Za svitu baterky

Tato reportáž vznikla v přísně tajné,námi skauty objevené,všemi trampy zatracované,leč funkční jeskyni,kdesi na severu nejmenované republiky na Čé a Čína to není. Je 14.12. 2009,něco kolem jedné hodiny ranní a já,právě probuzená vánkem za všech jiných okolností osvěžujícím ,rozsvěcim baterku,abych nějak využila svou nechtěnou,avšak teď již nastalou bdělost a začínám psáti zápis do kroniky.

Dnes se tlupa neohrabaných ,nevychovaných a ještě k tomu zelených lidí-nás-vydala na obyčejný,časově i fyzicky nenáročný výlet.Ano,to jsme si všichni mysleli,když jsme byli na jeho počátku,ale jen co jsme se jen pár kilometrů vzdálili od naší terénní základny,začaly nám kruté časy.

Vedoucí zavelel stát! všichni obrátit na sever a jít! Nemohu-li vám sděliti místo našeho počátku bloudění,mohu vám poměrně přesně popsat jeho naleziště,které je někde severně našich nejdeštivějších hor(v tomto faktu jsme se cestou ještě utvrdili),mezi pomníky Bílá smrt a Pemlova památka.

Rozkaz kázal jít stále severně,po cestách necestách,lesy,poli,řekami až do té doby,dokud nás síly nezradí.Až se tak stane,máme se utábořit a počkat do zítřejšího rána na další pokyny.To, že s sebou nemáme potraviny na další den nezmiňuji,mohlo by to vyznít tak,že si stěžuji.

Nu tedy šli jsme.Dokonce nás tento námi považovám za nesmyslý úkol bavil. Ikdyž z obavy ztráty severu jsme raději šli pořád rovně. Bažiny,skály ani potoky pro nás nebyly překážkou. Naše vždy čerstvě naimpregnované pohorky plnily svou nepromokavou funkci a my byli šťastni že jdeme,že s námi není velitel a že si-až na tu nepatrnou drobnost-můžeme dělat co chceme. Někdo si s hvízdáním vykračoval vpředu,někdo dokumentoval náši vojenskou formaci uplně vzadu zástupu a ostatní dělali to, co momentálně dělat mohli-povídali si,jedli,koukali do mapy,do dalekohledu,ale hlavně pod nohy,aby se jim nezamotaly.S přibívající tmou totiž rostla i únava,naopak zábava poněkud upadala. Všichni jsme spoléhali na našeho nejupovídanějšího,někdy až na nervy lezícího tvora,že nás bude držet při bdělosti jeho nekonečnými fantaskními historkami. Avšak když už i tento jindy neúnavný člověk mlčel,nebylo ústupu.byl čas se utábořit. Tedy spíš svalit se na zem a snažit se rozdělat oheň.Nejsme žádná béčka,rozdělat oheň je pro nás hračka,ale zapomněla jsem se zmínit že už asi tak hodinu nenápadně poprchává a teď,když to nejméně potřebujem prší víc a víc.A víc a víc až tak,že jsme sebrali své poslední možné síly a přemístili se jinam,kam jinam než na sever. Jako světlušky jsme vypadali s čelovkami v tom zatraceně hustém smrkoví,když jsme hledali úkryt pro nocleh. Nedá se říct že bysme si vedli špatně. Tuto malou jeskyňku jsme našli asi patnáct minut od našeho bývalého azylu. Mam ale dojem,že jsme našli dosud neobjevenou skrýš netopýrů ušatých,kteří se rozhodli zde přečkat zimu a určitě nečekali,že je vprostřed jejich zimního spánku bude někdo rušit. Věřím ale,že někteří byli již tak ospalí,že netopýra vnímali spíš jako sen,než realitu.

Mé tušení mi šeptá,že tuto baterku,co stále trčí na mém čele,budu ještě budoucích pár dní potřebovat,proto s tebou,milá kroniko,končím. Aspoň pro dnešek.