Čas hrdinů a víl III.

Slunce, zlehka zapadajíc za obzor, se posledními paprsky dotklo pár domků a světlo v krámku potemnělo.
Tři osoby, které seděly kolem hranatého stolečku v čalouněných křeslech, svíraly pruhované hrnečky. Jedna z nich, ta nejdrobnější, s blonďatými vlasy, se nervózně zavrtěla ve svém křesle a odsunula hrneček.

„Není to dobrý nápad,“poznamenala stará žena a vyčítavým pohledem se podívala na muže sedícího naproti ní.

„Já vím, Amélie, věř mi, že kdyby to nebylo nutné, nežádal bych ji o to.“

„Ale stejně o to žádáš.“

„Babi, prosím..“Lily jí položila drobnou, bledou ručku na tu její a usmála se. „Je to moje matka a on je můj otec. I kdybych to chtěla změnit, a že nechci, nic bych s tím neudělala. A jestli matka potřebuje pomoct, jestli je naděje že bych jí mohla pomoct, bez váhání to udělám.“

„Ale to já přece vím, holčičko, vím to..“

„Tak byste jí v tom neměla bránit.“

„Nemáš do toho co mluvit, nebyl si tu dvanáct let!“

Její otec už se nadechoval, aby odpověděl na jízlivý tón její babičky, když do toho raději vletěla Lily.

„No tak, nechte toho, prosím,“bouchla zlehka dlaní do stolu. „tady jde o moji matku, pro ni udělám cokoliv.“

„Takže půjdeš se mnou?“ozval se její otec.

Podívala se na něj a pomalu přikývla.

„S tím nemohu souhlasit!“obořila se její babička a prudce vstala. „Vychovávám ji už dvanáct let, Roberte! Dvanáct let! Tys s ní nebyl tak dlouho jako já, odešel si od ní když byla ještě maličká, aby ses honil za přeludem!“
Teď už stál na nohou i on. Zlostně na sebe zírali, jako dva kohouti připraveni k boji.

„Jak se opovažujete?! Snažil sem se najít vaši dceru, protože ji miluji! I po dvanácti letech pořád stejně! Když si mě vzala přinesl sem jí jen smůlu a nechtěl jsem udělat to samé Lily, když by šla se mnou. Tady s vámi byla v milujícím a normálním, klidném prostředí.“

„Ano, to ty můžeš za to, že Emily zmizela! To si opravdu myslíš, že ti Lily jen tak dám, potom co sem tvojí vinou ztratila už Emily?!“

„Ano, myslím,“opáčil klidným hlasem. „Protože je to moje dcera, a už tenkrát, když sem vám ji v noci přivezl, sem vám i jasně řekl, že si pro ni jednou přijdu.“

„Babi..“Lily se snažila mluvit hlasitě, ale místnost se s ní pomalu začala točit.
Ale oni se hádali dál. Už nevnímala slova, ale jen hluk, křik, děs. Ruce, které měla položené na čalouněných opěrkách křesla, se jí začaly třást. Víčka jí ztěžkla a jediné, co si přála bylo, aby byli zticha.

Místnost se zatočila. Ztratila pevnou půdu pod nohama.
           „Tak DOST!“zaječela tak hlasitě, až si její otec i s babičkou, přitiskli dlaně na uši. Než to ale stačili udělat, velká, téměř obrovská tlaková vlna je odhodila na zdi krámku.
Všechny knihy, staré předměty, nábytek, spadli z místa, kde předtím byli. Lily se ještě notnou chvíli třásla v křesle, když najednou otevřela oči a v šoku zírala před sebe.