Sága o Haraldovi - III.část

Harald sebou škubl a zasténal bolestí. V hlavě mu hučelo jako po nějaké obrovské pitce, celé tělo měl omlácené a když otevřel oči, viděl všechno trochu rozmazaně. Ležel na písku mezi dvěma kameny, omýván příbojem. Zkusil se zvednout. Hned po tom, co se mu přestala točit hlava, si řekl, že to raději ještě chvíli zkoušet nebude. Klidně ležel a zhluboka nasával chladný mořský vzduch. Začínala se do něj dávat nepříjemná a lezavá zima a Harald si uvědomil, že na sobě nemá nic suchého, kromě malého váčku, pověšeného okolo krku na zlatém řetízku. Uvnitř byly dva malé křemeny, omamné byliny a kousek zlata. Každý námořník takový váček nosil a všichni společně tomu posměšně řikali "poslední záchrana". Zkusmo si prohmatal žebra a nohy, ale naštěstí neměl nic nalomeného, našel jen pár škrábanců, které mu způsobilo nedobrovolné přistání. Se zlostí seznal, že na opasku je v pochvě pevně zaražena jen dýka, meč se musel v maelstormu utrhnout i s řemenem. Pokud ho někdo napadne, poskytne mu dýka, kterou užíval spíše na práci a krájení jídla, než k boji, pramalou ochranu. Po chvíli se už cítil lépe a pomocí jednoho z balvanů vstal. Tak tak se udržel na nohou. Dopotácel se mimo přiboj, posledních pár stop lezl po kolenou, protože nohy ho již neunesly. V tom ho uchopily čísi ruce a znovu jej postavily.

" Nepotřebuješ pomoc skřítě ?" Harald s překvapením zjistil, že hledí do nebesky modrých Váliho očí.

" Dej ode mne ruce pryč ty pse," rozezlil se Harald, vzápětí se však začal nahlas smát. A smál se dlouho. Váli nevypadal o moc lépe než Leifův syn, ale měl alespoň meč.

" Přežil ještě někdo ?"

Váli pokrčil rameny. "Možná,nedíval jsem se. Hledal jsem nějaké suché dřevo na oheň," řekl statný viking a podrbal se ve vousech.

" Hmm, pravda. Bez ohně tu během pár hodin zmrzneme," řekl pochmurně Harald," vyrazíme každý jedním směrem. Ty doprava a já doleva. Pak se sejdeme tady."

" Dobře, doufám že něco nebo někoho najdeme. Nemám tušení, u Freyiných koz, kde jsme."

"Irsko, nebo možná Británie, nebo třeba také Island či Norsko, kdo ví, kam nás vír zanesl," řekl Harald a poplácal druha po rameni," běž, ať neztrácíme čas."

Už drahnou chvíli bloumal po pobřeží, v náruči otep nejsuššího dřeva z vraků všude okolo a hledal sebemenší náznak čehokoliv živého. Stále však slyšel jen šumění moře a pleskání vody, narážející na útesy. V tom na něj cosi skočilo a srazilo ho k zemi. Kusy dřeva se rozlétly na všechny strany. Harald si při pádu narazil koleno o vyčnívající kámen, přesto se stihl napůl otočit. Bytost, která se ho snažila uškrtit, mu připomněla vyprávění skaldů, která slýchal v dětských letech, o obrech a trollech. Stvůra byla velká a rozložitá, naběhlé svaly ještě umocňovali její děsuplnost. V tupé tváři byla usazena dvě malá, černá očka. Harald se marně snažil trolla odtlačit, jeho síly, podlomené ztroskotáním a zimou, na něj nestačily. Troll s ním smýkal ze strany na stranu a bil o kameny. Harald zoufale šmátral po rukojeti dýky, ale levou ruku měl uvězněnou a pravou na ní nemohl dosáhnout. Snad osud mu pod prsty přičaroval pořádný kus vesla, zlomeného tak, že vypadalo jako kopí. Harald ho z posledních sil zarazil nestvůře do chlupatého hřbetu. Troll zařval, ale sevření nepovolil. Náhle Haraldovu tvář zalilo teplo a ústa se mu naplnila lepkavou krví. Troll sebou párkrát zatřásl, znehybněl a plnou vahou spočinul na Haraldových žebrech. Ten se nemohl nadechnout a jsa vyčerpán bojem, zbytečně napínal svaly v pažích. Nepohnul s mrtvým netvorem ani o kousek. Náhle tlak zmizel a viking byl volný. Klouby prstů si vytřel krev z očí a spatřil zjizvenou tvář Svanriho, stojícího nad ním s mečem v obou rukách. Z jeho ostří ještě odkapávala hustá krev a třísnila mu boty.

" Svanri," zasípal Harald a zvedl ruku.

" Haralde," usmál se Svanri a vytáhl ho na nohy," málem jsem přišel pozdě, co ?"

Harald si mnul hrudník a pochechtával se. " To teda ano. Norny musely vést tvé kroky. Jsi sám ?"

" Ne, kousek odtud leží Ulf. Má sice rozbitou hlavu, ale žije," řekl Svanri a otřel krev z meče o své kalhoty," a ty ? Našel jsi někoho ?"

" Jen Váliho. Poslal jsem ho na druhou stranu," v tom si uvědomil, že je možná Váli ve stejném nebezpečí jako byl před chvílí on. Vytrhl z trollova těla veslo a rozběhl se zpět.

Křikl na Svanriho, aby se vrátil k Ulfovi, ten jen kývl hlavou a odspěchal pryč. Harald prudce oddechoval a snažil se udržet tempo. Lýtka ho pálila, motala se mu hlava a srdce bilo tak rychle, že mu málem vyskočilo z hrudi. Klopýtal dál, přeskočil kámen a uklouzl na dalším, skrytém za prvním. Dopadl na zadek a znovu se udeřil do kolena.

" Do helu s vámi," vykřikl na kohosi nepřítomného a zkřivil bolestí tvář.

" Hééj, Haralde, jsi v pořádku ?" Váli stál asi padesát stop od něj, a právě lámal kus lodního pažení na menší, aby je mohl odnést. Harald na přítele mávl a kulhal k němu.

" Máš na obličeji krev, stalo se něco ?" Váli odhodil dřevo a podepřel Haralda.

" Není moje, naštěstí. Nebudeš mi věřit, dokud to neuvidíš na vlastní oči. To je taky důvod, proč se sem ženu," vysvětloval Harald,snažíc se popadnout dech," seber dřevo a dej mi na chvíli svůj meč." Váli se na něj podezřívavě podíval, pak ale pokrčil rameny a podal Haraldovi svůj francký meč. Pomalu se vydali na místo, kde by měl podle Svanriho ležet zraněný Ulf. Cestou minuli mrtvého trolla. Váli jen pozvedl obočí,tiše pískl a obdivně se podíval na Haralda. Oba seveřany našli pod nevelkým převisem, který poskytoval, i když jen malou, ochranu před větrem, vanoucím od moře. Ulf měl obvázanou hlavu a přes látku neustále prosakovala krev.

" Svanri, ty mořská zrůdo, rád tě vidím živého," křikl Váli, složil dřevo vedle Ulfa a dloubl osloveného do žeber. Ten se jen zakřenil a naoko vážně do Váliho strčil.

" Nechte toho, vy dva," uťal jejich veselí Harald a sedl si k Ulfovi," zkuste rozdělat oheň, musíme se co nejdříve usušit."

Váli zamručel na souhlas a společně se Svanrim se jal připravit ohniště. Harald se mezitím podíval na Ulfa. Odmotal mu z hlavy obvaz a ruce mu ihned zkrápěla rudá tekutina života. Chlapec měl nad spánkem dlouhou ránu, naštěstí nehlubokou, takže jen rozsekla kůži.Úder, který mu uštědřil stěžeň, ho poslal na dlouho mezi svět živých a mtvých. Zavázal obvaz trochu pevněji, než byl předtím a vydal se k moři nabrat trochu vody. Sice slaná, ale Ulfovi to vadit nebude. Když svlažil zraněnému hrdlo a opláchl mu tvář od krve, obrátil pozornost na své druhy a jejich počínání. Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že se jim rozdělat oheň nepodaří. Dřevo nebylo pořádně suché a i kdyby bylo, neměli nic, čím by ho podpálili. Křemeny na tak velký úkol nestačí.

" Nech to být Váli," řekl Harald mírně," je to zbytečné." Váli se tvářil jakoby ho neslyšel a dál křesal jiskry. " No tak, Váli, nech toho, vždyť víš, že má Harald pravdu," přidal se Svanri a dloubl do Váliho kusem prkna. Ten vztekle zařval, vztyčil se a mrštil křemeny daleko mezi útesy. " ÁÁÁÁÁÁÁÁRRRRGH."

" Co teď ? Bez ohně tu chcípnem," zabručel Svanri.

" To je pravda," odpoveděl mu šeptem jakýsi hlas. Svanri vyskočil na nohy a meč se mu bleskově ocitl v ruce. " Slyšeli jste to ? Tak slyšeli ?!"

" Nic sme neslyšeli," Harald s Válim se na Svanriho divně podívali a zavrtěli hlavami," nic." Viking schoval meč. " Asi se mi jen něco zdálo."

Váli se usmál a pošeptal Haraldovi :" Možná se taky praštil do hlavy a neví o tom."

" Mlč," utrhl se na něj Harald, protože právě zaslechl, jak cosi zaštrachalo o kámen," něco tu je !" Váli nevěřícně pozdvihl obočí, přesto popadl pořádné poleno a přisunul si ho blíž k sobě. " Já nic nevidím," řekl tiše Svanri," ale mám tušení." Váli se uchechtl.

" Ta tvoje tušení." Dotčený seveřan na něj vrhl zlostný pohled, ale dál napínal uši a snažil se zachytit sebemenší zvuk.

" Jsem tady," vypískl tichý hlásek."

Všichni se otočili a vzápětí se rozesmáli. " Tak z toho jste měli strach ! Měli byste nosit ženské sukně a říkat si Svana a Hariana, baby," rozřehtal se Váli, ukazujíc přitom na maličkého, sotva stopu vysokého, skřeta, který seděl kousek od nich na plochém kameni.

" Drž hubu," řekli mu oba neurvale," a ty sis to poleno připravil asi na odhánění Irů, ne," dodal Harald a zasmál se. Váli zbrunátněl, protože Harald mu připomněl jeho zajetí, kdy padl do ruku neozbrojenému sedlákovi, právě ve chvíli, kdy mu znásilňoval dceru. Nebýt ostatních seveřanů, byli by rozzuření obyvatelé statku tehdy Váliho stáhli z kůže.

" Co jsi zač skřete ?" Svanri postoupil o pár kroků dopředu, stále před sebou držel napřažený a připravený meč. Pidimužík se zachichotal, chvilku stál na rukou a pak udělal několik kotrmelců na místě. " Jsem Sattu, ale tady na Pobřeží mi říkají Vodouš." Harald ho gestem pozval blíž a odložil meč na zem. Zbylí dva vikingové také schovali své zbraně, věřili svému vůdci. Sattu přihopkal blíž, přičemž polovinu vzdálenosti přešel po rukou. Škodolibě se podíval na hranici dřeva připravenou na podpal, luskl prsty a oheň vzplál jasným plamenem. " To je lepší, tepla je tu na Pobřeží málo. Měli by jste si sednout co nejblíž. Jinak umřete zimou," švitořil skřet a rejdil okolo plápolajícího ohně," víte, tady se večer hodně ochladí. Protože nejsou vidět ohně, ani teplo, které od nich přichází není. A mrzne, víc než u severních Norů v zimě. To mi věřtě." Vikingové se na sebe podívali a nenápadně se zažehnali Tórovým kladivem.

" A mohl bys nám říct, kde to vlastně jsme Sattu ?" Skřet, stojíc na jedné noze, nasadil vážný výraz. " No, na Pobřeží přeci." Haradl sevřel ruku v pěst, jakoby chtěl drzouna udeřit. " Ale na pobřeží čeho ? Jaké země ?"

Sattu se posadil. " Nevíte ? To je moc špatně, když nevíte."

" Tohle je Útgard, seveřani."