---

(název časem,- nebo -kdyby někoho něco napadlo, kdo by to dočet dokonce..) ...text je spíš ještě k rozpracování,..(aby toho nebylo málo :)

 

Přijdu a hned se tě zeptám, jestli by ses se mnou šel projít……, ……. i když, -  se mi vlastně ani nechce,- zrovna jsem přišla z venku, venčily jsme s Monikou jejího setra. Věděla jsem, že stejně nepůjdeš, asi si myslíš, že je to pro báby, vlastně se přistihnu při myšlence, že jsem zapochybovala, jestli vůbec alespoň na pozdrav zvedneš hlavu od počítače. Shodím kabát a jdu uvařit čaj.
“Chceš taky?“
“Jo, díky.“

 

….stojím ve dveřích do pokoje, usrknu. Teplo čaje se ve mně srazí  s venkovním chladem, který stále cítím a přeběhne mi mráz po zádech, až mě otřepe a z hrnku vyšplouchne trocha čaje na koberec. Zasmějeme se,  postavím hrnek na stůl před tebe a s radostným pocitem , že jsme se po delší době spolu zasmáli, utíkám do kuchyně pro utěrku.

 

Poposedneš si do pohodlné pózy, s rukama opřenýma o nohy, vprostřed sepneš dlaně.  Mezi široce otevřenýma nohama si všimneš rozepnutého poklopce,  při zavírání se ti do zipu  z tvých tmavě modrých manžestráků skřípne několik nití..,

 …..když tě v těch kalhotách vidím po nějaké době, vybavím si nás tehdy - v Erbenově sadu :

 

„zavři oči,“ vzpomněl by sis..:

„ když si představíš ten strom u nás, co vnímáš výrazněji, kůru, nebo květy?“
“listy“, zařehnila jsem se,
“kozo, .. a já?,“ vzal jsi mou ruku a položil sis ji z boku k hrudníku,

„kůra,“ pokračovala jsem k zádům… ,

„květy,“ pohladil jsi mě po paži,….laškovali jsme takhle, každý pohyb něco znamenal,…

 

Přejdu  místnost, sednu si do křesla při balkóně. Snažím se číst, ale nejde to, oddávám se sentimentu……nebo jak jste s bráchou spravovali okap,  držela jsem ti štafle, když se vprostřed rozpojil a všechny nás pořádně ošplouchlo, jako z Á je to, ..-bylo nám spolu veselo…

 

…..„nechala sis tady to pití,“

podáváš mi jej, ale tak, abych musela vstát a jít si pro ně, v tom mě chytneš za paži:

 „zmrzlinko…,“

.

……….poslední dobou ale, od té doby, co jsme se přestěhovali kvůli tvé práci..,
(zase ty nitě v poklopci… ,)

…………..

 ...přijde mi, že teď jsi v práci sice opravdu ve svém živlu,  zato my,  už o sebe zavadíme skoro jen kvůli tomuhle, ani se mi tomu nechce říkat milování,… otočím se na břicho s pocity nadcházející ´postkoitální deprese´,

„ukaž, už to neoblíkej,“ vstanu raději zároveň s tebou,

„spravím ti je…..“.

 

 

.........“Co jsi dneska tak zamlklá?,“ vypleteš se mi z ruky a zohneš do svahu pro růžový jetel.

…„Pavel a  Monika mají krizi, či spíš ona, má dojem, že v Pavlovi chtěla vidět někoho, kdo vlastně není.“

“Aha, no Pavel říkal, že je teď hodně v práci a i do hospody chodí s kolegy…“

„No, že si jí skoro nevšímá…,“
“ …a je to technika, vzpomínám, jak o něm básnila, když ještě dělal v nezisku…“

„To jo, taky spolu sem tam na něčem dělali.“

 

…….“Chce, abych s ní v červnu na týden někam jela, odpočinout si a taky si to trochu  s odstupem v klidu srovnat…“

„Jo, v pohodě,“ já mám stejně teď domluvené ty Nepomuky s Béďou.“

„ Tak jo,“ políbím tě na tvář.

 „A kam byste chtěly jet?“

„Ještě nevím, myslím, že jí je to docela jedno, asi nejlíp někam k moři..“

Posadíme se na lavičku.

Přemýšlím, že bych si zapálila cigaretu, ale nechám to.

„Však si to srovnají,…“ všimneš si, že jsem ještě stále někde v myšlenkách..

„Akorát,..“

„Copak?“

„Připomnělo se mi….., vzpomínala jsem na tu naši zimu v Ústí..,“ přiznám se po chvíli.

Podíváš se zaraženě, svraštím rty a se sklopenou hlavou se v duchu pokouším formulovat, jak pokračovat. Než ale stačím něco říct, obejmeš mě kolem ramen, “no jo, pojď sem,“   nemusíme mluvit, vystačíme si teď s tím, co už o sobě víme, vděčně se k tobě přitisknu. Ještě chvíli sedíme, klábosíme, komentujeme dění v okolí..

 

“ ..a hele, kdopak to, zrovna….,“  zahlídnu Béďu, jak míří k Molu,  zvedneme se a jdeme pomalu za ním, chvíli se bavíme, ty s ním pak ještě zůstaneš posedět,  já se odpojím,
“ potřebuju zkompletit ten zahradní kalendář pro tetu, už jsem jí to dávno slíbila poslat.“

„..dobře, tak se mi pak pochlubíš, do které šablony jsi to nakonec hodila,..dobře žížalko, uvidíme se večer..“

„Tak jo, žíííííížalko, vysunu na tebe opičácky bradu, …no počkej, jak večer, nechtěl jsi říct v podvečer?“

„Vždyť už je, podvečer,…ještě se chvíli škádlíme,“

….“ doufám to Blance ve čtvrtek vyjde a přijdete na film, rozloučím se s pochichtávajícím se Béďou,

„měla by, je na řadě, vybírá“ usměje se,
„no jo, vlastně, přikývnem..“

---