajímavý byl systém, kterým byly řešeny odpadky, neboť popelnice jsem nikde po celém sídlišti neviděl. Tak tedy odpadky z domácnosti se vynášely, alespoň na tomto sídlišti, takto:

Skrze celé schodiště, od střechy až do suterénu, vedla kolmo dolů roura, která měla asi půl metru v průměru. Původně jsem myslel, že tou se dostává domů bájný červ „Olgoj Chorchoj“, který tam podle smradu, kterým byl celý dům prosycen, určitě býval. Ale pak jsem si všiml, že na každém mezaninu, byly do této roury udělány dvířka, podobně, jako do kamen a těma se sypal odpad z jednotlivých domácností do té roury. Odpad potom padal, do jedné místnosti v suterénu, která neměla dveře a ze které se linul onen přeukrutný puch. No a jednou za čas přijeli popeláři, lopatami odpad naložili a odvezli.

No ale mezitím už byla Tatra vyložena a major mně oznamoval, že mám ještě chviličku počkat a pak mně pozve na čaj a ukáže mi svůj byt.

A tak jsem zamkl auto a stoupal pomalu tím příšerným puchem po schodišti až do nejvyššího patra, kde měl být majorův vysněný byt.

Major mě usadil do křesla, nejdřív ale, donesl čaj, vodku a chleba a pak řekl, ať ho následuju, jal se mi ukazovat byt:

„Éto kúchňa.“ Ukazoval do kuchyně, „vánnaja i tualjét“ ukázal na toalety, „i majá kómnata“

Ukázal na místnost, kde jsem před tím seděl. Opět jsem se tedy posadil k čaji a při tom jsem si všiml, že v bytě jsou ještě dvoje dveře, které byly zakryty závěsem a tak jsem na ně ukázal prstem a zeptal se: „ A tam što?“

A major se tím směrem ani nepodíval a, zatím co naléval vodku, odpověděl:

„Éto ně majo. To drúgije famílije“…

Protože byl už večer, dopil jsem čaj, „čučut“ vodky, rozloučil jsem se s majorem, který mně vnutil láhev výborného Gruzínského koňaku, vysvětlil, jak se dostanu na okružní a potažmo zpět na ubytovnu a nechal jsem ho v jeho „vysněné, krasívyje, balšoje“ kvartíre, ve které bych neubytoval ani Derviše s jejich velbloudy.

 

Kterak nás zastavila GAI, aneb MÍT ČI NEMÍT doklady

 

Už v minulé kapitole jsem se zmínil o ruské dopravní inspekci „GAI“, která číhala na každé, trochu větší, křižovatce. Ovšem jak si vzpomínáte, neměl jsem tu „čest“ poznat její práci na vlastní kůži. Ale to jen proto, že jsem, při mém prvním setkání, měl s sebou majora ruské armády, který i když měl uniformu téměř totožnou s policistou, měl pravděpodobně vyšší společenské postavení.

Ovšem pár dnů na to jsem už takové štěstí neměl. I když – neměl štěstí, no jak se to vezme.

Ten den jsme dostali, tedy já a Ivan, za úkol, abychom vozili klády z nádraží, na bázi. Nebylo to daleko, asi jen deset kilometrů tam a deset zpátky. Čili nic, co bychom i s promilí alkoholu v krvi nezvládli.

A tak jsme se vydali na nádraží pro první várku dřeva. Ještě nezbytná „akce dvacet“, tedy skládky po dvaceti rublech na vodku, kterou jsme měli cestou opatřit a jeli jsme.

Vymotali jsme se z příjezdové komunikace, která spojovala Solněčnogorsk a bázi a která připomínala tankodrom a dostali jsme se na hlavní silnici, která spojuje Moskvu a Leningrad (nebo Petrohrad) a vede právě přes Solněčnogorsk. Po ní jsme se vydali k nádraží, ke kterému se muselo právě po této silnici a přes celé město.

A právě na konci města, když jsme se užuž chystali odbočit k nádraží, jsme byli oba dva zastavení hlídkou GAI.

Poslušně jsme zastavili u kraje silnice a čekali, co bude. Důstojník, který nás stavěl, si zastrčil plácačku do holínek, ruce si dal za záda a s veledůležitým výrazem, se pomalu přibližoval k nám. Nejdřív, jako by okem odborníka, zkontroloval vozidlo, potom přistoupil ke mně, pozdravil zvednutím ruky ke štítku na čepici, která svými rozměry připomínala heliport, a přikázal:

„Dokumjénty!“

Pak kývl směrem k druhé Tatře na Ivana, aby donesl dokumenty i on. Naštěstí nám před odjezdem do Ruska radil Mirek, který s námi vedl náborový pohovor, poradil, abychom si s sebou vzali všechny možné i nemožné průkazy, které bychom předkládali při dopravních kontrolách. Pas a řidičák, prý nemáme dávat z ruky.

No a tady musím pochválit i Petera, tedy našeho spolupracovníka, který nám později předával zkušenosti a přesto, že mé mozkové závity fungovaly, vlivem vypité vodky, jen asi na padesát procent, jsem si vzpomněl, že nikdy nemáme ukazovat a už vůbec ne, dávat z ruky, doklady, jako jsou pas nebo řidičák. Prý postačí jakýkoliv průkaz, kde je fotka a razítko, anebo dělat že absolutně nerozumíme.

Rozhodli jsme se vyzkoušet první variantu, a proto jsem na policistovu výzvu, podal registrační průkaz TJ, který mi zůstal z dob, kdy jsem hrával kuželky. K tomu jsem mu podal ještě legitimaci člena ROH, kterou jsem, Bůh ví proč, ještě u sebe měl.

No a Ivan pro změnu předložil ke kontrole průkazku ČSAD, která původně sloužila k volné jízdě autobusem a která mu zůstala po ukončení pracovního poměru a k tomu ještě průkaz, opravňující vstup do prostoru provozovny ČSAD.

Policejní důstojník si vzal všechny podávané dokumenty a dělal se, že je studuje a že jim dokonce rozumí. My jsme mezitím v sobě potlačovali obavu z dalšího vývoje, pokud Peter nemluvil pravdu a výbuch smíchu v případě, že Peter pravdu mluvil.

Důstojník v ruce všechny průkazy převracel, otvíral a zavíral a evidentně mu něco nepasovalo. Určitě nechtěl vypadat jako hlupák a udržet si autoritu, ale na druhou stranu, se zase nechtěl dostat do problémů, pokud by naše přítomnost v Rusku měla mít nějaký vyšší zájem. Nakonec zdvihl obočí a s výrazem, jako by objevil pohřebiště Keltů, se zeptal:

„Pačemu u adnóvo vaditělskoje pravá, takoje i u vtaróvo takóje!“

No a než mi vůbec došlo, na co se ptá, Ivan bleskurychle odpověděl:

„Éty dokumenty,“ a ukázal na svoje, „palučíli týlko charóšiji šofjéry!“

Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy, leč policistu tato odpověď nejen nepřekvapila, ale i uspokojila. Pak se ale na nás podíval, přivřel oči a povídá:

„Vy pijání! Vy bůdětě nůžni dyšáť!“

„Tak a je to v p….!“ zašeptal jsem a zároveň jsem nechápal, proč mi policista podává ten svůj „heliport“ co nosil na hlavě.

Ovšem když mi tu upocenou čepici, strčil až před obličej a řekl: „Dyšáj!“ Pochopil jsem, že se jedná o dechovou zkoušku. A tak jsem s ulehčením dýchnul do čepice a byl jsem si skoro jistý výsledkem, neboť i kdybych pil nebo jedl hovno, tak by to, charakteristický pach potu, který se z čepice linul, nepřerazilo.

Všechno dopadlo podle předpokladu, policista zakroutil nosem a řekl jen: „Charašo!“

Pak stejným způsobem a se stejným výsledkem zkontroloval Ivana, načež nám vrátil průkazy a mohli jsme pokračovat v jízdě.

A tak jsme statečně pendlovali mezi nádražím a bází a vždy, když jsme projížděli kolem této hlídky, tak ta nás pokaždé mávnutím ruky pozdravila.

Když jsme jeli asi osmé kolo, bylo už po poledni a hlídka GAI se vyměnila. Než jsem to stačil zaznamenat, familiérně jsem zvedl ruku, s tím, že jsem myslel, že zdravím staré známé.

Ovšem nová hlídka to vzala jako provokaci a už mně zastavovali.

Tentokrát jsem se rozhodl použít variantu dvě, tedy „mrtvý brouk.“

Když jsem zastavil, policista mávl rukou směrem k čepici, což mělo představovat pozdrav a bez rozmýšlení vybafl:

„Dokumjénty!“

„Čeho že není?“ začal jsem dělat nechápajícího

„Ja skazál dokumjénty pakaží!“ přidal na hlasitosti důstojník

„Já vůbec nevím, co po mně chcete.“ Odpovídal jsem stále stejným monotónním hlasem

„Ty inostráněc?“ čekal, že se nachytám

„Já opravdu nevím, co říkáte!“ odpovídal jsem, aniž bych jakkoliv měnil zabarvení hlasu nebo hlasitost.

„Ty něpanipáješ?“ křičel teď už teď docela vytočený Policista.

„Nezlobte se, pane, ale opravdu nevím, o co tu jde!“

„Job tvoju mať, pízdin adin! Uchadí v čórta“ křičel policajt

A já opět týmž klidným monotónním hlasem: „Opravdu nevím, jak bych vám mohl pomoci.“

Načež policajt třísknul dveřmi mého vozu a zuřivou gestikulací a výkřiky: „Uchadí!!! Uchadí!!!“ se mně snažil přesvědčit, abych odjel.

Tak jsem pokrčil rameny, řekl:“Nashledanou.“a pomalu jsem způsobně odjel.

Ve zpětném zrcátku jsem sledoval, jak policista, který pravděpodobně zažil psychické trauma, sedl do vozu a prokluzujícími koly odjel na opačný konec města.

A tak jsem s uspokojením mrkl na sedačku, na rozpitou láhev pšeničné, která se na mně usmívala a vybízela k napití a odjel dokončit svou práci.

Inu „Takája Rus!“

---